Řekněte mi, je to náhoda, že jste se v Praze ocitl s propagací značky Norqain přesně ve chvíli, kdy tu je hokejový šampionát? Nebo to byl plán?

"Popravdě je to tak napůl. CEO společnosti Ben Küffer přišel s tím, že v pražské prodejně společnosti Koscom nás čeká v květnu event v rámci firmy, tak mě hned napadlo, že to je vlastně ideální termín. (smích) Přijeli jsme v úterý a hned jsme se šli podívat do O2 areny na zápas Švýcarska s Finskem."

A jak jste si výhru 3:1 a postup z druhého místa skupiny A užili?

"Finsku už o nic nešlo, ale atmosféra v hale byla i tak skvělá. Zbožňuju Prahu, hrál jsem tu na šampionátech v letech 2004 a 2015 a když to propojím se všemi mistrovstvími, na kterých jsem byl, tak co se týče města, fanoušků, hotelů či infrastruktury je pro mě Praha na prvním místě. I když hrát doma ve Švýcarsku bylo samozřejmě taky skvělé."

V čem pro vás turnaje byly tak speciální?

"Lidé tady hokej milují, stadiony jsou pokaždé plné, lidé přátelští, všude se popíjí pivo, zpívá se a fandí se. Navíc je to tu krásné. Ve volných dnech se ve městě dá dělat plno zajímavých věcí. A přesně proto jsem Bena přesvědčil, že bychom měli přijet během turnaje a celé to znovu zažít."

Naživo jste tedy stihl jediný zápas, ale počítám, že turnaj jste sledoval už předtím?

"V televizi jsem si nenechal švýcarská utkání ujít, navíc plno hráčů stále znám a jsem s nimi v kontaktu. Psal jsem si s Ninem Niederreiterem a brankářem Leonardem Genonim po utkání, víc to nešlo. Museli rychle zamířit na čtvrtfinálový boj proti Německu do Ostravy."

Nejlepší tým, jaký jsme kdy měli

Švýcarsko má na aktuálním turnaji skutečně silný výběr, v čele s obráncem Romanem Josim a hbitým útočníkem Kevinem Fialou. Jak šampionát tedy z pohledu Švýcara hodnotíte?

"Je to nejspíš nejlepší tým, jaký jsme kdy na mistrovství světa měli. Je skvělé, že všichni hráči z NHL mohli dorazit, z hvězd chybí vlastně jen zraněný Timo Meier. Za mě je velmi důležité mít v týmu zkušené hráče, protože v klíčových zápasech jsou trpělivost, klid a zmiňované zkušenosti nenahraditelné."

Když budete muset vypíchnout jednoho hráče Švýcarska, kdo se vám líbí nejvíce?

"Roman Josi je bezpochyby jedním z nejlepších obránců současnosti. V NHL hraje pravidelně 82 zápasů, průměrně na ledě tráví 24 minut, bojuje v play off a pak stejně přijede reprezentovat, i když je určitě z celé sezony pořádně pomlácený. Této oddanosti si moc vážím, Švýcarsko ho potřebuje a on hraje skvěle. Romana jsem poznal na šampionátu v roce 2009, postupně jsme spolu začali přes léto trénovat a stali se z nás dobří přátelé. Dokonce jsme byli jeden druhému na svatbě. Je to vynikající hokejista."

Josimu už je 33 let, ale Švýcaři mají i mladší generaci, například jedničku draftu z roku 2017 Nica Hischiera.

"Ten je samozřejmě vynikající, hodně čekám také od Liana Bichsela, dvacetiletého obránce draftovaného před dvěma lety v prvním kole Dallasem, ale jinak zatím tak optimistický nejsem. Potřebujeme víc mladých a šikovných hráčů, teď úplně nevidím, že by nám rostl další hráč do prvního kola draftu."

Na druhou stranu v tomto ročníku NHL hrálo deset Švýcarů, z čehož devět z nich má ve svých klubech klíčové pozice. Pomalu to číslo jde nahoru. Víte, kolik bylo Švýcarů v soutěži když jste tam vy v sezoně 2005/06 začínal.

"Byli tam brankáři David Aebischer a Martin Gerber a tuším... Timo Helbling?"

Je to tak. Musím říct, že hlavně s tím posledním jménem jste mě dost překvapil. Nicméně ten rozdíl v počtu a hlavně v rolích na ledě je patrný.

"Pravda je, že když jsem začínal v NHL, byl jsem jeden z mála. Teď je to snazší, už se ví, že švýcarští hokejisté mohou být dobří a mohou to být vítězové. Jsou to osobnosti. Když jsem se já prosadil za mořem a přijel jsem v květnu na mistrovství světa, ten tlak byl skutečně velký. Každý na mě tehdy koukal jako na někoho, kdo něco dokázal. A myslel si, že můj příjezd automaticky znamená pomalu medaili. Což bylo těžké i pro mě, dával jsem toho sám sobě na bedra daleko více než bych měl. A nepomáhala tomu samozřejmě ani média, ale tohle je týmový sport, jeden nebo dva hráči naprosto nic neznamenají."

O budoucnost švýcarského hokeje se trochu bojím

V NHL máte za sebou třináct sezon, začínal jste ve slavném Montrealu, v NY Islanders jste se stal historicky prvním švýcarským kapitánem, šestkrát jste pokořil hranici čtyřiceti bodů v sezoně. Cítíte se jako muž, který dalším hráčům z vaší země tak trochu v zámořské soutěži otevřel dveře?

"Už přede mnou jsme měli plno velmi dobrých hokejistů, ale NHL byla tak nějak vzdálená. A my jsme měli v hlavách nastaveno, že je velmi těžké se tam probít – plno zápasů, hodně cestování, konkurence těch nejlepších hráčů světa... Měli jsme množství dobrých hráčů, kteří to zkusili, ale zase se bez úspěchu vrátili domů. Já jsem pak tohle přemýšlení prolomil a získal jsem pevnou pozici na soupisce. Do té doby se dokázali vlastně prosadit jen brankáři, ale hráči v poli ne. Ale myslím, že tohle mnoha ostatním pomohlo, viděli, že když jsem to zvládl já, oni to zvládnou taky."

A i díky vám tak v soutěži je plno kvalitních krajanů.

"Ale podle mého názoru by jich mělo být daleko více. Máme několik hvězdných hráčů v ideálních letech a pak je tam velká mezera. Chybí hokejisté do nižších pater, jako je například Pius Suter ve Vancouveru. Vrtá mi hlavou, jak bude vypadat náš národní tým třeba za deset let. Potřebovali bychom větší konkurenci vlastních hráčů ve švýcarské lize, teď smí každý tým mít na soupisce šest cizinců, to mi přijde hodně. A vůbec nemluvím o druhé nejvyšší soutěži, která má od dob covidu mnoho vlastních problémů. Přitom právě tahle soutěž je důležitá pro mladé hráče mezi 16-17 lety. Tam by se měli učit, takže proto se trochu o budoucnost švýcarského hokeje bojím. Navíc švýcarská liga je atraktivní a v zemi je vysoká životní kvalita, chápu, že někdy se odtud hráčům nechce odcházet."

Pojďme zpátky k NHL, v lize jste mezi lety 2005 a 2017 odehrál 786 utkání a získal 434 bodů. Jaká vzpomínka je ta, kterou řadíte nejvýš?

"Páni, těch je... To, že jsem si zahrál na konci kariéry za Pittsburgh a byl součástí vítězného tažení za Stanley Cupem, bylo úžasné. Sdílet kabinu s Crosbym, Malkinem, Letangem a Fleurym bylo super, stačilo pár chvil v šatně a člověk hned cítil, proč se tam vítězí. Pittsburgh je špičkově fungující organizace."

Jaké bylo zvednout nad hlavu Stanley Cup?

(přemýšlí) "Velmi rychle poznáte, proč je to tak cenná trofej. Je obrovsky návyková. Ale krásnou vzpomínku mám i na svůj první zápas v NHL, protože zahrát si tam bylo vždy mým snem. Premiéru jsem si odbyl v Torontu jako hráč rivala z Montrealu a byl jsem tak nervózní, že jsem skoro nemohl hrát. Mít na sobě ten dres se svým jménem bylo neskutečné. Hokej je v Montrealu jako náboženství. Moc jsem si také vážil možnosti být kapitánem New York Islanders a zahrát si v Utkání hvězd v roce 2009."

Ale Pohár je prostě Pohár.

"Ten moment, když ho vyhrajete a pak máte možnost s ním strávit jeden celý den, přečtete si vyrytá jména na něm... na to nezapomenu."

Jaký je Sidney Crosby?

"Je to neskutečný bojovník a jeho vůle vyhrávat je nakažlivá. Navíc je strašně skromný a milý, když mě vyměnili z Philadelphie do Pittsburghu hned mi volal a vítal mě v klubu. Je to zároveň obrovský profesionál a už pozorovat ho, jak denně tvrdě dře a stará se o výživu a vlastní tělo, je skvělé.

Šest týdnů s Plekancem

Během kariéry jste také potkal mnoho českých hráčů, nejvíc času jste asi strávil s Tomášem Plekancem, který je aktuálně asistentem trenéra národního mužstva.

"Když jsem v Montrealu začínal, tak jsme na tom s Plekym totiž byli dost podobně, oba jsme byli nováčci. A prvních šest týdnů jsme spolu bydleli hned vedle stadionu Bell Centre na jednom pokoji. Takže se z nás rychle stali parťáci a byli jsme si blízcí, chodili jsme na večeře, trávili spolu čas a bylo to moc fajn. Postupem času se z něj stal takový tichý lídr, na ledě byl spolehlivý do obrany, ale uměl i dobře zaútočit. A víte, co ho za mě nejvíc charakterizuje? Když odehrajete takřka tisíc utkání v Montrealu, tak to už znamená, že jste vážně dobrý hráč. K tomu, aby to zvládl, mu také pomáhala jeho povaha. Je to kliďas. Vždycky přišel, choval se slušně, kvalitně si odvedl svou práci a zase šel."

S aktivním hokejem jste skončil před sedmi lety, jaký byl odchod do sportovního důchodu?

"Neměl jsem nic připraveno dopředu, chtěl jsem hrát tak dlouho jak jen to bude možné a kariéru jsem končil až ve 39 letech. Krátce předtím jsem se poprvé ženil a obratem jsme založili rodinu, pracovně jsem to zkoušel jako expert v televizi, byl jsem chvíli také na hokejovém svazu a pak došlo na založení společnosti Norqain, které se teď věnuji. U hokeje jsem ale přesto trochu zůstal, jsem totiž v představenstvu hokejového Bernu."

Chodíte ještě někdy na led?

"Dřív jsem chodil s mladšími, hlavně s obránci a snažil jsem se jim něco předat, ale teď už jsou to u mě spíš ty hodinky. Nicméně když něco děláte tak dlouho, je těžké to opustit. Hokej mi chybí. Když jsem skončil tak jsem se na NHL vůbec nemohl dívat, trápilo mě, že tam nemůžu pořád ještě být. Jsem moc vděčný za to, že jsem mohl hrát hokej tolik let a že jsem měl tak podařenou kariéru. Dokázal jsem víc než jsem si kdy myslel, a to mě moc těší. Navíc hrát v NHL je ta nejúžasnější práce na světě."

Ale u hodinek je to taky dobré, ne?

"V Norqainu máme skvělý tým a mnoho výborných spoluprací, například s NHLPA či Spengler Cupem. Stále jsem tedy tak trochu součástí hokejového světa a k tomu dělám něco, co je pro naší zemi tradiční."

Na závěr se ještě rychle vraťme k probíhajícímu turnaji. Kdo ho ovládne?

"Popravdě jsem nestihl tolik sledovat skupinu B, ale slyšel jsem, že Švédsko hraje neskutečně. Na druhou stranu už v minulosti se stalo, že týmy, které skvěle odehrály skupinu, nečekaně vypadly v první bitvě o všechno. Však se podívejte, jak jsme před rokem nečekaně vypadli s Německem, stačí jeden zápas! Nicméně já stále věřím tomu, že Švýcarsko se může dostat až do finále. A velmi se mi líbila Kanada, hrála fyzicky, šla po našich nejlepších hráčích... Kanada má určitě také velkou šanci."