Jiný než červený monopost si dnes fandové italské stáje neumí představit. Pokud ale prohlédnou listy z historie, zjistí, že modrá doba Ferrari byla docela zajímavá a v některých případech i působivá. Modrou éru populární italské značky zmapovali redaktoři webu Motorsport.
Přelakováno kvůli vládě
Hned v úvodním ročníku seriálu F1 v roce 1950 seděl v modrém Ferrari Raymond Sommer. Tehdejší monopost s označením 125 jej dovezl ve Velké ceně Monaka na čtvrtém místě. Důvodem modré barvy bylo to, že vůz oficiálně přihlásila samotná Scuderia Ferrari, byl ale zapůjčen francouzskému jezdci, který jej nalakoval do svých národních barev. Ve formuli 1 jezdil v modrém Ferrari i další Francouz Louis Rosier v letech 1952-1957.
Již dříve v roce 1950 však řídil modré Ferrari Juan Manuel Fangio. Pravda, nebylo to v F1, ale v zimních závodech doma v Argentině. Vůz byl původně natřen červeně, ale poté, co ho zakoupila pro Fangia argentinská vláda, byl přebarven do národních závodních barev a modrou doplnil žlutý kryt motoru. Monopost je dodnes artefaktem v Argentinském motoristickém muzeu.
Modrá pro Ameriku
V roce 1959 připravilo Ferrari pro Velkou cenu USA v Sebringu čtyři vozy, z nichž jeden byl nalakován modře. V tradiční italské červené jeli Angličané Tony Brooks a Cliff Allison i Němec Wolfgang von Tripse. Každopádně domácí Phil Hill nabarvil vůz modře s bílým nosem. Závod však nedojel.
Tím americké modrobílé období neskončilo, nejslavnější modré Ferrari ze všech se teprve chystalo na scénu. Psal se rok konec sezony 1964 a po neúspěšné bitvě s úředníky stáhl šéf Enzo Ferrari svůj tým z posledních dvou závodů. Také prohlásil, že už nikdy nebude závodit v italských národních barvách.
Ferrari tak sedlali Američané ze stáje NART, kteří dali monopostům půlené bílomodré provedení.
A právě s tímto vozem Brit John Surtees vyjel ve Watkins Glen druhé místo a následně si dalším druhým místem v Mexiku zajistil titul mistra světa. Letos se tedy slaví 60. výročí Surteesova modro-bílého triumfu Ferrari. A Enzo Ferrari si ten svůj šprajc samozřejmě nakonec rozmyslel…
Lauda s modrou kombinézou
Modrou barvu ale neměly jen vozy. V průběhu 50. a 60. let byla modrá v garážích Ferrari velmi tradiční, neboť kombinézy této barvy nosili jezdci a mechanici. Důvod byl prostý, modrá byla barva italského domova, modré jsou italské dresy a zároveň v té době nebyl dostatek červených montérek či závodních obleků.
Teprve v roce 1974 začala tradice s červeným oblečením, a tak zřejmě posledním mužem, který ve Ferrari nosil modrou kombinézu, byl sám Niki Lauda. Koneckonců tento historický fakt připomněl Laudův syn Mathias na předloňském setkání legend, kdy usedl do monopostu svého otce a oblékl dobovou kombinézu.
Návrat klasických modrých tónů pro Velkou cenu USA je tak nejen fantastickým marketingovým tahem při představení nového partnera, ale i oživením ducha historie. Charles Leclerc a Carlos Sainz pak díky bundám, týmovým tričkám i speciálním botám udělají pro fanoušky nové žádané artikly. Červená je totiž pro spoustu dnešních příznivců až příliš křiklavá, aby ji sami nosili. Elegantní modré oblečení s působivým designem má velký potenciál.
Modrá je sice historie i provokace, ale je to v první řadě velký obchod.