Happy trade deadline day - tak začínají den, kdy v NHL dojde na přestupovou uzávěrku mnozí elitní zámořští žurnalisté. Hovoří to o všem, tenhle den je pro fanoušky svátkem. Proč? Těžko odpovídat. Ve změnách dresů je takový specifický a těžko popsatelný adrenalin.
Pro nás přihlížející je to adrenalin příjemný, pro přímé aktéry už méně. Uzávěrka ukazuje, že NHL je pouhým byznysem a všechno kolem je jen plnění stanovených cílů. A hokejisté se jako živé bytosti mění v pouhé kolonky na papíře, ikonky na počítačové ploše. Jsou prostě jen flákem masa na trhu. Objekty.
Navzdory tomu, že všechno vlastně vypadá opačně.
Když hokejista podepisuje smlouvu, kluby ho vítají s otevřenou náručí, nabízí luxusní služby a mnohdy se ohání termíny jako "rodina". Přesně to si snaží vybudovat i sám hráč. Najít si přátele, příjemné bydlení, vhodnou školku pro děti... Jenže to je extrémně relativní. Když generální manažer zavelí, všechno je šmahem jinak.
Třeba člen hokejové Síně slávy Mark Recchi se nijak netají tím, že když ho Pittsburgh v roce 1992 vyměnil do Philadelphie, tak se rozbrečel. Nechtěl pryč od přátel a dobře věděl, že Penguins mají na to vyhrát Stanley Cup. A měl pravdu.
Dobře to bylo vidět také před pár dny, když se Toronto zbavilo Pierrea Engvalla s Rasmusem Sandinem. Oba Švédi byli odvoláni z průběhu tréninku. Není času nazbyt, kluci. Nepočká to, až dotrénujete. Sbalte si, za hodinu vám to letí. Není to tak dávno, co jsme vás přesvědčovali, že jste báječní a jak moc vás tady chceme, ale sorry, našli jsme si někoho lepšího na vaše místa.
Co se tak asi hráči honí v tu chvíli hlavou? Musím zavolat rodičům, moje děti tady chodí do školy, zítra za mnou měla přiletět přítelkyně... Hokejisté NHL sice vydělávají miliony, ale mají stejné starosti jako my obyčejní lidé a během vteřiny může být život vzhůru nohama. Proto je přestupová uzávěrka mnohdy obrovským strašákem.
Jsou situace, které gradují a sami jedinci jsou na ně připraveni. Třeba ve středu vyměněný obránce Jakob Chychrun slýchal spekulace o trejdu z Arizony déle než rok a poslední dny už pouze čekal a čekal. I mezi zdravými náhradníky. Celou sezonu se také debatovalo o přesunu Patricka Kanea z Chicaga, a k němu také došlo.
To je zase bod, kde se musí předvést vedení firmy, vrcholoví manažeři. Kane je klubová legenda, jen tři Američané v historii dokázali posbírat více bodů než on. S Blackhawks vyhrál třikrát Stanley Cup, jednou Conn Smythe Trophy, Hart Trophy i Ted Lindsay Award. Týmu celý profesní život oddaně sloužil a fanoušci ho milovali. Odchod je třeba připravit citlivě a se ctí, a také ho patřičně s okolím komunikovat.
Chicagu se to povedlo, ale třeba Los Angeles o pár dnů později ne. Šokující trejd týmové legendy Jonathana Quicka zaskočil nejen samotného brankáře, ale také fanoušky a hlavně spoluhráče. Fantastický Američan sice nikdy nezískal Vezina Trophy, ale svého času byl gólmanskou špičkou a výrazně se podepsal pod dva Stanley Cupy týmu Kings.
Klub se mu teď odměnil tak, že ho bez varování poslal do Columbusu. Tedy do místa, kam se v této době hráčům zrovna dvakrát nechce. To všechno po patnácti sezonách a ve chvíli, kdy je mu sedmatřicet let a kroutí si poslední dny kontraktu. Navíc ani ne měsíc poté, co podobná osobnost, někdejší kapitán a dlouholetý spoluhráč Dustin Brown sledoval, jak jeho dres stoupá pod strop haly, před kterou bude mít sochu.
Jasně, je to jen byznys, však jsem to o kousek výš zmiňoval. Ale i ten se musí dělat s gracií. Kings se tohle hodně nepovedlo a potupný škraloup se s klubem potáhne už navždy. A Quick? Ten si malou osobní mstu možná připraví už do letošního Stanley Cupu, který bude chtít získat jako člen Vegas Golden Knights, do jejichž barev byl záhy Columbusem dále vyměněn…
