Především jde o kompaktnost, rozehrávku a skvěle fungující trio útočníků. Inzaghiho Inter se vyznačuje pragmatickým stylem hry, který kombinuje defenzivní stabilitu s rychlými a přesnými protiútoky. Klíčovou součástí jeho filozofie je jednoduchost a disciplína v obraně. Hráči Interu jsou velmi dobře organizovaní ve formaci 3-5-2, jež jim umožňuje kontrolovat střed hřiště, kdy Džeko z pozice pravého útočníka brání hluboko v levém meziprostoru.
Tuto kompaktnost ještě doplňuje aktivní stoperská trojice, která zpravidla vystupuje velmi agresivně. Na obrázku je vidět postavení při rozehrávce gólmana AC Milán, kdy je Inter vměstnán na extrémně malém prostoru a nenechá soupeři žádnou šanci pro klidný zisk míče z odrazu.
Rozehrávka
Při rozehrávce se Inter na hřišti pohybuje v rozestavení 3-4-3, kdy se stoper Acerbi posouvá do záložní řady, Dimarco s Dumfriesem zůstávají v šířce a cílem je po sérii několika přihrávek mezi obránci a brankářem nalákat presink soupeře na Bastoniho s míčem na noze. Jedním z možných řešení je následně ostrá přihrávka na Romela Lukaka, který okamžitě z první sklepává míč na Lautara Martíneze a následně si nabíhá za obranu soupeře, aby mohl převzít Argentincův pas.
Dobrým příkladem téhle rozehrávky je hned první minuta posledního ligového utkání proti Atalantě Bergamo. Akce tehdy skončila gólem Lukaka.
Něco podobného praktikuje v Premier League trenér Brightonu Roberto De Zerbi. Ten svým svěřencům ordinuje dlouhé pasy, které jsou často sklepávány do středu hřiště, přičemž místo Calhanogla si lze na kraji hřiště představit na náběh připraveného Kaorua Mitomu.
Obrana
V uplynulé sezoně se Inter mohl v Serii A chlubit nejlepším útokem podle metriky očekávaných branek, jež bere v potaz kvalitu vytvořených střeleckých příležitostí. Podle ní měl během sezony vstřelit 62 gólů, a z analytického pohledu tedy přeskočil i útok mistrovské Neapole (55 očekávaných branek), které v této sezoně do soupeřovy sítě s trochou nadsázky spadlo vše, na co sáhla. Zisk titulu měla Neapol nicméně postavený z velké části na neprostupné obraně.
Útok
Ve finální třetině Inter těžil zejména z výborné výkonnosti všech tří útočníků, kteří se v průběhu sezony střídali v základní sestavě – Edin Džeko, Lautaro Martínez a Romelu Lukaku. Pouze Victor Osimhen byl letos ve vápně soupeře nebezpečnějším hráčem než právě rychlík Martínez.
Zatímco Argentinec v Interu díky svému skvělému pohybu v šestnáctce slouží zejména jako nástroj ke střílení branek, Džeko s Lukakem jsou klíčoví pro příjem dlouhých míčů do meziprostoru. V metrice, která měří to, v jak nebezpečných prostorech jsou schopni přebírat přihrávky spoluhráčů, patří společně s Osimhenem, Giroudem a Hojlundem mezi absolutní ligovou špičku.
