Jízda na dřevěném prkně je především záležitostí vyasfaltovaných a vybetonovaných měst. Pro kolečka skejtu ideální povrch. Aničku by si nicméně našla, i kdyby vyrůstala na vesnickém statku. Její táta totiž patřil do party (třeba vedle legendárního Davida Horvátha), která tenhle sport pomohla v letech doznívajícího komunistického režimu rozvíjet.
V tehdejší "Fučíkárně" v pražských Holešovicích, základní škole pro všechny vyznavače skateboardingu, získával dovednosti, jež se po letech odmlky rozhodl předat svým dětem – Aničce a o tři roky staršímu bratrovi. V garáži vyhrabal své staré prkno, synkovi pořídil nové a… "Já samozřejmě jako vždycky chtěla dělat to, co můj brácha. Děda věděl, že bych si skejt strašně přála taky, tak mi ho s babičkou koupili. Měla jsem takové růžové chrániče…," vzpomíná s nostalgickým úsměvem talentovaná závodnice.
Prarodiče ji dvakrát do měsíce brávali do Františkových Lázní, to jí byly tři, čtyři roky a se zatajeným dechem sledovala, jak se na prkně prohání její táta. A když v Praze-Zbraslavi, nedaleko níž mají dům, postavili nový skatepark, bylo o její sportovní dráze jasno. "Asi nejvíc mě na skejtu baví ta volnost. Když jdu jezdit, úplně zapomenu na všechny problémy, jenom si to užívám jako zábavu," popisuje Sedlářová.
Jenže jen o tom to není, pro ni je to už dávno sport se vším všudy. Patří do reprezentace, trénuje čtyřikrát týdně, k tomu ještě kondiční příprava v posilovně a na fyzičku. Ta je vedle technické zdatnosti celého těla (hlavně nohou) pro skateboardisty tou nejdůležitější složkou výkonu. "Na závodech máme na svou jízdu třikrát 45 sekund, to není nic těžkého. Jenže vydržet celý den nebo víkend je často hodně unavující. Ten velký fyzický výdaj přijde na pár minut, ale musí se na něj dlouho čekat, což je na tom to nejnáročnější," líčí. Kvalifikace, semifinále, finále a mezitím táhlé několikahodinové pauzy…
Její disciplínou je jízda v takzvaném bazénu, čili prostoru, který připomíná vypuštěnou vanu. Sviští z jedné strany na druhou, nahoru a dolů a ve vzduchu nad hranou či na ní předvádí nejrůznější triky, za jejichž obtížnost a provedení je pak hodnocena.
I když se s národním týmem připravuje na jednom z nejlepších bowlů v Evropě na pražské Štvanici, celodřevěném, krytém, jehož design vytvořila světová kapacita v oboru David Duncan, něco jí schází. "Hodně bych potřebovala, aby byla v Praze vertikální rampa, která je v Česku jen v Hradci Králové a v Pardubicích. To je daleko, nemůžu tam jezdit každý den. Bez toho je přiblížit se světové úrovni složitější," posteskne si. Taková rychlobruslařka Martina Sáblíková ovšem zvládla prorazit na vrchol, i když v Česku nestojí jediný ledový ovál.
Los Angeles, posvátné místo
Mimochodem obě závodnice spadají pod agenturu Sport Invest. Aby skateboardista měl tak silného partnera, to je v Česku věc nevídaná. "Vyhodnotili jsme si to tak, že v tomhle segmentu nejsme a že Anička může být zajímavá tím, že je na začátku, že nás docela baví zkoušet nové věci a pomoci sportovcům se někam dostat. Než přišla Anna Fernstädtová, taky tady nikdo neznal skeleton," podotýká PR manažer agentury Radim Trusina.
Ona pomoc byla patrná při nedávném mistrovství světa v Římě. Pro Sedlářovou první velký závod v životě, v pouhých 15 letech se postavila proti dospělým hvězdám svého sportu. Skončila na 55. místě. "Nabrala jsem tam spoustu zkušeností, díky agentuře jsem tam mohla jet na soustředění o týden dřív. Vidět světovou špičku, jak jezdí, mi strašně moc dalo," pochvaluje si.
Před sebou teď má jasný dlouhodobý cíl – postup na olympiádu, jejíž součástí se skateboarding stal na minulých hrách v Tokiu. Do Paříže už kvalifikaci nezvládne, nicméně Los Angeles za pět let je reálně ve hře. Navíc už jen samotná destinace je pro její sport srdeční záležitostí. "LA je mekkou skejťáků. A pro mě je tamní olympiáda vize, cíl," svěřuje se.
I tahle vzdálená motivace jí našeptává, že musí pilovat nové a další triky, aby se vyrovnala těm nejlepším. Učí se od staršího bratra, svého téměř nerozlučného parťáka. Když jí však finesy nejdou, nepřemluví ji ani on, aby zůstala déle. Radši přestane a zamíří domů, než aby si skejt nechala znechutit a nebavil ji. V 15 na to má pořád nárok, navíc hodně triků je o hlavě, která musí být v klidu.
Pády jsou pro ni běžná věc. "Když špatně vyskočím nebo se špatně pohnu, můžu taky sletět ze tří metrů na beton, a to pak bolí dost…," vykládá nevzrušeně. I díky chráničům na kolena a lokty a helmě na hlavě však zažila nanejvýš rozseklé čelo, když jí trefilo prkno. "Měla jsem krev po celém obličeji, museli mě zašívat mezi očima," vzpomíná.
Tehdy ji do nemocnice vezl táta, který na ni pořád v tréninku dohlíží. A když vidí, že už je unavená a mohla by špatně spadnout, odvolá ji, i když ona sama chce pokračovat. V tátovi má hlavně psychickou oporu, ale i chápavého rodiče, který leckde přimhouří oči. No, kdo jiný než někdejší skejťák by strpěl, že se všude po domě povalují oježděná prkna? "Mám jich kolem 20, přitom používám jedno. Díky smlouvě s obchodem, který mě sponzoruje, dostanu téměř každý měsíc nový skate. A ten starý odložím," popisuje.
Ke kultuře jejího sportu patří vyhraněná muzika i styl oblékání, to první však Aničku míjí. Málokdo by u ní čekal, že si na ježdění pouští do sluchátek klasickou hudbu. "Mám ji moc ráda, uklidňuje mě a pak mi to na prkně jde. Třeba Čtyři roční období od Vivaldiho nebo Chopin, na to se krásně létá vzduchem!" líčí zaníceně dívka, jejímž jedním z mnoha koníčků je hra na klavír. Klasické skejtové žánry hardcore a punk moc nemusí.
Ovšem volné, zdánlivě vytahané věci, typické pro módu tohoto hnutí, ve skříni má. "Líbí se mi mít třeba široké kalhoty, ale zase nechci vypadat úplně jako kluk. Vezmu si kratší tričko a pořád si zachovávám tu svou holčičí stránku, abych se v tom cítila dobře," vykládá majitelka instagramového účtu s více než 10 tisíci sledujícími.
Kluci ji podle jejích slov respektují, v přátelském prostředí skateboardingu je ostatně úcta mezi jednotlivými závodníky běžná. Teď ještě dát o sobě vědět top závodnicím světa, že jim v Česku vyrůstá nebezpečná konkurence…