Z kanadského Montrealu pochází řada vynikajících gólmanů. Lorne Chabot, dvojnásobný vítěz Stanley Cupu (s New York Rangers a s Torontem), jenž se v roce 1935 objevil jako první hokejista na obálce prestižního magazínu Times. Zároveň nastoupil ve dvou nejdelších zápasech historie NHL, v obou se rozhodovalo až v šestém prodloužení a Chabot v nich za necelých šest hodin hry inkasoval jediný gól.
Nebo Bernie Parent, který v letech 1974 a 1975 dovedl Philadelphii Flyers k triumfu ve Stanley Cupu, sám v obou ročnících získal Vezina Trophy i Conn Smythe Trophy a odborníci toto období dodnes označují za nejlepší dvě po sobě jdoucí sezony gólmana v dějinách NHL. Parent tehdy vytvořil dosud platný rekord soutěže v počtu vítězství v základní části v normální hrací době (47).
Jeho výkon dlouho platil za absolutní maximum, než jej o jednu výhru překonal v roce 2007 další montrealský rodák Martin Brodeur, opora New Jersey Devils. Tomu pomohla inovace v podobě prodloužení a nájezdů, na obojí se v 70. letech minulého století ještě nehrálo, a také o čtyři utkání delší základní část. Brodeur vytvořil dlouhý seznam historických rekordů NHL, třikrát získal Stanley Cup a Kanadě pomohl ke dvěma triumfům na olympijských hrách.
V Montrealu přišel na svět i Bounou. Také mimořádný gólman. I on sbírá úspěchy jinde než v rodném městě. Na rozdíl od výše jmenovaných však nezakotvil v hokejové brance, nýbrž v té fotbalové. A to v tisíce kilometrů vzdáleném Maroku, kde vyrostl.
Přes Vaclíka ke hvězdám
Když mu bylo osm, rodiče se přestěhovali za oceán do Casablanky. A Yassine vyměnil tréninky v týmu Montreal Impact za mládežnickou akademii tamního Wydadu. V dresu seniorského celku debutoval až ve 20 letech pod trenérem Badou Zakim, shodou okolností někdejším reprezentačním gólmanem. Zaki s kapitánskou páskou hájil branku Maroka na mistrovství světa 1986, na němž Lvi z Atlasu senzačně vyhráli základní skupinu, když za sebou nechali Anglii, Polsko a Portugalsko a v osmifinále je zastavili až Němci gólem z 88. minuty.
Bounou v dospělém týmu vydržel jen rok, než si jej na prestižním mládežnickém reprezentačním turnaji v Toulonu všimli zástupci Atlétika Madrid. V konkurenci Thibauta Courtoise se však na hřiště nedostal, nastupoval jen za rezervu a když v létě 2014 vedení místo odcházejícího Belgičana angažovalo Jana Oblaka, odešel Bounou raději na hostování do Zaragozy.
Z ní se pak přes Gironu, jíž pomohl k postupu do La Ligy, dostal až do Sevilly. Původně jako zdravá konkurence Tomáše Vaclíka, brzy však připravil dlouholetou českou reprezentační jedničku o místo a Vaclík se odklidil do Olympiakosu. Boj o základní sestavu vyhrál Bounou i díky výkonům v Evropské lize. V ní nastupoval původně proto, aby se s Vaclíkem prostřídali, po covidové pauze v ní nakonec vychytal klubu triumf.
Ve čtvrtfinále s Wolverhamptonem zneškodnil Mexičanovi Raúlu Jimenézovi penaltu, v semifinále vynuloval střelce z Manchesteru United a byl vyhlášen hráčem utkání a ve finále pomohl k vítězství nad Interem Milán. V následující sezoně pak vytvořil 557 minutami bez inkasovaného gólu v lize klubový rekord, jako první zástupce Sevilly v historii získal Zamorovu trofej pro nejlepšího brankáře La Ligy (před Courtoisem z Realu Madrid) a vážně se hovořilo o jeho přestupu do Barcelony.
Pardon, pouze arabsky
V mládí si mohl vybrat, jestli reprezentovat Maroko, vlast svých rodičů, nebo rodnou Kanadu. Vyhrála africká země, jejíž barvy vyrazil hájit už na olympiádu do Londýna v létě 2012. "V době, kdy jsem ještě za Maroko neodehrál žádný zápas, mě kontaktoval Benito Floro (tehdejší kouč Kanady – pozn. aut.). Jenže já jsem vždycky snil o tom, že nastoupím za Lvy z Atlasu," vyznal se hráč, jenž na dresu nosí svou přezdívku Bono.
Svou hrdost na kořeny v arabském světě ukázal na letošním Poháru afrických národů v Kamerunu, kde na oficiální tiskovce po utkání odmítl navzdory nařízením organizátorů odpovídat v jiném jazyce než v arabštině. S dovětkem, že měli pro anglicky a francouzsky hovořící žurnalisty zajistit překladatele…
Souboj s ním prohrávají i střelci na šampionátu v Kataru, na němž Bounoua překonal jen vlastním gólem spoluhráč, tečovaný centr proti Kanadě (2:1) navíc nic neřešil. Na turnaji dosud vynuloval vicemistry světa z Chorvatska a naposledy i Španěly.
Proti Belgičanům ovšem chyběl z důvodů pro gólmana zvlášť citlivých. Byl jako obvykle nominován do zahajovací sestavy, stál na hřišti i při předzápasovém ceremoniálu a s ostatními zpíval hymnu. Kamery jej ovšem zachytily, jak se levou rukou drží za hlavu. A těsně před výkopem řekl trenérovi, že se necítí dobře, pociťuje závrať a duel nakonec odchytal jeho náhradník.
Na hřiště se ale Bounou rychle vrátil a pomohl Maroku do čtvrtfinále světového šampionátu. Stal se vůbec prvním africkým gólmanem v historii světových šampionátů, jenž v rozstřelu chytil dvě penalty. "Byla to trocha štěstí a trocha intuice," glosoval svůj hrdinský moment. Maroko se do elitní světové osmičky dostalo teprve jako čtvrtý africký celek po Kamerunu (1990), Senegalu (2002) a Ghaně (2010). Ghaňané byli semifinále nejblíž, když s Uruguayí prohráli až na pokutové kopy.
S Bounouem v brance se něčeho podobného Maročané tolik obávat nemusejí…