Sonny Pike byl na začátku 90. let v Británii prakticky všude. "V šesti letech se jeden můj kamarád na základní škole zajímal o fotbal. Nejlepším týmem pro nás tehdy byl Liverpool, měli Iana Rushe a Johna Barnese a my jsme je napodobovali," vypráví muž, v němž dřímal nesporný talent.
"Měli jsme na škole fotbalový tým, ve kterém ale byli kluci z pátých a šestých tříd, já byl tenkrát ve druhé nebo ve třetí. Z naší třídy jsem byl v týmu jediný, mohlo mi být osm let a všem ostatním bylo deset a jedenáct," líčí s tím, že i tak se prosadil.
O pár let později začal hrát v tamním Enfieldu. "Dával jsem přes sto gólů za sezonu, nejlepší kluci jich tehdy nastříleli třeba třicet. Nakonec o mně začaly psát i místní noviny," přibližuje.
V centru pozornosti
V době před mobilními telefony a sociálními sítěmi, kdy jedinými vlivnými lidmi byli ti, kteří měli talent od přírody, bylo nevyhnutelné, že se Sonny nakonec dostane do centra pozornosti. Tím spíš, že v něm jeho otec viděl velký potenciál. Sportovní a tím pádem i finanční.
"Jednou nás požádali, jestli by si mohli natočit můj zápas do pořadu London Tonight. To bylo poprvé, co jsem byl v televizi. Měl jsem dlouhé vlasy, na nohou zlatožluté kopačky a dal jsem všechny čtyři góly," vzpomíná s úsměvem.
"Všichni mi říkali kluk se zlatými kopačkami. Po zápase se mě vyptávali na mé oblíbené hráče, řekl jsem Johan Cruyff, Pelé a Maradona. Nějak se to rozkřiklo a za několik týdnů nebo měsíců mi táta řekl, že k nám přijeli lidi z Nizozemska a že mě chtějí natočit. A že je prý šance, že půjdu hrát za Ajax nebo Feyenoord."
V dnešní době, kdy mají kluby propracovaný systém mládežnických akademií, působí takovýto začátek kariéry až úsměvně. Nicméně Sonny Pike jej absolvoval a jeho popularita dál rostla.
Reklamy, ceny i vlastní kopačky
"Odchod do Nizozemska byla velká věc. Jakmile jsme tam přiletěli, při výstupu z letadla na mě mířilo několik kamer. Já ale tenkrát chtěl prostě jen hrát fotbal, vůbec mě nezajímalo, že jsem v televizi. Bylo mi dvanáct let," přibližuje. "Dělal jsem slavnostní výkopy před významnými zápasy, hrál jsem v reklamách, dostával jsem ceny od Sky Sports..."
"Sponzorovala mě firma Mizuno, šila kopačky přímo pro mě. Přitom v té době mělo jen pár hráčů z Premier League vlastní smlouvu na boty. Lidé říkali: Ten Sonny je všude. Vždyť je to malý kluk, ale má smlouvy, píše se o něm v časopisech."
Jenže stejně rychle, jako sláva přišla, tak zmizela. Zatímco Sonnyho otec nebyl ze ztráty pozornosti médií o jeho syna zrovna nadšený, on sám byl vděčný, že se zájem přesunul jinam. Fyzický, psychický a emocionální stres, kterému byl po léta vystaven, si začal vybírat svou daň. A to tak velkou, že Sonny dokonce uvažoval o tom, že si sáhne na život.
Důvodem byl televizní dokument Coaching and Poaching (Koučování a pytláctví), který malého fotbalistu ukázal ve značně pokrouceném zrcadle. "Tehdy se věci úplně zvrtly. Greg Dyke, který se paradoxně nakonec stal šéfem FA, mě ujišťoval, že ten film bude jen o tom, jak se mi daří. Ale když vyšel, bylo to úplně jinak... Šlo tam jen o to, že jsem byl v Leytonu Orient, odkud se mě bez vědomí mého i klubu snažila přetáhnout Chelsea."
Jestli to nevezmeš, nemáš tátu
"Po zhlédnutí toho dokumentu jsem vyšel z restaurace, stál jsem uprostřed kruhového objezdu, kolem mě svištěla auta a já jsem cítil, že takhle už to dál nejde. Že už toho bylo dost."
"Pak jsem se po několika týdnech viděl s tátou a první, co jsem mu řekl, bylo: Já už to nechci dělat. Opáčil, že pro mě má dohodnutou ještě nějakou práci, další věci do televize. A dodal: Jestli to nevezmeš, tak nemáš tátu."
V dalším roce a půl se situace uklidnila. "Hrál jsem za Crystal Palace a v News of the World v té době vyšla dvoustránka, na které můj táta mluvil o všech těch klubech a věcech, které mu nabízely, a o tom, jak to rozvrátilo jeho rodinu. To mě dostalo zase dolů."
"Tehdy jsem cítil, že bych nejraději skočil z mostu. Měl jsem toho prostě dost, moje ambice být fotbalistou byly úplně pryč. Říkal jsem si, že nejdřív musím vyřešit sám sebe. A to jsem udělal."
Ať se dítě rozhodne samo
Navzdory tomu, že jeho dětský sen se změnil v noční můru, v sobě Sonny našel sílu a odvahu bojovat. Nechtěl se nechat složit několika údery, i když zásadními. Prostě nemohl dopustit, aby ho deprese přemohla, a pomalu, ale jistě v sobě opět nacházel ten kousek sebe sama, který se ztratil uprostřed víru slávy.
Trvalo mu hodně dlouho, než pohřbil duchy minulosti a dokázal otevřeně mluvit o temných zkušenostech. Ale protože stále více mladých lidí opouští akademie, aniž by věděli, co bude dál, Sonny jim nabízí oporu v podobě vyslechnutí a rad. Jak pro hráče, tak jejich rodiče.
"Skončil jsem u individuálního tréninku, vedu děti v malých skupinách. Postavil jsem si vlastní malé hřiště a jsem jakýmsi mentorem. Snažím se mladé talentované fotbalisty i jejich rodiče provést složitým procesem, protože se s tím samozřejmě dokážu hodně ztotožnit. Pozornost a tlak, který je na ně vyvíjen, jsem zažil."
Ve svém kempu ale udílí i fotbalové rady. "Samozřejmě děti učím všechny ty technické věci, které jsem rád dělal. Cruyffovy otočky a nejrůznější druhy kopů do míče," usmívá se muž, který ukončil fotbalovou kariéru v pouhých 18 letech.
Co by vzkázal rodičům, kteří mají tendence vidět v talentu svých dětí především potenciální peněžní zisk? "Ať vždy nechají dítě, aby o sobě rozhodovalo samo. Ať se snaží nastavit dlouhodobé i krátkodobé cíle a nepropadají prvotnímu nadšení. Místo toho, aby se chytali sponzorských smluv a vzrušovali se kvůli pár párům kopaček, reklamě nebo čemukoli jinému, ať hlavně podporují lásku dětí k fotbalu."
Sonny Pike je dnes také řidičem černého londýnského taxíku a dokonce napsal knihu s přiléhavým názvem Největší fotbalista, který nikdy nebyl. Kdyby to byl román, patrně by jej řada čtenářů brala jako čirou fikci. Ale každé slovo v knize je pravdivé.
A hlavně varuje před nástrahami, které mohou na děti číhat ve světě velkého fotbalu.