Silvio Fauner reprezentoval Itálii na čtyřech zimních olympiádách v rychlém sledu (Albertville 1992, Lillehammer 1994, Nagano 1998 a Salt Lake City 2002) a odvezl si z nich celkem pět medailí. Faunerovým absolutním kariérním vrcholem a momentem, kterým vstoupil do sportovní historie, byla štafeta na 4×10 km na Zimních olympijských hrách v Lillehammeru v roce 1994.
Italský tým tehdy zariskoval, změnil strategii a nasadil Faunera na poslední, finišmanský úsek, aby mohl v případě vyrovnaného závěru bojovat v cílové rovince. Ten tehdy předvedl taktickou extratřídu a v dramatickém finiši přímo před zraky šokovaného norského publika a krále Haralda V. porazil domácího hrdinu a největšího favorita Björna Daehliho. Itálie tak získala jedno z nejslavnějších lyžařských vítězství zimní historie.
Přestože byl Fauner vnímán jako skvělý týmový hráč a sprinter, v roce 1995 dokázal, že patří ke světové špičce i na nejdelších tratích. Na Mistrovství světa v kanadském Thunder Bay vyhrál zlatou medaili v královské disciplíně – závodě na 50 km volným stylem. Tímto individuálním úspěchem vyrovnal svého staršího krajana a vzor Maurilia De Zolta. Na stejném šampionátu přidal ještě stříbro ze štafety a bronz ze stíhacího závodu.
Po skončení aktivní kariéry zůstal u sportu jako funkcionář. V letech 2007 až 2014 působil jako technický ředitel italské reprezentace v běhu na lyžích. Později vstoupil také do lokální politiky a stal se místostarostou své milované rodné Sappady – obce, která je díky němu a dalším šampionům zapsaná jako líheň olympijských medailistů.
Na úvod bych chtěl něco vyjasnit. Různé zdroje uvádějí, že pocházíte ze San Pietro di Cadore jako De Zolt, další z Pieve di Cadore a nakonec je tady i Sappada.
"Na internetu je v tom vždycky zmatek. San Pietro s tím nemá nic společného. V Pieve di Cadore byla nejbližší nemocnice, proto jsem se narodil tam. Ale celý svůj život, tělem i duší, patřím do Sappady."
Takže vyloženě soused Maurilia De Zolta jste nebyl.
"Ne, bydlíme od sebe asi deset kilometrů. Když jsme ale byli mladí, v naší oblasti žádné pořádné běžecké tratě nebyly. De Zolt a Puliè museli jezdit trénovat k nám do Sappady, protože u nás už trať stála."
Přesto asi nějaký vliv na výběr sportu jeho přítomnost měla.
"Jak se to vezme. Tím úplně prvním impulsem byl můj bratr, který začal lyžovat dřív. Měl skvělou kariéru, probojoval se na olympiádu v Albertville, ale kvůli problémům se srdcem nemohl startovat. Později, od let 1992–1993, se stal mým osobním technikem. Ale Maurilio? Když mi bylo 12 nebo 14, sledoval jsem ho v lyžařském klubu při tréninku. Vidět ho, jak dře a pak jezdí po celém světě, to byla ta pravá jiskra. Říkali jsme si, jaké by to bylo úžasné dokázat to samé. Ve věku 7 nebo 8 let vás ale spíš ovlivňuje to, kam chodí sportovat kamarádi."
Sappada byla už tehdy sportovním centrem?
"Ano, ještě dřív, než jsem začal závodit. Sappada pořádala italské šampionáty, takže tam byla slušná tradice. Maurilio mě ale zásadně ovlivnil později a dal mi ten první skutečný impuls, proč u lyžování zůstat."
V téhle oblasti potkávám už třetího medailistu. Je nějaký důvod, proč je tu taková koncentrace úspěšných lyžařů?
"A to to stále pokračuje, i letos byly tři medaile na olympiádě. Já ze srandy říkám, že je to místní vodou. Pijeme vodu z řeky Piave. Ale vážně – mluvím hlavně za Sappadu, která má na 1300 obyvatel celkem 13 olympijských medailí. A víc než 28 medailí z mistrovství světa v různých disciplínách jako biatlon, alpské lyžování a snowboard. Je to tím, že je tu obrovská sportovní kultura a vedení obcí v průběhu let vždycky podporovalo sportovní kluby. Náš klub Camosci (Kamzíci), zaměřený na běh na lyžích a biatlon, má v obci s 1300 obyvateli 85 dětí, což je strašně moc. A nejsou jen ze Sappady, jezdí sem i z Comelica nebo Carnie. Když klub funguje takhle dobře, šance, že objevíte talentované sportovce, je obrovská. Pak samozřejmě potřebujete i štěstí na někoho, kdo má mimořádné fyzické dispozice, ale široká základna a dobrá struktura Vám neskutečně pomohou."
Četl jsem, že Vám ale ve škole moc nevěřili.
"Ano, to je pravda. Na druhou stranu, do učení jsem tehdy moc chuti neměl. Moje učitelka matematiky už byla z mých odpovědí u tabule zoufalá: "Kam si myslíš, že to s těma dvěma kouskama dřeva dotáhneš? Musíš studovat, s těma dvěma klackama v životě nic nedokážeš!" řekla mi jednou přede všemi."
Jak dlouho to trvalo, než jste se dostal na první oficiální závody?
"Do sportovního střediska armády jsem vstoupil v roce 1985 a stal se profesionálem. První velké závody přišly hned ten rok na juniorském mistrovství světa v Americe. Rok nato na juniorském MS v Asiagu jsem vyhrál dvě medaile a od té doby se to rozjelo."
První olympiáda?
"Moje první olympiáda byla v Albertville v roce 1992. Zažil jsem čtyři olympiády: Albertville, Lillehammer, Nagano a Salt Lake City. Čtyři olympiády v rychlém sledu, protože mezi Albertville (1992) a Lillehammerem (1994) byly jen dva roky, jelikož se tehdy oddělovaly letní a zimní hry. Zimní sporty tím získaly ty dva roky k dobru."
A o dva roky později přišla ta legendární štafeta v Lillehammeru. Jak dopadla všichni víme, prozradíte nějaký detail?
"Původní plán byl, že já pojedu první úsek a Maurilio (De Zolt) ten poslední. Už o dva roky dřív v Albertville jsme skončili druzí. Říkali jsme si, že sestava se mnou na začátku a Mauriliem na konci je sice nejbezpečnější pro zisk jakékoli medaile, jenže pokud do posledního kilometru přijedou tři týmy ve složení Finsko, Itálie a Norsko, s Mauriliem na konci skončíme stoprocentně třetí. Pokud přijedou dva, budeme druzí. Maurilio neměl spurterské vlohy. Otázka zněla: Stačí nám jistota medaile, kterou už máme z Albertville, nebo chceme zariskovat a zkusit víc? Všichni jsme se shodli, že chceme víc. Bylo tam riziko dát Maurilia na první úsek, protože nebyl tak výbušný a rychlý, ale řekli jsme si, že to riskneme. Já půjdu na poslední úsek, a když dojedeme společně, máme šanci bojovat o zlato. Maurilio slíbil, že na prvním úseku neztratí víc než 10 vteřin. Nakonec odvedl skvělou práci, ztratil na předávce jen něco přes 8 sekund."
Slyšel jsem, že když jste po mnoha letech volal do Lillehammeru, abyste rezervoval hotel, okamžitě si vzpomněli.
"Ano. Závodní kariéru jsem ukončil v roce 2006 po olympiádě v Turíně, kde jsem ale už nezávodil. V letech 2007 až 2014 jsem dělal technického ředitele italské reprezentace. Kolem roku 2010 se jel Světový pohár v Lillehammeru a já chtěl pro tým zorganizovat soustředění na stejném místě deset dní předem. Řekl jsem své sekretářce, ať zavolá do jednoho velkého, pohodlného hotelu, jestli mají místo pro 20 lidí. Druhý den mi volá, že bohužel mají plno. Zdálo se mi to divné. Řekl jsem jí: "Dejte mi číslo, zkusím tam zavolat sám." Zavolal jsem tam a představil se: "Dobrý den, tady Silvio Fauner, technický ředitel italské reprezentace." Na druhé straně nastalo ticho. Po pár sekundách říkám: "Haló, slyšíte mě?" Ta paní na telefonu se mě zeptala: "Ano, slyším... Vy jste ten Silvio Fauner? Ten z té štafety?" Odpověděl jsem: "Ano, pro Vás bohužel ten Silvio Fauner." A pokoje se najednou našly."
Považujete to za svůj největší úspěch?
"Jsou dva různé úspěchy, které mají stejnou váhu. Jedna věc je olympijské zlato ze štafety, což je absolutní vrchol pro každého sportovce. Druhá věc je individuální titul mistra světa na 50 km, který jsem získal v Thunder Bay v roce 1995. Padesátka je královská disciplína, pro mě je to maraton lyžování. Navíc jsem tím vyrovnal úspěch svého idolu, kterým byl právě De Zolt."
De Zolt mi vyprávěl o problémech s jídlem, když jste jezdili na sever Evropy. Když jste přišel do reprezentace, pořád to trvalo?
"První roky ano. Skandinávská strava byla tehdy velmi prostá, pokud na ni člověk nebyl zvyklý. Navíc jsme jezdili do míst úplně na severu, kde to bylo ještě chudší – jedly se hlavně brambory a karibu maso. Já začal s týmem jezdit v roce 1989, takže první dva tři roky to takhle fungovalo. Pak jsme ale přes známé sehnali sponzory, kteří nám posílali těstoviny, omáčky a všechno možné přímo do hotelů, kam jsme jeli, a vozili jsme si vlastního kuchaře."
Takže ze začátku si Maurilio vařil sám na pokoji?
"Ano, vařil si sám tajně na pokoji a nikomu nic neřekl."
Letos v zimě jsem si v médiích všiml kauzy kolem domácí olympiády, jak Vás nakonec museli dodatečně pozvat.
"Celá ta věc byla prezentována trochu špatně. My čtyři ze štafety z Lillehammeru už jsme běželi s pochodní jako na stadionu v Turíně 2006, svůj moment slávy jsme měli. Ale byla tu spousta dalších italských medailistů ze zimních her, na které si vůbec nevzpomněli. V lednu jsme se o tom bavili – jsou to zimní olympijské hry, přitom italský olympijský výbor (CONI) a nadace Milano-Cortina propagovaly hlavně letní sportovce. Je absurdní, aby zimní olympijští medailisté byli ignorováni na zimních hrách. Jen v běžeckém lyžování máme v Itálii přes 35 olympijských medailí, které drží asi 12 nebo 13 žijících sportovců. Z nich kontaktovali jen dva, na ostatní zapomněli. Když má štafeta s pochodní 10 000 účastníků, to nenašli místo pro 50 zimních olympioniků? Oni to neudělali schválně, prostě na to nemysleli. Proto jsme přišli s tvrdým protestem v médiích, abychom na tu chybu poukázali."
Jaká byla reakce? Kontaktoval Vás někdo?
"Začali se vymlouvat. Mně osobně řekli, že nemůžu běžet, protože mám politickou funkci – jsem totiž místostarostou Sappady. Kdo má politickou funkci, prý pochodeň nést nesmí. Snažili se tím omluvit to, že mě nepozvali. Jenže když to vyšlo najevo, volali mi regionální radní z Kalábrie, z Lombardie i ze Sicílie: "Jak to? My jsme pochodeň nesli a jsme radní velkých měst a krajů, a tebe jako místostarostu malé vesnice nenechají?" divili se."
Takže to jen zkoušeli.
"Navíc, i kdybychom pominuli mě, tak Puliè, Maurilio ani Pietro Piller Cottrer žádnou politickou funkci nemají a je také nikdo nepozval. Moje vyjádření v novinách nebyla kvůli mně, ale kvůli všem zapomenutým zimním sportovcům. Nakonec museli pro závěrečný ceremoniál narychlo najít řešení, protože CONI i nadace Milano-Cortina schytaly na sociálních sítích a v médiích obrovskou kritiku. Lidé dali za pravdu nám a oni museli uklidnit situaci."
A závěrem – vzpomínáte na některé české závodníky?
"Ano, velmi dobře znám Lukáše Bauera a Martina Koukala. A pak samozřejmě znám Kateřinu… jak se správně vyslovuje její příjmení? Neumannovou. To byla vynikající závodnice."