Dobrou zprávou je, že nynější reprezentanti tuhle jizvu minulosti nenosí, málokdo si vzpomene na to, co se tenkrát stalo. Jako třeba největší hvězda David Pastrňák, jemuž tehdy bylo necelých osm let. "Detaily si nepamatuju, ale určitě jsem tenkrát koukal. Ovšem že bych se na to podíval po letech, to ne. Možná to nastuduju dneska," nadhodil s úsměvem den před utkáním.
A se svým typickým zaujetím a bezprostředností se vyptával novinářů: "Bylo to dobrý, mám si to pustit?." Šmankote, jen to ne, večer před rozhodující bitvou se takhle mučit… "Aha, nekoukat!" pochopil. Patří k opravdu jiné generaci, nezatížené minulostí a s hlavou v přítomnosti. Ani o 14 let starší asistent kouče Tomáš Plekanec na tom nebyl jinak. "Pamatuju si na to, ale je to strašně dlouho, 20 let…," podotkl. A přesto to od úterý, kdy národní tým dostal jistotu čtvrtfinálového soupeře ze zámoří, visí někde ve vzduchu.
Květen 2004. Praha má konečně moderní arénu evropských parametrů, po dlouhých 12 letech dostala svěřené pořadatelství světového šampionátu. V české sestavě ikonický Jaromír Jágr a další hvězdy NHL, k tomu uběhly jen tři roky od slavného zlatého hattricku. Očekávání fanoušků nemohla být vyšší. Medaile? Povinnost. Zvlášť, když ve čtvrtfinále turnaje čekal nenápadný tým USA…
V polovině zápasu vedli Češi 2:0 a fanoušci v hale se vlnili pozitivními vibracemi. V ochozech pulsovala úžasná atmosféra. Jenže nakonec tehdejší aktéři duelu spíš vzpomínají na to zvláštní ticho, jaké se rozhostilo po utkání. Domácí tým s Vokounem, Šlégrem, Strakou, Ručinským, Prospalem a dalšími legendami totiž s Američany prohrál na nájezdy.
V týmu byl i obránce Jaroslav Špaček, další z tváří oné doby. Jenže v zápase nehrál, v předešlém duelu jej zákeřným faulem na koleno zranil Kanaďan Brenden Morrow. O přestávkách tak Špaček pajdal do kabiny povzbuzovat spoluhráče. "Byla tam divná nálada. Ne taková jako před utkáním s Kanadou. Chyběla ta jistota, že uspějeme... Cítil jsem ustrašenost, jak přejít čtvrtfinále," povídal pak Špaček po šampionátu v rozhovoru pro iDnes.
Konal se v jeho domovských Rokycanech, vedle něj pobíhal jeho 15měsíční syn. "Zkusím ho dát na hokej, ale chci, aby hrál i golf," plánoval tehdy Špaček. Vyhrál hokej… Dnes večer se onen malý Davídek postaví do české obrany, která bude tříštít ofenzivní sílu Američanů. Najednou ten smutný příběh z roku 2004 může dostat epický rozměr. A pokračování. Vždyť syn může svým způsobem pomstít svého tátu…
Špaček má (stejně jako hlavní kouč Rulík) ještě jeden dobrý důvod věřit v úspěch. Na rozdíl od devíti svých nynějších spoluhráčů, kteří byli u loňského čtvrtfinálového vyřazení od Američanů, má z před dvou let pozitivní zkušenost ze stejné fáze juniorského mistrovství světa. V ní Češi proti výběru USA uspěli 4:2, i když jim experti dávali pramalé šance. "Obrovská euforie! Měli jsme mimořádnou partu, i ten zápas jsme odehráli neskutečně týmově a do vítězného konce," líčil Špaček mladší.
A na podobný přístup sází trenér Radim Rulík také nyní u týmu dospělých…