Pietro Piller Cottrer byl postrachem soupeřů, které už z dálky děsila jeho dobře viditelná slavná žlutá čepice. On sám měl strach pouze z českého závodníka Martina Koukala, ale z trochu jiných důvodů. Bývalý běžec na lyžích, kterého Italové dnes dobře znají i z televizních obrazovek, kde vystupuje v roli experta, vypráví také o svém vztahu s Lukášem Bauerem.
Účastník čtyř olympijských her, na nichž získal čtyři medaile včetně jedné zlaté, se dnes věnuje trénování dětí ve své rodné Sappadě, která je známou líhní sportovních talentů italských zimních sportů. Cottrer procestoval díky běžeckému lyžování celý svět, prožil nezapomenutelné chvíle, ale na jiném místě než ve svých horách by žít nechtěl.
O tom, že bude Ital výřečný, bylo jasno už během úvodní objednávky. Když jsem si objednal skiwasser, prohlásil, že on si dá taky pivo. "Protože mě bude nutit hodně mluvit," hlásil číšníkovi. Nebylo to potřeba. Na úvod nebylo zřejmé, kdo vlastně rozhovor vede, když dotazovaný Cottrer vzápětí vypálil otázku, odkud přesně jsem.
Jsem z Česka. Předpokládám, že tam jste navštívil minimálně Nové Město na Moravě.
"Na Česko mám hodně vzpomínek. Byl jsem tam mnohokrát. A strašně jsem to tam nenáviděl! V roce 1999 tam byl závod, kde jsem se potřeboval dobře umístit kvůli kvalifikaci, a dopadlo to naprosto příšerně. A víte, jak to chodí – dostane se vám to do hlavy. Vrátil jsem se tam další rok, zase špatně. Další rok, znovu špatně. Říkal jsem si: Sakra, vždyť se tu topilo uhlím, tady musí být něco divného ve vodě. Takže jsem si další rok přivezl vlastní vodu, všechno vlastní jídlo na snídani, oběd i večeři, vůbec jsem nechodil do restaurací. Odjel jsem závod a dopadl jsem zase úplně na… no špatně. Pak ale přišel den, kdy se tam jela etapa Tour de Ski a já vyhrál. Proč? Protože jsem konečně přestal myslet na to, jak moc to místo nemám rád."
Vlastní jídlo. To mi připomíná rozhovor s De Zoltem.
"Maurilio De Zolt byl v tomhle ohledu, podle mě víc než kdokoliv jiný, skutečný průkopník. Předběhl dobu v tolika věcech! Tehdy nebyla dnešní technologie, výzkumy a studie. Spoustu věcí zkoušel sám na sobě. Nevím, jestli Vám někdy vyprávěl o své dietě před závodem na 50 km?"
To konkrétně ne.
"Před padesátkou – představte si, že závod byl v neděli – dělal takovou tu drsnou formu sacharidové diety ve vlnách. Nejdřív úplné vyčerpání sacharidů za cenu obrovského tréninku. Dva a půl dne trénoval tři hodiny ráno a dvě hodiny odpoledne bez jediného gramu sacharidů. To je šíleně tvrdé. Žádné minerální soli, těstoviny, chleba, rýže, sušenky, džusy, nic. Jen proteiny. Je to likvidační, sám jsem to zkoušel. V tomhle byl vizionář."
Byl také důvodem, proč jste začal s běžkami?
"Ne tak docela. Všichni jsme samozřejmě vyrostli na mýtu Maurilia De Zolta. Když jsme stáli tady na trati a on kolem nás prosvištěl, ale ten důvod je trochu jiný."
Povídejte…
"Začínal jsem se sjezdovým lyžováním, jak vidíte, máme tady i sjezdovky. Jezdil jsem se svým strýcem, který byl docela střelec, zatímco můj táta pracoval u vleků. Byla tam taková jednomístná sedačková lanovka. Strýc jel přede mnou a říká: ‘Dělej přesně to, co já‘. Zvedl zábranu, vyskočil z lanovky těsně před lesem a po čtyřech obloučcích jsme byli u babičky, která bydlela přes silnici. Takže já ve věku asi osmi let takhle skákal z lanovky. Jenže chlapi od vleků to řekli tátovi. Ten se hrozně naštval a v jednu chvíli mi sebral sjezdové lyže a do ruky vrazil běžky, a tak začal můj příběh."
Co první závody?
"Já a jeden můj kamarád jsme tu začali s běžkami, ale první rok se pro nás vůbec nekonaly závody, takže jsme jen trénovali. Když jsem pak jako kluk začal závodit, vyhrával jsem o pár sekund, když mi to nešlo. Když to šlo normálně, vyhrál jsem o minutu, a když jsem měl super den, nadělil jsem jim minutu a půl. To se ale bavíme o regionálních soutěžích. Jak jsme začali jezdit i do sousedních regionů, bylo to jiné."
Těžší?
"Když jsme pak porovnávali síly jinde, nebyla to stejná písnička. Třeba sousední Benátsko bylo trochu techničtější. Ale patřilo to k růstu. Jako kluk jsem vlastně nikdy nevyhrál italský šampionát nebo Hry mládeže. To mě přivádí k těm nesmyslným výběrům malých dětí v jiných sportech, které někam nevezmou. Chtějí profesionály už od takhle malých dětí, ale kdo ví, kolik potenciálních šampionů z těch odmítnutých vám uteče."
Tady takhle brzy selekce neděláte?
"Podívejte se na to takhle. Když bydlíte ve městě, tak tam máte všechno. Můžete dělat šerm, plavat a další věci. Máte veškeré služby. Ale jednu věc nemáte. Svobodu. Když bylo mému synovi osm, chodil na trénink už ve dvě odpoledne. Přitom začínal až v šest. Prostě sedl na kolo, ujel dva kilometry, po cestě se stavili s klukama v supermarketu něco si koupit, v šest odtrénoval a v půl osmé byl doma. Ve městě to takhle nefunguje. No a zároveň tady v zimě děti nemají na výběr – buď sjezdovky, běžky, snowboard nebo biatlon. Máme tu teď 24 dětí, co střílí ze vzduchovky, což je super číslo."
To zní fajn. Uvědomují si to všichni?
"Odpovím vám jinak. Vy jste tu byl v zimě, že? Byl jste se podívat na olympiádu? Kolik lidí tam jelo?"
Někdo ano, ale říkalo se, že to nebude fungovat, že je to organizační zmatek.
"Přesně. My horalové jsme v tom hrozní. Všichni mluvili o silnicích, tunelech a nadávali na olympiádu ještě předtím, než vůbec začala. Olympiádu v Itálii už já ani vy v životě nezažijeme, máme ji přímo pod nosem, tak proč na ni sakra nadávat? A pak, když to viděli v televizi, najednou říkali: ‘Jé, to je krása, to se jim povedlo! Nejsou ještě nějaké lístky?‘ No, nebyly."
To je pravda. I do Cortiny, od které nás víceméně odrazovali, se dalo dostat dobře. Lépe než na Vánoce nebo v létě. Žádné zácpy.
"Přesně, jaké zácpy? Kdyby lidé poslouchali instrukce: Přijedete od Belluna, zaparkujete na záchytném parkovišti v Longarone nebo v Tai, sednete do autobusu, ten vás doveze, kam potřebujete, užijete si závod a jedete zpět. V čem je problém? U nás lidi chtějí zaparkovat autem snad až uvnitř restaurace."
Měl jste ale roli televizního komentátora ve studiu v Miláně.
"Já byl tehdy hrozně rád, že u toho můžu být (pracovně), ale zároveň mě mrzelo, že nemůžu vzít syna do Cortiny na sjezd, boby, curling nebo do Anterselvy, abychom v něm pěstovali sportovní kulturu. A ještě něco vám řeknu. Když jsem jel před olympiádou na návštěvu za příbuznými, tak tam padla věta, že na tuhle olympiádu nepojedou, ale za čtyři roky do Francie, no to je něco jiného. Tam určitě. Tak je to normální?"
U nás někteří novináři naznačovali, že to Italové nemůžou zvládnout.
"To jsou kecy, olympiády by měly být podle mě vždycky v Evropě, maximálně v USA nebo Kanadě."
Když jsme u toho. Co vy a čeští závodníci?
"Kamarádil jsem s Lukášem Bauerem. Získal jsem si ho na mistrovství světa v Liberci (2009). On tam byl pod obrovským domácím tlakem, hrozně moc chtěl vyhrát medaili a v tom závodě se mu to nepovedlo. Když jsem po závodě vyjížděl únavu, viděl jsem ho tam stát úplně samotného, zlomeného. Bylo mi ho strašně líto. Dojel jsem k němu, objal ho a řekl mu pár lidských slov. Od té doby mě začal brát úplně jinak. Ocenil gesto soupeře a pochopil, že kromě závodění v sobě mám i lidskost, srdce a respekt. To se ve sportu moc často nevidí."
A co další?
"Vzpomínám si samozřejmě na Martina Koukala. Strašně milý kluk. Ale taky byl hrozně upovídaný. Když jsem ho viděl, tak jsem radši utíkal jiným směrem. Když začal mluvit, tak nepřestal (smích)."
Zážitky z Česka už jsme tedy probrali, co další země?
"Na konci roku 1997 jsme si se Silviem Faunerem do Ruska vezli úplně všechno: Těstoviny, parmezán, struhadlo, hrnce a dokonce i toaletní papír. V kuchyních jsme běžně vídali myši, a tak jsme tomu moc nedůvěřovali. V koupelnách zase vedly trubky venku po zdech. Spali jsme v pokojích, kde byla dvojitá okna zatlučená hřebíky a přelepená páskou a i tak se na nich zevnitř dělal led. V posteli byla místo roštu jen tři prkna. To si pamatuju přesně. Jedno jsem měl pod hlavou, jedno pod zadkem a jedno pod nohama."
Jen dva měsíce potom jste vyrazili na olympiádu do Japonska.
"To byl neuvěřitelný kontrast a přitom to bylo v rámci pár týdnů! V Japonsku nám v restauraci servírovali špagety přímo z vydlabaného bochníku parmezánu. A záchody? Vyhřívaná prkénka, bidet s teplou vodou a sušení teplým vzduchem. Připadalo nám to jako technologický zázrak. Nutno dodat, že to místo, kde jsme v Rusku mrzli, se za dva roky změnilo v moderní lyžařské středisko. My ale zažili tu realitu před rokem 2000."
Máte za sebou čtyři olympiády. Která byla ta nejlepší?
"Italská, tedy Turín 2006. Vyhráli jsme zlato ve štafetě, což byl nepopsatelný týmový zážitek, ale srdci nejbližší je pro mě bronz ze závodu na 30 km. Byla to moje první individuální medaile a cítil jsem k ní takový vztah, jako když poprvé pochováte své novorozené dítě."
Během této olympiády jste měl ještě jeden zážitek.
"Ano, potkal jsem Alessandra Del Piera, legendu Juventusu. Já byl vždycky fanoušek Juve, což někde zjistil jeden novinář a zařídil tohle setkání. Já jsem bezprostřední člověk, takže když Del Piero dorazil, hned jsem mu spontánně nasadil tu medaili na krk. Bylo na něm vidět, že z toho má velkou radost, protože olympijskou medaili ještě neměl, navzdory těm úspěchům, kterých ve fotbale dosáhl. To mě nesmírně potěšilo, když jsem viděl jeho upřímnou radost."
Musím se také zeptat na vaši památnou žlutou čepici.
"Tu jsem nosil dlouhé roky. Až po letech jsem pochopil, že fungovala na soupeře jako strašák. Hlavně ve štafetách. Když mě viděli, už dopředu měli strach. Jednou jsem ve Val di Fiemme v desetikilometrovém úseku stáhl 45 sekund na skupinu před sebou. Nebylo to jen tím, že jsem byl o tolik rychlejší, ale oni prostě znervózněli, začali se otáčet a ztratili tempo, protože se mě báli."