Reprezentace odehrála s domácím celkem jednoznačně nejhorší zápas sezony. Jak dle statistik, tak vizuálně. Tre kronor ji přehrávali a z velké části jí nedovolili uplatnit její styl. V první třetině byla sice hra velmi vyrovnaná (střely 6:5 pro Čechy, střelecké pokusy 14:14, šance 3:3), jen ne co se týče skóre.
A dva rychlé góly po ztrátách puku při přechodu do útoku nejspíš zlomily národnímu týmu vaz. Chyby ve středním pásmu se pak velmi často opakovaly v dalších dvou třetinách a zabránily Čechům efektivně čelit soupeři. Navíc Švédové začali hrát opravdu dobře, soupeře zamykali v obranné třetině a nenechali jej se pořádně nadýchnout.
S trochou nadsázky se dá říct, že národní celek udusili při vyrovnaném počtu hráčů na ledě ve vlastní šťávě (šance ze slotu 1:12!). Navíc tempo, které nasadili, Rulíkovi svěřenci vůbec nestíhali. Celkově se dá říct, že v tomto zápase ukázal český tým svou tvář jen v první třetině. V ní si hlavně druhá formace byla schopna vytvářet šance po zisku puku v útočném pásmu a představovala pro Švédy největší nebezpečí.
Právě celá druhá pětka absolvovala dle čísel vcelku dobrý duel. Obránci Košťálek s Hájkem byli jediným obranným párem, kteří nebyli při své účasti na ledě přehráváni a první z nich zaznamenal dokonce sedm střeleckých pokusů. Jediné šance českého týmu si připisovala trojice před nimi Voženílek-Jašek-Růžička a jakžtakž se vyrovnala Švédům ve střeleckých statistikách (10:11 pokusy, 5:7 střely, 3:4 šance).
Světlé chvíle ukazoval i obranný pár Galvas-Hovorka, i když Galvas se až příliš snadno nechal přetlačit u druhé inkasované branky. Jinak od ostatních nešlo o povedený zápas. V pasážích druhé a třetí třetiny tak kdekdo mohl pochybovat o tom, jestli nově nastolená cesta trenérského štábu není příliš ambiciózní a zda pragmatický hokej předchozího kouče Jalonena nebyl přece jen lepší…
Vystoupení proti Finsku však i přes prohru ukázalo, že tyto černé myšlenky nejsou na místě. Češi byli po celou dobu lepší než protivník. Ten nicméně nepolevil ve své efektivitě, a tak na konci zápasu bral vítězství. Obraz hry byl od předchozího klání velmi odlišný. Národní tým vyprodukoval víc střel (27:24), pokusů (47:37) a měl i víc šancí (18:13). Nejen při započítání všech situací, ale také pouze při hře pět na pět.
Finové však odkryli i některé jeho slabé stránky, především rozehrávku při napadání. Vždy se slétli na hráče s pukem, vyhledávali situace, kde by se v menších prostorech dostávali do přečíslení dva na jednoho a mohli tak efektivně získat kotouč. To se jim dařilo, a tak často právě hráči v bílých dresech vycházeli od soubojů u hrazení vítězně.
Zvláště namále měl pak český tým, když si nechával puk ve své třetině déle na holi a dovolil tak Finům se přeskupit. Občas byli schopni čeští zadáci tyto dotírající hráče přehrát, jenže potom je většinou zradil nepřesný přechod do útoku. Což sužovalo výběr trenéra Rulíka v obou zápasech se severskými soupeři.
V obraně chyběla i síla
Zmíněné souboje u hrazení hrály klíčovou úlohu při prvním a posledním gólu Finů, kdy se dostali do obranného pásma jednoduchým nahozením a ke střelám pak právě vyhranými duely. Dařila se nicméně hra v ofenzivě. Oproti předchozím turnajům hrozil výběr trenéra Rulíka i z delších útoků a pobytů v útočném pásmu, i když největší šance si vytvářel po rychlých brejcích nebo po zisku puku v útočném pásmu. Na rozdíl od prvního zápasu se velmi dobře prezentovala elitní formace, která zůstala spolu.
Jan Kovář měl přímý podíl na čtyřech šancích, vykázal nejvíc střeleckých pokusů a byl platný při vstupu do pásma soupeře i při získávání puku. Skvěle je doplňoval obranný pár Galvas-Hovorka, který záblesky z předchozího zápasu překoval ve výborný výkon. Zejména Hovorka hýřil pohybem a dostával se do velmi dobrých příležitostí. Měl přímý podíl na třech šancích a společně s Galvasem na ledě dominoval. Velmi dobře se jevila i třetí formace Flynn-Horák-Beránek.
První dva jmenovaní se ukazovali v přesilovce, ale i ve vyrovnané hře hrozil svými střelami zejména Horák, jenž se ocitl ve třech možnostech. Beránek ve dvou a Flynn na dvě nahrál. Jedinými třemi hráči, kteří neskončili v pozitivních číslech převahy na ledě, byli Král, Stránský a Najman, i když ten měl občas světlé momenty. Češi byli celkově lepším týmem, chyběla jim však efektivita.
Našli ji až v posledním zápase švédského turnaje. První tři góly (možná až na ten opravdu první) lze označit za šťastné. I to je hokej. Národní tým si je však za svůj výkon zasloužil. Nad alpským soupeřem měl navrch a přestřílel ho 28:17. Navíc dokázal využívat přesilovky, v nichž prokázal určité zlepšení oproti minulým zápasům. Kaňkou určitě budou tři inkasované góly z velice podobných situací. První dva téměř jako přes kopírák – střela od modré a dorážka, třetí teč před brankářem.
Všechny mají společného jmenovatele. Málo důrazu v brankovišti. Čeští beci tam nechali švýcarským útočníkům hodně prostoru. Na svůj dobrý výkon z prvního zápasu navázal Lukáš Jašek a připsal si tři asistence. Tradičně se ukázal v dobrém světle třinecký Daniel Voženílek. Výsledkově se jednalo o nejjasnější výhru nad Švýcary v sezoně a také hra tomu odpovídala. To může být malým pozitivem tohoto turnaje.
Mezinárodní hokej se teď na nějakou dobu odmlčí a všechny reflektory budou mířit na play off domácích soutěží. Bude však zajímavé sledovat, co trenér Rulík dokáže s hráči provést v přípravném období před posledním turnajem EHT.
