V rozhovoru se bezprecedentně a hluboce osobním způsobem otevírá. Příležitostí je vydání jeho nové knihy Le lezioni del campo (Lekce z hřiště). Dílo napsal celé sám v tichu časných ranních hodin, kdy je mysl nejjasnější a nejlépe naladěná sama na sebe. Kniha není jen obyčejnou sportovní autobiografií. Je skutečnou syntézou jeho života, zažehnutou zkušeností z pouti do Santiaga de Compostela a poznamenanou vzpomínkou na spolucestujícího, který předčasně zemřel.
Lidský testament založený na hodnotách chtěl bývalý tvůrce hry italské reprezentace přenést na papír především proto, aby po sobě zanechal stopu svým dětem.
Název vaší knihy zní Lekce z hřiště. Co jste se podle vás na fotbalovém hřišti naučil především?
"Objektivně vzato velmi mnoho, protože hřiště bylo skutečnou školou života. Když se nad tím zamyslíte, naše životy se vždy odehrávají v rámci nějaké komunity: rodiny, přátel, školy, města nebo národa. A fotbalové hřiště je přesně takovou komunitou v malém: jsou na něm spoluhráči, soupeři, rozhodčí v roli regulátora i diváci zvenčí. A to nemluvím o všem, co zahrnuje šatna. Neměl jsem tradiční ani akademické vzdělání. S hraním jsem skončil v březnu 2006 a už v květnu jsem se stal vicekomisařem Italské fotbalové federace (FIGC), a to v mimořádně citlivé době. Za pochodu jsem se musel naučit být funkcionářem, manažerem i sportovním politikem. Základy, na nichž jsem všechno vystavěl, ale nebyly akademické. Vycházely z mé schopnosti žít v komunitě šatny a týmu a řídit ji."
Kniha začíná zážitkem, který má od fotbalu daleko – poutí do Santiaga de Compostela. Co jste na této cestě objevil?
"Ta cesta byla syntézou mého života. Podvědomě se kniha téměř stala poctou mému příteli Robertovi, s nímž jsem pouť absolvoval. V neděli jsem mu dal výtisk s věnováním a následující středu, kdy kniha vyšla, zemřel. V knize jsou dvě zásadní postavy: Roberto a Franco Baresi. Chtěl jsem popsat nejkrásnější aspekty té cesty. Psával jsem brzy ráno, mezi pátou a sedmou hodinou. Právě tehdy jsem byl v tichu nejlépe naladěný sám na sebe. Když jsem se vracel po jednotlivých etapách pouti (z Francie do Španělska, přes setkávání poutníků a vzájemné povzbuzování při výstupu na O Cebreiro až do cíle), uvědomil jsem si, že jde o dokonalou metaforu fotbalu i života. Dojdete do jedné etapy, ale nic není jisté a vždy na vás čeká další odchod."
Vysvětlil jste, že jste knihu napsal také pro své děti. Jakou hlavní lekci jim chcete předat?
"Především jít příkladem. Dnes máme často tendenci přenechávat výchovu dětí komunitě nebo technologiím. Chytré telefony a obrazovky používáme k tomu, abychom děti udrželi v klidu, a vyhnuli se tak námaze říct 'ne' nebo je naučit hodnotě něčeho, co si musí zasloužit. S manželkou jsme spokojení s cestou, kterou jsme jako rodiče zvolili. Oba pocházíme z rodin bohatých na hodnoty (ona z jihu, já ze severu) a chceme svým dětem předat jednoduchou myšlenku, že věcí lze dosáhnout úsilím a zachováním uzemněného, lidského tempa. Ambice je krásná, protože vás nutí neustále se zlepšovat, nikdy se ale nesmí změnit v aroganci."
Kdy jste si uvědomil, že se skutečně stanete fotbalistou?
"Debutoval jsem 15. ledna 1989 v sedmnácti letech. Byla mlha a zima. Hrál jsem čtvrt hodiny, byl to dar. Když jsem odcházel ze hřiště, přistoupil ke mně fanoušek a řekl: 'Dobrá práce, Albertini, ale doufejme, že neztratíš směr, protože jsem viděl debutovat už tolik hráčů…' To byla rána. Dva roky jsem chtěl kvůli rodičům dokončit školu a na zkoušky jsem se připravoval sám, protože mi na tom záleželo. Když jsem pak zamířil do Padovy, až tam mě čekala skutečná zkouška. Najednou jste měli opravdovou zodpovědnost. V sedmnácti letech debutem napíšete titulní stránku, zbytek knihy ale musíte napsat každodenním životem fotbalisty."
Mezi mnoha stránkami vaší kariéry je i onen slavný moment v Pasadeně během finále mistrovství světa 1994. Jak těžké jsou tyto kroky?
"Když se mě na to ptáte, pořád mám husí kůži, nedělám si legraci. Byla to vůbec první penalta v mé profesionální kariéře. Říkám tomu bezohlednost. Byla to penalta vyvolaná bezohledností, protože jsem byl nejmladším hráčem v týmu. Cesta zpět na střed hřiště je krásná, když skórujete, jako v roce 1994. V roce 1998 jsem minul a reakce byla úplně jiná. Po roce 1994 mi dva umělečtí přátelé namalovali obraz zachycující onu mimořádnou sezonu, během níž jsme vyhráli Scudetto, Ligu mistrů, dostali se do finále mistrovství světa a já proměnil penaltu. Nad vším stálo jediné slovo: odvaha. Protože po prohraném mistrovství světa, které vypadalo jako vyhrané, potřebujete odvahu začít znovu. A také odvahu zeptat se: 'Co budu dělat teď?' Na penaltovém puntíku můžete trénovat techniku, rozdíl ale dělá vaše sebeuvědomění."
Během kariéry jste měl dva výjimečné mistry: Arriga Sacchiho a Fabia Capella. Co vám předali?
"Rozděluji je do dvou skupin: na ty, kteří řídí, a na ty, kteří učí. Sacchi ze mě udělal fotbalistu. Předtím jsem byl jednoduše někdo, kdo dobře kopal do míče. Začlenil mě do mechanismu. Jednou mi řekl: 'Musíš si užívat sledování hry ostatních,' a já si v duchu říkal: 'Ale já chci hrát!' Pak pochopíte, že právě to je role tvůrce hry. Capello měl naopak odvahu přivést si mě z Padovy, přestože mu klub říkal, aby mě tam nechal. S mladými hráči měl vždy mimořádný cit a s šampiony dokázal zacházet jedinečným způsobem. Každému ve správný okamžik nabídl cukr i bič."
Dalším vzorem byl Franco Baresi.
"Franco byl příkladem, učili jsme se sledováním jeho hry. Naučil nás DNA týmu AC Milán. Každý tým a každý klub má jinou DNA a nejtěžší je začlenit nové lidi, kteří přicházejí. Franco byl historickou pamětí trpícího Milánu v Serii B. Vytáhl tým odtamtud a přidal hodnotu štěstí, kterého se v daném okamžiku těšil. To učím své děti: hodnotu musíte přidat tomu, čeho chcete dosáhnout, ne tomu, co už máte."
Jaký byl váš vztah se Silviem Berlusconim?
"Byl to 'prezident-otec'. Vždy měl ta správná slova, aby mě vedl při mém růstu. Od chvíle, kdy mi zavolal domů a já tomu nemohl uvěřit, protože jsem si myslel, že jde o žert, až po dobu, kdy jsem se stal součástí 'staré gardy' a on mi řekl: 'Vždycky tu pro tebe budu.' Byl dobyvatelem. Proměnil něco utopického – udělat z Milána nejsilnější tým na světě – ve skutečnost."
Odchod z AC v roce 2002 byl bolestivým okamžikem. Jak jste se s ním vyrovnal?
"Vůbec jsem nečekal, že to skončí takhle. Nesl jsem to velmi těžce. Chtěl jsem v Miláně ukončit kariéru, ale celou svou další cestu bych zopakoval, protože ze mě udělala jiného člověka. Hluboce mě to ranilo, ale utrpení pomine."
A potom jste zamířil do Atlétika Madrid.
"Nádherná zkušenost. Chtěl jsem si vyzkoušet fotbal v zahraničí. Nešel jsem tam za penězi, ale za něčím krásným."
Jak jste se ocitl v Laziu?
"Roberto Mancini mi zavolal, když jsem odcházel z Milána, ale já už dal slovo Atlétiku. Když jsem se pak vrátil do Itálie, znovu jsme si promluvili a já odešel. Přátelům z Říma, kteří říkají, že je to kaz na mé kariéře, odpovídám, že mi chyběl triumf v Coppa Italia a s Laziem jsem ho získal."
A Atalanta?
"Atalanta byla otázkou srdce a náklonnosti k její historii, mládežnickému sektoru Atalanty a k Minovi Favinimu. Chtěl jsem být k dispozici mladíkům."
Přechod z provinčního klubu do Barcelony?
"Frank Rijkaard mi jednoho dne zavolal: 'Co děláš v Bergamu?' Pak se na mě přijel podívat ve čtyřech nebo pěti zápasech, protože měli zraněné hráče a hledali zkušeného záložníka. Vyhrál jsem tam LaLigu a byl součástí skvělého týmu."
A ten mladý Argentinec, který s vámi hrál (Lionel Messi)? On věděl, kdo jste, ale vy jste nevěděl, kdo je on.
"To je naprostá pravda! Zavolal jsem kamarádovi z Mantovy, který je velkým fanouškem Juventusu, a řekl mu: 'Viděl jsem nového Maradonu.' Následující rok Juventus odjel hrát Trofej Joana Gampera a Capello řekl Rijkaardovi: 'Dej mi toho kluka!' Od té chvíle nastupoval v Barceloně pravidelně v základní sestavě. Ve stejné šatně byl i Ronaldinho. Mohl si tak výjimečný talent dovolit porušovat pravidla, nebo by byl s větší disciplínou ještě lepší? S trochou větší disciplínou mohl zůstat na vrcholu mnohem déle. Dnes nám Cristiano Ronaldo a Messi ukazují, že na nejvyšší úrovni lze zůstat 20–25 let. Talent je posláním. Máte ho a měli byste ho využít k tomu, abyste co nejdéle přinášeli radost."
Jak jako funkcionář vysvětlujete krizi italského fotbalu, kvůli níž Itálie chyběla na dvou mistrovstvích světa?
"Pramení z toho, že vždy chceme vynaložit minimální úsilí a dosáhnout maximálního zisku. Za změnou stojí tři hlavní faktory: Bosmanovo pravidlo, Evropská unie a kolektivní televizní práva. Dříve jste museli vytvářet hodnotu prostřednictvím mládežnického sektoru, protože jste mohli mít jen tři cizince. Nejprve musíme pochopit, čím chceme být. Pokud chceme být přestupní ligou, je to v pořádku. Jestli se ale chceme vrátit mezi hlavní ligové soutěže, vyžaduje to tvrdou práci."
Pravidelná dávka informací před nabitým víkendem včetně tipů na souboje, které slibují nejvíce gólů či emocí. To je nový páteční newsletter z dílny redakce Livesport Zpráv.