Zídek nemohl skončit u jiného sportu než u basketbalu. Vždyť jeho táta Jiří patřil v 60. letech k top evropským hráčům, a když se volil Nejlepší český basketbalista 20. století, padla volba právě na něj. Jeho syn se vydal dobývat slávu za oceán. Byly teprve dva roky po převratu, když v den svých 18. narozenin nasedl do letadla směr Amerika.
O čtyři roky později vyhrál s University of California národní vysoškolskou soutěž. Po této sezoně jej jako 22. hráče v pořadí draftoval tým Charlotte Hornets. Během tříletého působení v NBA nastupoval také za Denver Nuggets a Seattle SuperSonics. Celkem má v nejslavnější basketbalové lize světa na kontě 135 zápasů a zaznamenal 453 bodů. Jeho celkový průměr v NBA činil 3,36 bodu na zápas, tedy nejméně z výše zmíněné pětice.
"George", jak mu v zámoří říkali, se dočkal i nominace na zápas nej nováčků soutěže. "Kariéra měla nějakou kontinuitu. Na univerzitě se mi podařilo vypracovat z lavičkáře do základní pětky týmu. V NBA jsem ale bezpochyby narazil na své fyzické limity," vzpomíná Zídek a připomíná, že se o něm v jednu chvíli psalo jako o jednom z největších zklamání. "Teď se tomu směju, ale tehdy bylo těžké překousnout, že jen prací, silou a odhodláním se tam neprosadíte," líčí 212 centimetrů vysoký hráč.
V roce 1998 se po návratu do Evropy stal mistrem Euroligy s litevským Žalgirisem Kaunas, který v dubnu 1999 v Mnichově porazil ve finále evropského poháru číslo jedna obhájce titulu Boloňu. Kariéru ukončil po zisku dvou titulů v české lize s týmem Nymburka v letech 2004 až 2005. Poté působil jako sportovní manažer, do loňského roku byl 13 let místopředsedou České basketbalové federace.
"Jak se cítím? Asi jako člověk, kterému bude padesát," říká s úsměvem. "Oslavy asi budou v rodinném kruhu, neplánuju nic velkého. Jsou prázdniny, máme sedmiletého kluka a tři další děti, takže narozeniny jsou spíš v managementu dětí, než aby člověk přemýšlel, jak slavit padesátiny. Díkybohu," dodává.
Roli prvního Čecha ve slavné soutěži bere s rezervou. "Nevím, jestli je to podstatné, ale možná ano. Přeci jen jsem nějakou cestu ukázal," zamýšlí se. "V roce 1995 se to jevilo jako obrovský sen a hrozně složité. Evropanů v NBA moc nebylo. Všechny horší věci se navíc s přibývajícím věkem zapomínají a převažují ty pěkné. Na svou kariéru vzpomínám rád."
Dvě děti v reprezentaci
Po Zídkovi se do NBA dostali další čtyři krajané. A on nepochybuje o tom, že jeho následovníci zanechali v zámořské soutěži větší stopu. "Když srovnám svou kariéru s Jirkou Welschem, který hrál v Bostonu v základní pětce, Honzou Veselým, jenž byl draftovaný jako šestka, nebo Tomášem Satoranským, který byl základním hráčem a vysloužil si jako první z nás druhý kontrakt, ti kluci dokázali víc. Já mám statut průkopníka," porovnává bývalý pivot.
V pokračování rodinné dynastie pokračuje 23letý syn Jan, který hraje americkou univerzitní soutěž za Pepperdine. Má za sebou i starty v národním týmu mužů. "Jsem rád, ale doufám, že je to jeho cesta, kterou si vybral. Byl bych nerad, aby se pokoušel naplňovat mé nesplněné ambice. To je vždy to nejhorší, když se o to rodiče u svých dětí snaží," říká Zídek.
"Sám jsem si říkal, jestli to Ivan Lendl neudělal lépe, když jeho děti hrají golf a ne sport, ve kterém byl on. Ale zdá se, že (Jana) basket baví, získal vzdělání na americké univerzitě, má bakalářský diplom a před sebou ještě jeden rok. Jsem jeho fandou a rádcem, když o tu radu stojí. Mohu mu ale ukázat dveře a je na něm, zda je otevře," vykládá Zídek.
V basketbalovém prostředí je aktivní i jinak. V další sezoně bude komentovat přenosy v Eurolize a podílí se na tvorbě podcastu Pod košem. "Chci být dál kolem basketu. Euroliga je pro mě nejlepší soutěž a příští rok mám potvrzeno, že budu komentovat zápasy Bayernu Mnichov. A zůstávám basketbalovým tátou. Hraje totiž také dcera Ela, která je v reprezentaci do 16 let. Takže vozím na tréninky, vyzvedávám a tak dále. Taková klasika," úsmívá se Zídek.