Po dlouhé cestě z Kanady předstoupila před novináře spolu s trenéry sedmička stříbrných medailistů Matouš Menšík, Aleš Čech, Petr Hauser, Jakub Kos, Jiří Ticháček, Eduard Šalé a Daniel Král, spolu s nimi přiletěl i Lukáš Pajer, útočník, který se nevešel na soupisku, ale zůstal s českým týmem v Halifaxu pro případ, že by se některý z již zapsaných hráčů zranil.

Bolest z finálové porážky 2:3 s obhájci zlata Kanaďany až gólem v prodloužení přebila vše ostatní. Síla okamžiku byla natolik velká, že hráči obrovský úspěch ani nijak zvlášť neslavili.

"Bezprostředně po zápase panovalo zklamání. A smíšené pocity doteď zůstávají. Pak jsme si ale s klukama sedli a ohlédli se za celým turnajem. Pro některé z nás to byl poslední zápas ve dvacítkách. A byli jsme moc rádi, kam se nám to podařilo dotáhnout. Moc oslav ale nebylo, spíš převažovalo zklamání," popsal na tiskové konferenci útočník Menšík.

Podobně to vnímali i všichni ostatní. Radost ze stříbra vytlačovala z hlav smutek pomalu a postupně. "Je zajímavé, jak moc se proměňují pocity během času, který uplynul od finále. Až teprve tady doma s tím stříbrem na krku si všichni začínáme uvědomovat, co se nám to vlastně povedlo," připustil další útočník Šalé.

Kouč Radim Rulík vyzdvihl tři momenty, které se mu zaryly hluboko do paměti. "Hned tím prvním byla úvodní výhra nad Kanadou. Ten zápas se nám neskutečně povedl a mužstvo se tím nastartovalo. Druhým takovým momentem bylo, jak se nám podařilo otočit semifinále se Švédy. A třetím pak třetí třetina finále s Kanadou. Tam jsme se do utkání neskutečně vrátili a viselo to opravdu na vlásku, aby se to překlopilo na naši stranu a dotáhli jsme to ke zlatu," uvedl Rulík.