Věnoval se desetiboji, byl fantastický ve sprintech. Vždyť i v dobách, kdy u něj měly přednost boby, získal titul mistra České republiky se sprinterskou štafetou na 4x100 metrů. Jenže atletiku opustil. A to navzdory tomu, že kvůli bobům musel za tréninky z pohodlí Prahy dojíždět třeba až na německo-české hranice do Altenbergu.
"Když jsem v roce 2012 absolvoval s bobisty první letní soustředění a nakoukl jsem do té skvělé party bláznů, bylo rozhodnuto. Už jsem s nimi zůstal," vzpomíná Dvořák v rozhovoru pro Livesport Zprávy na začátek víc než 10leté etapy života, díky které procestoval svět, reprezentoval na třech olympiádách a v roce 2021 skončil v celkovém pořadí Světového poháru dvojbobů na výjimečné třetí příčce.
Nikdo v historii nedosáhl z českých bobistů lepších výsledků než on, a to jak ve dvojicích, tak i ve čtyřkách. Dvořák končí už ve svých 31 letech, důvodem jsou přetrvávající problémy s levým kolenem. Národnímu týmu chce ale zůstat nablízku.
Máte titul mistra republiky se sprinterskou štafetou. Tušíte, co z vás mohlo být, kdybyste dal přednost atletice?
"Já dělal spíš víceboje. Určitě jsem měl ambice být co nejlepší, tehdy jsem byl ale na takovém rozhraní, když jsem přecházel z juniorských kategorií do dospělých. Šlo o to, jestli do toho začít opravdu naplno šlapat, jenže v ten moment přišla i nabídka zkusit boby. A najednou jsem se tam cítil daleko líp a šlo to i v ledovém korytu."
Česko je zemí desetibojařů. Změlík, Dvořák, Šebrle... Jak daleko jste měl k osmi tisícům bodů?
"To bylo tehdy docela daleko. Měl jsem něco okolo sedmi tisíc." (usmívá se)
A když přišly boby, odhodlával jste se dlouho k první jízdě tobogánem?
"Na první jízdu si pamatuju dodnes. Bylo to v německém Königsee, kde jsem jel s pilotem Honzou Vrbou a brzdil ve dvojbobu. Zrovna tahle dráha je docela jednoduchá, příjemná. Myslím, že jsou dva typy lidí. Jedni po té první jízdě řeknou jasně, jdeme znovu, a ti druzí už do toho nikdy nevlezou."
Vy jste chtěl znovu…
"Samozřejmě, byl jsem vyjukanej! To je věc, kterou člověk normálně nezažije a vlastně se to ani nedá moc popsat. A když jsem z toho poprvé vylezl a za chvíli jsme jeli znovu, pamatuju si, že v té druhé jízdě, i když má být brzdař schovaný, jsem se rozhlížel ven a chtěl vidět, jak to vypadá."
Výstroj jsme si kupovali sami
Takže už tehdy jste cítil touhu bob řídit?
"To pak přichází časem, když jsem zjišťoval, jak to všechno funguje. Tehdy jsem tak nějak chtěl vědět, kde jsem a nejenom si koukat mezi nohy a vlastně se slepě oddat tomu pilotovi, jestli mě doveze."
Pak jste se stal pilotem a také tváří. Na které závody budete nejraději vzpomínat?
"Samozřejmě to bude šesté místo na mistrovství světa s Honzou Šindelářem, to byl náš největší zážitek. Bylo to navíc v Altenbergu, kde byla spousta českých fanoušků, to jsme si naprosto užili. A pak i olympiáda v Koreji byla moc hezká. Dostali se jsme tam se dvojbobem i čtyřbobem, byli jsme ve formě a navíc to byl rozdíl od covidové Číny bez diváků."
Změnil se hodně bobový sport od chvíle, kdy jste do něj před necelými 12 lety vstoupil?
"Posunulo se to hodně. Když jsem začínal, a samozřejmě to dnes mladším klukům říkám, museli jsme si sami kupovat helmy nebo oblečení. Na své první jízdy jsem třeba přišel se svými elasťáky z atletiky a v nějaké mikině. Dostali jsme jen ty drátky, tedy tretry, které máme na boby. Dnes mají noví kluci připravené vše. Ale to nemyslím vůbec negativně, takový je vývoj a já jsem za to možná rád, že jsme během mé kariéry dokázali bobový sport v Česku posunout až do téhle úrovně. Je dobře, že už máme takové možnosti."
Přesto pořád chybí bobová dráha...
"No jasně, takhle je to nastavené. Pokud chcete trénovat, musíte vždycky někam za hranice. Jsme na tom podobně jako třeba Martina Sáblíková, ta taky v Česku nemá okruh a i tak vyhrává medaile. Ale my jsme samozřejmě daleko menší sport a ve světě nejsme jediní. Většina reprezentací kromě Německa, Rakouska nebo Švýcarska musí jezdit do ciziny."
Kolik má vlastně Česko dnes bobistů?
"Když jsem teď skončil, zůstanou v týmu tři kluci piloti plus jedna pilotka a k nim je vždycky celá posádka. Takže samozřejmě, aktivních sportovců nás moc není, co si budeme povídat. Ale držíme to. O to jsme snad větší srdcaři, jinak by to ani nešlo."
Co vás čeká po konci kariéry? Je šance zůstat u bobů v nějaké nové pozici, nebo budete hledat místo mimo sport?
"Chtěl bych alespoň v nějaké roli trenéra pokračovat dál. Celý život jsem se věnoval sportu a už několik let chystám kondiční a fyzické přípravy, takže bych chtěl jít tímhle směrem."
Jako člen Olympu Praha také patříte do řad policejních složek. Je možné, že byste přešel i mezi řadové policisty?
"I to se může stát. Ale asi to není tak, že bych působil v nějakém okrsku. Nemám policejní školu, vystudoval jsem FTVS. Takže u policie,bych mohl dělat nějakého bojaře, výcvikáře, který nemá na starosti jenom fyzickou a kondiční přípravu, ale třeba i nějaké donucovací prostředky nebo střelby. Mám k tomu blízko, ještě před atletikou jsem dělal i judo, takže něco o tom všem vím."
Takže máte i zbrojní průkaz?
"I ten mám. Vlastně jsem si ho musel udělat, protože když zemřel můj děda, zůstaly po něm myslivecké zbraně a nikdo v rodině to neměl jak převzít. Tak jsem si udělal zbrojní pas a od té doby je to můj takový koníček."