Byl ještě hodně malý, když se jeho rodiče rozešli. Máma pak zabalila kufry a vydala se se svými syny z Yaoundé hledat štěstí do Evropy. Chtěla studovat a zároveň měla pocit, že v Africe její rodina nemá zrovna dobré vyhlídky.
Linka číslo 36
Plán byl usadit se ve Francii. Nakonec ale našli útočiště v Nordsternu na předměstí Basileje, kde se maminka seznámila s novým partnerem. Od svých osmi let pak malý Breel dojížděl na tréninky tamního klubu Old Boys. Tehdy vznikla láska k číslu 36, které se stalo jeho symbolem. Nosil ho v Basileji, Schalke, Mönchengladbachu a řekl si o něj i v Monaku…
"Byla to linka autobusu a jezdili jsme s ní celá parta kluků na tréninky. Byly to krásné a hodně zvláštní časy. Díky fotbalu jsem si našel spoustu kamarádů a usnadnilo mi to adaptaci v novém městě," vzpomínal Embolo pro web Bundesligy na dobu, kdy se pomalu začal osamostatňovat. Na mistrovství světa hraje s číslem 7, to však jen proto, že vyšší čísla než 26 nejsou povolena.
Měl v sobě talent, cestou k úspěchu byla ovšem jeho cílevědomost. Věděl, že nic nedostane zadarmo. Když dospíval, našel si brigádu na regionálním fotbalovém ústředí. Dostal na starost delegaci rozhodčích i rozesílání pokut. "Nejdřív jsem si říkal: 'to přece není možné, že fotbalistu suspendujeme na pět týdnů'. Ale tam jsem se možná i trochu naučil, že si dnes dvakrát rozmyslím, co řeknu rozhodčímu. Pravidla jsou pravidla," vyprávěl s úsměvem v říjnu 2015 v rozhovoru pro SonntagsBlick.
Ve velkém fotbalovém světě mu to pak šlo dobře a rychle. Z Basileje, kde dostal první šanci od trenéra Murata Yakina, se katapultoval do švýcarské reprezentace a na Euru 2016 byl jejím nejmladším hráčem. Následoval přesun do Bundesligy. V Schalke ho však zbrzdila vážná zranění: Zlomil si lýtkovou kost, poranil kotník, trpěl otokem kostí nebo zlomeninou chodidla – mimo hru byl skoro dva roky, přesně 604 dní.
I tak ale přišla v roce 2019 nabídka z Borussie Mönchengladbach. Ideální cesta. V klubu se potkal se švýcarskými spoluhráči Yannem Sommerem, Nicem Elvedim, Michaelem Langem a Denisem Zakariou.
Deset tisíc otázek na jednu věc
Další osudový okamžik přišel při rozhodování o programu katarského mistrovství světa. Jeho dvě země – Švýcarsko a Kamerun – totiž los svedl do jedné skupiny. "Víte, od chvíle, kdy jsme se dozvěděli, že budeme hrát proti Kamerunu, jsem tu otázku dostal asi desettisíckrát. Takže se vždycky směju, když ji slyším znovu. Ano, je to samozřejmě zvláštní, je to má rodná země, moje máma i táta odtamtud pocházejí, mám tam celou rodinu," odpovídal pravidelně na logický dotaz o tom, jak se těší.
Nakonec to byl právě on, kdo zápas rozhodl. Švýcarští fandové zpívali: "Oh Embolo, Oh Embolo"! Ti z Kamerunu byli v rozpacích. Breel se ale zpátky do domoviny nebojí. "Můj táta v Kamerunu stále žije. Máme spolu dobrý vztah, pravidelně si voláme. Vždycky jednou za rok v létě za ním jezdím. Mluvili jsme spolu i ve chvíli, kdy jsem se rozhodoval, zda budu hrát za Švýcarsko, nebo Kamerun. Řekl mi, že je na mě hrdý a že je jedno, co si zvolím," vyprávěl Embolo v rozhovoru pro Švýcarský Blick. "Je tam krásně, je to jiný svět, jiná kultura. Rád vidím něco jiného a nemusím přemýšlet. Navíc se tam můžu nepozorovaně pohybovat," dodal. To se však po gólu do sítě Kamerunu může dost dobře změnit.
V případě Rigoberta Songa se však nic nemění. "Známe se, je to můj bráška. Často si spolu telefonujeme a teď jsem mu chtěl poblahopřát. Je to spravedlivé. To, že jsme v jiných týmech, neznamená, že nejsme bratři," řekl bývalý obránce, jenž je se 137 starty rekordmanem kamerunské reprezentace.
"Mám za něj radost a jsem na něj hrdý. Hraje za švýcarský národní tým a raději bych ho měl na své straně, ale to je prostě život. Pro nás je důležitější, co jsme předvedli na hřišti a co bychom mohli udělat lépe, než starat se o to, kdo nám dal gól," dodal trenér Kamerunu.