Pro tentokrát jsem si vybral trochu náročnější, a přiznám že pro mě i frustrující, téma. Protože je to obsáhlý problém českého fotbalu a jeden můj komentář jej rozhodně nevyřeší. Nicméně věřím, že by mohl poskytnout pohled hráče, který dlouhá léta působil v Německu a na jednu sezonu se vrátil domů, aby si ještě jednou zahrál za svůj milovaný klub.

Minulý týden proběhla nominace reprezentace do 21 let pro listopadový sraz, na kterém si jednadvacítka zahraje přípravný duel se Slováky. Trenér Jan Suchopárek si postěžoval, že z 23 nominovaných hráčů jich nastoupilo o víkendu jen devět a jen čtyři v první lize. Prý je to podle něj handicap, který český fotbal má, je to strašně málo a musí se s tím něco dělat.

Souhlasím s poslední větou, že se s tím musí něco dělat. Ovšem při pohledu na výběr hráčů v nominaci a na seznam potenciálních náhradníků jsem se nemohl ubránit dojmu, že lepší minutáž mají paradoxně kluci, kteří na sraz nejedou. O to víc mě zarazilo, když jsem hráče jako Tom Slončík, Matouš Krulich, Tadeáš Vachoušek, Ondřej Kukučka či Štěpán Míšek, kteří mají pravidelnou zátěž v české lize, našel povolané v nižších výběrech.

Poslední dva jmenovaní hrají za Pardubice, které musím vyzdvihnout, protože odvádějí skvělou práci pro český fotbal. Nebojí se nasazovat mladé. Nebojí se je poslat na klíčové pozice jako je například stoper, kde se nemůžeš schovat za ostatní. Máš zodpovědnost. Klobouk dolů před všemi, kteří nepodlehnou strachu a tlaku a jdou do toho!

V tomto případě je to Radoslav Kováč, což mi potvrzuje mou domněnku, že u mladších trenérů to mají mladí hráči snazší. Čímž samozřejmě nechci říct, že starší trenéři nedají šanci mladým. Na příkladu Plzně vidíme, že Miroslav Koubek se také nebojí.

Nicméně Pardubice se vydaly cestou, která by podle mého názoru měla inspirovat i další podobně velké české kluby – vsadily na zajímavého trenéra, dávají šanci mladým klukům a snaží se s nimi hrát fotbal. Nevím, jestli z toho budou profitovat herně, pohybují se v nižších patrech tabulky. Ovšem jsem přesvědčený o tom, že elitní kluby jako Sparta či Slavia jejich práci ocení.

Na druhé straně je ohromně smutné, že se tu radujeme z toho, že nám hrají ligu dvacetiletí kluci. Ve světě tohle není žádná senzace. Kolikrát jsou v tomto věku hráči nominovaní už do seniorských reprezentací. Brazílie povolala Endricka (17), Francie zase Zaïre-Emeryho (17). Jude Bellingham (20) je lídrem Realu Madrid a Jamal Musiala (20) s Florianem Wirtzem (20) hrají Bundesligu už pár let a jsou největšími hvězdami. A my kluky, kteří nastupují pravidelně v české lize, nemáme ani v jednadvacítce...

Ano, uvedl jsem extrémně talentované hráče, nicméně jejich země neměly problém je posunout. Vidí, že obstáli v dospělém fotbale, mají kvalitu, proto je zbytečně nedrží v jejich věkové kategorii jen proto, že tam patří a hraje se zrovna nějaká kvalifikace.

Co mi přijde naprosto nepochopitelné, je fakt, že za tento sraz odehrají Lvíčata jen jedno přátelské utkání a v podstatě se sešla stejná parta jako na tom posledním. Ptám se proč? Proč nesehrají víc zápasů? Proč nedostali šanci výše zmínění hráči, aby si je trenér vyzkoušel, mohl něco vymyslet? Proč si pak trenér na tiskové konferenci stěžuje, že hráči nehrají, ale on si nevyzkouší ani ty, kteří pravidelně nastupují? Nerozumím tomu. Je to alibismus. Frustrující.

V nominaci se namísto nich objevují kluci, kteří ve svých klubech hrají třetí, čtvrté housle. Nemají formu. Ale v nominaci mají fleka jistého. Nechci tu vytvářet nepodložené spekulace, ale upřímně se nedivím, když se pak fanoušci na sociálních sítích ohánějí tím, že nominace nejsou tvořené na základě sportovního výkonu.

Pak se tu můžeme bavit o tom, že neumíme posunout šikovné hráče do dospělého fotbalu, když máme strach dát jim šanci v přáteláku se Slovenskem. V zahraničí nám z mládežnických reprezentací hrají vesměs brankáři či defenzivní hráči.

Tím se dostáváme k tomu, jakou zkušenost mám, když jsem se po dlouhých letech vrátil z Německa domů, abych si znovu zahrál za Bohemku. Rozehrával jsem se v třetiligové rezervě, kde hrálo spousta mladých kluků, viděl jsem do tréninkového cyklu, viděl jsem práci s mladými, jak se klub chová k hráčům, které by jednou mohl za slušné peníze prodat.

Upřímně? Nebude to příjemné čtení. V Bohemce jsem potkal Vojtěcha Nováka s Adamem Kadlecem. Dva obrovsky nadaní kluci. Okamžitě člověk poznal, že to v nich je. Viděl jsem u nich pokoru, chtěli na sobě pracovat. Bohužel jsem ale také sledoval přístup ze strany klubu, který je spíš brzdil, než rozvíjel, což je smutné, protože klub jako Bohemka by si měl na výchově mladých hráčů a jejich prodeji zakládat. Jsem stoprocentně přesvědčený o tom, že kdyby tito kluci měli šanci zdokonalovat se například v Nizozemsku, vyrostou z nich zajímaví fotbalisté.

Česká liga je náročná. Klade se důraz na fyzickou připravenost, sílu, soubojovost a intenzitu. Kdo v těhle parametrech ztrácí, nemůže v ní uspět. I proto se tu spálil můj bývalý spoluhráč z Bundesligy Halil Altintop. Nebyl na to vůbec připravený. Chtěl hrát fotbal, jak býval zvyklý. Což je problém, když chcete hrát fotbal, ale balony lítají nad vámi vzduchem. Důležité je hlavně vyhrát první, druhý souboj a jít nahoru, ztratí se balon a už musíte zase dozadu zastavit akci, vyhrát souboj… Obdivuji všechny kluky, kteří to zvládají a smekám, jak jsou fyzicky nadupaní.

Jenže pak tu pracujte s kluky jako jsou Adam Karabec či zmíněný Vojta Novák. Jakmile se jim něco nepovede, okamžitě je tu zašlapeme do země a chceme, aby hlavně dřeli, bránili a ne nedejbože vymýšleli něco, co by zavánělo riskem. Teď samozřejmě přeháním, ovšem takhle se v některých českých klubech k technickým hráčům opravdu přistupuje.

Pak s úžasem sledujeme, jak nám utíká Skandinávie, která chrlí jednoho zajímavého mladého kluka za druhým. Obzvlášť Dánsko je momentálně v obrovském laufu. Když se podíváte, kolik hráčů narozených v roce 2004 a později hraje u nich v první lize a kolik u nás… A co je ještě markantnější, jsou role těch hráčů a jejich minutáž. Nejvytíženější zástupce ročníku 2004 (Tadeáš Vachoušek) odehrál v tomto ročníku 647 minut. V Dánsku má minimálně pět hráčů dvojnásobnou porci a spousta dalších se pohybuje na totožných hodnotách, jako má nejvytíženější hráč z Česka.

Dnes už jednoznačně platí, že sever Evropy je pro skauty daleko zajímavějším prostředím než Česko, což dříve rozhodně nebývalo pravidlem. Hráči ze Skandinávie jsou techničtí, odolní, rychlí, adaptovaní na dospělý fotbal a mají sebevědomí. Tohle u nás nevidím. Zaspali jsme ve výchově. A ta není jen o trenérství na hřišti, ale i o určité psychologii.

Zkazíš de facto první balon? Nebudu na tebe zbytečně řvát. Odtrénuješ dobře? Ukážu ti, že to vidím a dám ti šanci. Měli bychom přidat i na věcech jako je individuální péče o hráče, větší důraz na rozvoj. Nelze je všechny hodit do jednoho pytle a čekat, kdo se prodere až nahoru a my s ním nebudeme mít žádnou složitou práci a na zbytek se vykašleme. Tak to možná chodilo, když jsem byl teenager já, dnešní doba je však úplně někde jinde.

Během svého nedávného působení v Česku jsem viděl spoustu hráčů s potenciálem, jenže se jim nedostávalo přístupu, jaký by si zasloužili. Místo toho jsem byl svědkem, když se mladým říkaly věty typu: "Prosimtě, kolik stoperů ve tvém věku hraje ligu?!" To mě až mrazilo v zádech a namlouval jsem si, že to nemohou lidé na svých pozicích myslet vážně.

Stále si asi nechceme připustit, že je něco špatně a že bychom měli něco změnit. Sáhněte si do svědomí – Pardubice či Zlín, kteří dají šanci pár klukům, tohle nezmění. Musejí se přidat ostatní, musí jim pomoct český fotbal a vytvořit takové podmínky, že výchova bude standardem a pro kluby bude prioritou.

Na závěr přidám jedno malé srovnání, které mluví za vše. Pamatuju si, že když jsme v roce 2011 jeli do Dánska na Euro do 21 let, v kádru bylo mnoho kluků, kteří působili venku. Namátkou třeba Jan Lecjaks, Ondřej Mazuch, Lukáš Mareček (všichni Anderlecht), Marek Suchý (Spartak Moskva), Libor Kozák (Lazio), já byl s Adamem Hlouškem v Kaiserslauternu. Někteří už dokonce měli i zkušenosti z reprezentačního áčka.

A teď se podívejme, kdo přijede na sraz jednadvacítky z ciziny dnes? Brankář Lukáš Horníček z Portugalska a Christopher Kabongo ze Slovenska…