O třinecké "La Familii"
"Myslím si, že to nejdůležitější, co jsem poznal, je ta aura a propojení. Klub zkrátka funguje jako celá jedna rodina. V kabině k sobě mají kluci blízko a troufnu si říct, že jsou všichni kamarádi na ledě i mimo něj. Považuji toto pouto za zásadní. Přenášíme si ho pak na led a funguje to. Nastěhovali jsme se do ulice, kde bydlí více rodin třineckých hokejistů. Děti vyběhnou ven na ulici a hrají si spolu. S manželkou jsme se shodli, že kdybychom bydleli někde sami, bylo by to mnohem těžší. Tohle byl skvělý nápad a velmi nám to pomohlo."
Podcast s Filipem Pyrochtou
O zázemí v Třinci
"Jakmile jsem poprvé vkročil do kabiny, zůstal jsem v úžasu nad tím, co všechno tady je a jaké jsou možnosti. Kabina je nádherná. Já jsem nastoupil rovnou do letní přípravy. Posilovna na nadstandardní úrovni, neskutečné stroje. Celá letní příprava od kondičního trenéra Marka Gryce byla ušitá na míru, takže to bylo skvělé. A jakmile začal led, nasadilo se vysoké tempo. Pokud vám nestačí ranní jednotka, jsou k dispozici různé dobrovolné tréninky na ledě. Možností ke zlepšení je tu spousta, což samozřejmě kvituji. Mám rád, když můžu na stadionu strávit hodně času, ráno přijet dřív, udělat si vše potřebné před ledem a připravit se v hlavě na trénink. Po tréninku pak regenerace. Celkově zde trávíme hodně času. A když přijedeme ještě odpoledne, vyhovuje to i dětem. Synovi je šest a občas chodíme na dobrovolný led. Sám tady má tréninky, takže na zimním stadionu teď býváme velmi často."
O překonaném rekordu v počtu výher od začátku soutěže
"Už v přípravě jsme dřeli na tom, abychom měli dobrý vstup do sezony. Podařilo se nám vyhrát venku v Karlových Varech, což byl nesmírně těžký zápas, a lehká nervozita tam byla. Zlomový moment pak přišel proti Brnu, kde jsme prohrávali 1:5. Zápas jsme otočili, získali obrovské sebevědomí a řekli si, že půjdeme den po dni, zápas od zápasu. Po utkání s Kometou jsme si uvědomili, jak velká síla v týmu je. Rekord jsme v hlavách neměli, ale tímto přístupem se nám ho podařilo překonat."
O touze získat titul
"Je to můj dětský sen. Vždycky, když sleduji finále, klukům trochu závidím okamžik, kdy mohou pohár zvednout nad hlavu. Tento úspěch mi ve sbírce chybí. Strašně rád bych se pod titul jednou podepsal a pevně věřím, že to dokážeme právě v Třinci. Obě stříbra mě mrzí dodnes. S Libercem jsme měli parádní sezonu, ale ve finále proti Brnu to nevyšlo. Kometa měla velmi zkušený tým a k ničemu nás nepustila. Ve Švédsku za Luleu jsem věřil, že vyhrajeme. Tým měl fantastickou sezonu. Já jsem přišel až v únoru a z kádru byla cítit obrovská síla. Čtvrtfinále i semifinále jsme zvládli bez větších potíží a šli jsme na Färjestad, kde chytal Dominik Furch. Během základní části jsem proti nim nehrál, ale věděl jsem, že Luleå u nich vyhrála 8:0. Věřili jsme si a dělali si rozbory na Dominika Furcha, jak ho překonat. Jenže on to neuvěřitelně zavřel, v sedmizápasové sérii vychytal snad tři čistá konta a zcela nás vynuloval. Byla to škoda."
O domácím zápase s Karlovými Vary v netradičním čase od 10:30
"Čas 10:30 nám nevadí, každý den od desíti trénujeme, v tom problém nebyl. Jediné, co jsme s kluky řešili, bylo jídlo. Běžně se po ranním rozbruslení naobědváme, dáme si svačinu a jdeme hrát. Tělo má přísun energie. Tady jsme vstali a snídaně nemohla být příliš vydatná, abychom nebyli těžcí. Vstával jsem v 6:30. Se dvěma dětmi to ani později nejde. Dal jsem si vejce s pečivem a vyšlo to dobře. Někteří kluci ale laborovali s tím, jak se najíst, aby neměli hlad, ale zároveň nebyli přejedení. To bylo asi největší dilema. Jinak bylo vše v pořádku, aréna byla vyprodaná a fanouškům se to líbilo, takže takový termín můžeme klidně zopakovat. Jen po zápase jsem přemýšlel, co s načatým dnem. Doma byly nastartované dvě děti a já byl po těžkém utkání unavený. Manželka navíc vyrazila cvičit, takže jsem měl děti na starost."
O dalších možných změnách v termínové listině soutěže
"Mě osobně jako sportovního fanouška baví, když jsou hrací časy rozprostřené. Vidím to u fotbalu, kde se hraje ve dvě, ve čtyři, v půl šesté. V Česku je spousta sportovních nadšenců, kteří by ocenili možnost sledovat více zápasů za den namísto toho, aby všechna utkání začínala v pět hodin. Kdyby se hrálo v pět a další zápas v půl sedmé, divák by mohl zhlédnout oba. Je dobře, že se toto téma otevřelo, fanoušci by to uvítali. Venkovní tripy taky určitě podporuju. Ostatní týmy na to slyší, protože my to máme na stadiony soupeřů opravdu daleko. Nedokážu si představit, že bychom hráli ve čtvrtek ve Varech, jeli domů a v neděli cestovali do Plzně. To by bylo šílené cestování. Jako hráči jsme rádi, když se zápasy spojí."
O dlouhých reprezentačních kempech před MS
"Před šampionátem v Praze jsem absolvoval celou přípravu, protože jsme s Mladou Boleslaví skončili třináctí. V té době jsme měli jen syna a manželka byla těhotná, s jedním dítětem to ještě bylo snazší. Doma mě však chápou, vědí, že si tím plním sen. Reprezentovat Českou republiku bylo vždy mým cílem. Tyto zápasy jsou důležité i pro můj hráčský rozvoj, jsou nesmírně náročné a poučné. Konfrontace s hráči ze Švédska i posilami z NHL je velká škola. Být v kabině s Filipem Hronkem nebo předtím v Dánsku s Davidem Pastrňákem byl obrovský zážitek. Rodina mé ambice chápe a žádné výčitky z její strany nepřicházejí. Přesto mě velmi mrzelo, když jsem se minulou sezonu do konečného výběru nedostal. Sportovně je to rána, celou dobu se připravujete, věříte si, a pak se na letišti dozvíte, že neletíte. Cestou z letiště domů jsem byl smutný. Mrzelo mě to i kvůli dětem, byl jsem pět týdnů pryč, vracel se domů jen na sobotu a utekl mi měsíc a půl jejich života, kdy taťku neviděly. Ale to je hokej, něco za něco. Snažím se jim to vynahradit po sezoně a v létě. Hokej je má práce a moje povolání, ale ve volném čase se chci maximálně věnovat rodině."