Po úterní korunovaci Sparty se mezi fotbalovou veřejností nevyhnutelně rozhořely debaty o tom, zda je titul Letenských zasloužený. Co však ono "zasloužený" přesně znamená, je prakticky nemožné definovat. Přesnější je výkony Sparty podrobit bližšímu rozboru z hlediska analytiky, která dokáže určit, na jaké škále pravděpodobnosti se triumf nacházel. Jinými slovy, jestli se jednalo o krajně nepravděpodobnou událost, nebo takovou, která se vzhledem k dění na hřišti dala očekávat?
Zároveň je třeba zdůraznit, jak velkou roli hraje ve fotbale náhoda a události, nad kterými tým nemá kontrolu. Tomáš Čvančara se mohl zranit o tři zápasy dřív, anebo také dohrát zbytek sezony bez další absence. Pokud rozhodčí zvažoval, zda odpískat penaltu nebo faul v nebezpečné části hřiště, možná chybělo jen málo k tomu, aby dospěl k jinému závěru. To samé platí i o Slavii a dalších konkurentech. Takže byl titul Sparty pravděpodobný z hlediska dat? Rozhodně ano.
Sparta totiž byla Slavii zcela rovnocenným soupeřem. Dobrý obrázek toho, jak to na hřišti v průběhu sezony vypadalo, dává metrika očekávaných bodů, která bere v potaz kvalitu vytvořených i povolených šancí a následně počítá pravděpodobnost, s jakou měl tým v zápase vyhrát, prohrát nebo remizovat. Těsnější už to skoro být nemohlo: Slavia totiž měla získat 73 bodů, zatímco Sparta 72. Bez penalt, kterých měla Sparta celkem 11 proti sedmi nařízeným ve prospěch Slavie, odskakuje tým z Edenu na čtyřbodový rozdíl. Žádná výkonnostní propast mezi oběma soupeři tedy neexistovala.
Skvělé standardky
Oběma týmům skvěle fungovala ofenziva. Podle modelu očekávaných branek (opět bez penalt) se sparťané dostávali do šancí, z nichž měli vstřelit průměrně 1,7 branek na zápas. Tedy prakticky stejné číslo jako u slávistů. Skvěle si Sparta směrem dopředu vedla především ve druhé polovině sezony, kdy v zápasech dosahovala dokonce průměrně na dvě očekávané branky. V určité fázi sezony šlapal ofenzivní trojzubec ve složení Lukáš Haraslín, Jan Kuchta a Čvančara opravdu výborně a dohromady se nakonec postaral o necelých 80 % celkového xG týmu.
Obrovskou zbraní Sparty byly po celou sezonu standardní situace. Z těch si tým vytvořil nejen největší objem nebezpečných šancí, ale byl také velmi produktivní a vstřelil z nich nejvyšší počet branek, konkrétně 19. Co do kvality rohových kopů si nepatrně lepší šance vytvářela už pouze Mladá Boleslav. Z rohů vstřelili Letenští 15 branek, tedy o čtyři víc než Slavia s Plzní. Zmiňovaná Mladá Boleslav z rohů zaznamenala o šest zásahů méně.
Sparťané měli při zahrávání rohových kopů k dispozici velké množství řešení, což dokládá také široký výčet hráčů, kteří dokázali tyto akce zakončovat. Nejvíce střel po rozích zaznamenal Jaroslav Zelený (12), následovaný Asgerem Sörensenem (9), dvojicí Ladislav Krejčí a Martin Vitík (oba 8) a Filipem Panákem (7). Shodně po čtyřech pokusech navíc mají Kuchta s Čvančarou.
Ruku v ruce s fungujícími standardkami šla také dominance ve vzduchu. V defenzivních hlavičkách měla Sparta jasně nejvyšší procentuální úspěšnost ze všech ligových týmů, zatímco v těch ofenzivních se o první pozici dělí s Viktorií Plzeň. Důležitou součástí Priskeho týmu je také velmi aktivní i efektivní presink. Co do intenzity se zařadil po bok Slavie, neboť oba týmy napadaly zhruba každou šestou až sedmou přihrávku soupeře. Sparta má navíc v lize nejvyšší úspěšnost presinku ve finální třetině hřiště.
Síla v obraně
Dobré výkony podával tým i směrem dozadu. Před posledním kolem skupiny o titul povolil průměrně pouze 0,76 očekávaných branek na zápas, což je výsledek, který sice zaostává za Slavií, nicméně pořád se jedná o výborné číslo. Velmi podobné tomu, na jaké v Premier League dosahuje Manchester City. Ne, nejedná se o stejné obrany, je to pouhé přirovnání intenzity, s jakou tým povoluje šance. Ve druhé půli sezony se navíc zlepšily také výkony brankáře Matěje Kováře, v té době Sparta inkasovala pouze o jedinou branku více než její úhlavní soupeř.
Důležitým dílem titulové skládačky bylo úspěšné začlenění nových posil do kádru. Pěticí nejvytíženějších hráčů aktuálního ročníku se stali nováčci Sörensen, Zelený, Kuchta, Matěj Kovář a Lukáš Sadílek, přičemž důležitou součástí mistrovské sestavy byli také Haraslín s Kaanem Kairinenem. Všichni tito hráči nastoupili k průměrně 2256 minutám hry.
Své si odehrál i Jan Mejdr a v dobrém světle se i přes nízkou minutáž ukazoval také Qazim Laci. Nepopiratelnou, byť hodně specifickou, úlohu měl nakonec i Awer Mabil, tudíž mezi vyloženě nepovedené příchody lze zařadit snad jedině hostování Jakuba Jankta. Kryštofu Daňkovi je stále teprve 20 let, a i když je těžké ubránit se pocitu, že jeho drahý příchod nebyl nutný, stále má před sebou ještě spoustu času své dovednosti ukázat.
Sezona 2022/23 se kvapem blíží ke svému závěr, a přestože ji Sparta ovládla, velice snadno se mohlo stát, že by titul nezískala. Často rozhodují maličkosti a příště do sebe mohou věci zapadnout podstatně hůř. Strašákem by měly být zejména případné dlouhodobé absence. Spartě se zranění hráči vzhledem k úzkému kádru špatně nahrazují, navíc je velké množství z nich schopno zastávat pouze jedinou roli a citelně chybí univerzálové, kteří v případě potřeby mohou zaskočit na větším počtu pozic a tým přitom výrazně neoslabit. Ziskem titulu proto práce na Letné rozhodně nekončí.
