Fanoušky i experty opěvovaný "Angeball" funguje i v nejlepší soutěži světa. Styl hry současného Tottenhamu je pod vedením australského kouče velmi intenzivní. A to zejména ve finální třetině hřiště. Spurs vévodí jak statistice celkového počtu střel, tak i přihrávek (bez centrů) směřujících do prostoru vzdáleného maximálně 20 metrů od soupeřovy branky.

Jsou nejintenzivněji presujícím týmem a společně s Brentfordem, Arsenalem a Manchesterem City mají největší procentuální úspěšnost při sbírání odražených míčů ve finální třetině. Takřka 29 % všech jejich držení míče vede ke vstupu do vápna (ať už je to centrem, přihrávkou nebo náběhem), což je druhé nejvyšší číslo za Manchesterem City. Zároveň jsou týmem, který do vápna proniká pomocí centru nejméně v celé Premier Leaugue.

Postecoglouovou filozofií v rozehrávce je minimální šířka v její první a druhé fázi a následná vertikální hra středem v přechodové fázi. Struktura rozehrávky je box 2-1-2 s pivotem vevnitř tak, aby vznikaly trojúhelníky na krátké vzdálenosti s cílem přečíslit soupeře na malém prostoru.

Ve struktuře rozehrávky hrají velkou roli oba krajní beci, kteří invertují do středu zálohy až na pozici osmiček. Především pravý krajní obránce Pedro Porro rozhodně nepůsobí jako klasický invertovaný bek na postu pivota, ale dostává se až do prostoru mezi řady, kde může přímo spolupracovat s hrotovým útočníkem.

Obecně v rozehrávce funguje rotace, při které si defenzivní záložník vymění místo s krajním bekem a záměrně oba udržují kompaktnost a minimální šířku. Díky tomu, že se Porro pohybuje v meziprostoru a mezi řadami, se týmu nabízí několik možností přechodu do finální třetiny. Ideálním výsledkem téhle vertikální hry je Porrovo převzetí přihrávky hluboko, jeho následný náběh a průniková přihrávka na Sona sprintujícího za obranu.

Jak už bylo řečeno, Tottenham se v přechodové fázi do finální třetiny snaží aplikovat vertikální přechod středem pole. Hráči si svým pohybem vzájemně vytvářejí prostor, ale zároveň zůstávají ve středu hřiště kompaktní tím, že se vzdálenosti mezi sebou snaží co nejvíce zmenšit a současně vytvářet přečíslení v podobě konceptu zvaného box midfield, tedy jakéhosi středového čtverce. Do něj se z pozice hrotového útočníka zapojuje také Son Heung-Min.

Ve finální třetině je pro Angeho velmi důležité mít křídla v šířce. Častým jevem je hra do křídla a následná přihrávka na beka, který si nabíhá za obranu mezi stoperem a krajním bekem. To se děje hlavně na jejich levé straně, kde tyto manévry podnikají jak Udogie, tak Davies.

Obrovsky důležitým mužem současného týmu je James Maddison. Postecoglou mu umožnil velkou volnost pohybu, což v jinak rigidním systému přináší velkou porci nepředvídatelnosti při řešení útočných situací a jakýsi prvek rozdílovosti. Maddison je pohyblivou desítkou, která nemá problém chodit do náběhů za obranu, měnit si místo se Sonem na hrotu nebo naopak seskakovat hluboko do středu pole a zapojovat se do rozehrávky.

Přehuštěný střed, kterým na sebe Tottenham "váže" celý kompaktní blok soupeře, Maddisonovi pomáhá k tomu, aby si vytvářel vlastní prostor mezi řadami, respektive po stranách bloku. Jeho rozdílovost spočívá ve způsobu, jakým dokáže otevřít obranu průnikovou přihrávkou, centrem, náběhem do cutback zóny nebo driblinkem na střed s následným zakončením.

V soupeřově vápně je hra Tottenhamu velmi rozmanitá, za což vděčí neskutečnému výběru místa a načasování náběhu v podání Sona. Společně s Maddisonem tvoří ideální dvojku, protože nikdy nedělají to samé. Když jde Maddison za obranu v náběhu, zůstává Son v prostoru pro převzetí zpětné přihrávky a naopak – když jde do zakončení na bližší tyč Son, Maddison nabíhá z druhé vlny.

Hra Tottenhamu ovšem není jenom o útočení. Jednou z nejsilnějších stránek týmu je hra bez míče při presinku. Systém začíná u Sona a Maddisonem, a to tak, že se snaží o vytlačení míče na jednoho ze stoperů. To je spouštěč presinkové pasti, která spočívá v nabrání hráčů osobně na silné straně, kdy je primárním úkolem bránit kolmou přihrávku v meziprostoru.

Richarlison respektive Kulusevski plní tohle zadání na jedničku, a jelikož brání rozehrávce kolmou přihrávkou, stopeři jsou často pod tlakem buď Sona, nebo Maddisona a musejí zahrát přihrávku jedinému otevřenému hráči na lajně. Tím se spouští druhá fáze presinku, při které křídlo a presující útočník tohoto hráče zavírají u postranní čáry.