Třináct zápasů, třináct vstřelených gólů a navrch tři asistence. To je Bellinghamův účet v dresu Realu Madrid od letního přestupu z Borussie Dortmund. Úchvatné. Úžasné. Wow! Nezastírám, že mě tak rychlá adaptace na nové prostředí překvapila, Jude si se vším kolem něj poradil skvěle. Zvládá větší tlak veřejnosti i médií, život v nové zemi, nový jazyk.
Nicméně už v době jeho působení v Dortmundu bylo znát, že z něj bude fotbalista pro velký klub. Real mu sedí jako ušitý na míru. Nejen herním projevem, ale také osobností, kterou Bellingham má.
Já si totiž Judea pamatuji ještě jako soupeře na trávníku. Ptáte se, jaký byl? Asi trochu jiný, než ho vnímáte v televizi a na sociálních sítích. Zní to zvláštně, ale už jako teenager byl přirozeným lídrem. Poznali jste na něm, že je to vítězný typ. Jeho řeč těla v soubojích byla úchvatná. Způsob, jakým komunikoval s rozhodčími? Zajímavé. A to nejdůležitější – uměl se soupeři dostat pod kůži. Pro popíchnutí nešel daleko. Skoro bych až řekl, že se na hřišti vyžíval v trashtalku. Místy to hraničilo až s arogancí, kterou vám dával najevo.
Ostatně bylo to vidět i v El Clásiku, kdy po sobě s Gavim, jenž na mě dělá velmi podobný dojem, vyloženě šli a kamery je dokonce přistihly, jak si něco šeptají v přerušené hře. Ano, to je Jude Bellingham. Fantastický hráč a osobnost, která umí připravit vítěznou půdu. To však v konečném důsledku nemusí být špatná vlastnost, ba naopak, v dnešním fotbale je celkem důležitá.
Je na něm ohromně znát, že začínal v dospělém fotbale už jako šestnáctiletý v drsné Championship, kde se zocelil. Do Německa už dorazil skvěle připravený. I proto dnes může ve dvaceti letech být lídrem Realu. Vzpomínám si, že když přestupoval z Birminghamu, anglický klub na jeho počest vyřadil jeho číslo 22. Lidé se jim smáli, jestli se nezbláznili. Bylo mu sedmnáct. Dnes už se nikdo nesměje, protože je jedním z nejlepších hráčů na světě.
Sluší se ale říct, že v El Clásiku jste o Bellinghamovi 70 minut nevěděli. Do té chvíle hrál přesně ten zápas, kdy si říkáte, že byste už nejradši byl ve sprše a zapomněl na to, co se právě dělo. Nevypadal dobře. Nebyl ve hře. Někdo jiný by asi střídal. Výsledek je nicméně takový, že Bellingham se díky dvěma brankám stal mužem zápasu a mluvil o něm celý svět. To je holt znamení velkých hráčů.
Fascinuje mě na něm, že umí na hřišti zahrát všechno. Může být níž jako šestka, výš jako osmička a nyní v Madridu hraje skoro jako desítka. Tím pádem je i produktivnější, než byl v Dortmundu. Například druhá branka v El Clásiku byla naprosto vzorová v tom, jaké úkoly Bellingham nyní má: Chodí do nebezpečných prostorů, snaží se šance dohrávat, být v zakončení. A proti Barce díky tomu profitoval. V BVB takovou úlohu nemíval, každopádně už tehdy bylo těžké mu vzít balon. Měl obrovské sebevědomí, viděl akce dopředu, byl o myšlenku před vámi.
Občas slýchám, že jde ve stopách Zinedina Zidaneho. Dokonce si troufale vzal i "jeho" pětku v Realu. Přijde mi to trefné a na místě. Kdo nad tím kroutí hlavou, ať si jde pustit Bellinghamovy highlighty na YouTube. Když vidím, jakým způsobem drží balon, jak přechází přes soupeře jeden na jednoho, jde do dvou hráčů, umí si dát dostatečně dlouhý krok, na poslední chvíli si před obráncem píchne balon… Přirozeně se mi vybaví Zidane.
Člověk si až říká, že to není typický Angličan. Jen si vzpomeňte, jak těžké začátky v Realu měl David Beckham, což byl mimochodem fantastický technik. Útočník Michael Owen se neprosadil takřka vůbec, protože jeho styl do Španělska nepasoval. O Jonathanu Woodgateovi snad ani nemusíme mluvit. Jako by až Bellingham měl být tím pravým pro královský klub.
Objevují se však názory, že měl z Německa odejít do Premier League, kde se hraje nejlepší fotbal na světě. To asi ano, ale mně osobně nejvíce pasuje do Španělska. Jeho dosavadní kariéra mi strašně imponuje. Navíc nikde není dané, že mu Anglie uteče. Vždyť se tu bavíme o klukovi, kterému je stále teprve dvacet let.
