Jaké je to procitnutí?
"Věřím, že jsme vytvořili zase něco speciálního typu Nagano. To bylo pro mě vždycky jedinečné, na tenhle popud jsem začal hrát hokej, přesně v roce 1998. Pamatuju si to šílenství, co se dělo v Česku, ten fanatismus, že každý chtěl být hokejista. Jestli se nám něco podobného aspoň v malém podařilo, je to fajn."
Byli jste absolutním středem zájmu, a to i během následných oslav. Vy jste se během nich stal nechtěným hrdinou na sociálních sítích díky videu s pohárem, z nějž se fanoušci dozvěděli, že je trofej pro šampiony rozbitá…
"Dostal jsem se k tomu klasicky jako slepý k houslím. (usmívá se) Ten pohár je všude sešroubovaný, třeba v případě těch uší, za které se to pořád drželo, zvedalo… Navíc je to replika, kolovalo to mezi lidmi, dostávalo to zabrat. Seděli jsme u Médi (generálního manažera reprezentace Petra Nedvěda – pozn. aut.) v hospodě Na střídačce, vyšel jsem ven a viděl jsem ten pohár. Tak jsem ho vzal, celý se viklal. A právě mě u toho někdo natočil, takže se pak dostalo ven tohle video. A byl jsem spojen s tím, že jsem zničil pohár."
Museli jste jej pak někomu odevzdávat?
"Na to navazuje další story. Byli jsme s klukama U Rarášků, měli jsme pohár s sebou. Na druhý den jsme měli jít k panu prezidentovi, jenže pohár byl v tak špatném stavu, že říkáme: ‘Takhle přece nemůžeme jít k prezidentovi, to musí nějak vypadat!’ Už jsme měli pár piv a kustodi si usmysleli, že ho dají do kupy. Samozřejmě nářadí bylo skoro nula, nějakým způsobem ten pohár rozložili na jednotlivé díly, jedno ucho tam, druhé tam. Říkal jsem: ‘Hoši, tohle jestli poskládáte, jste borci!’ Ale fakt to dali dohromady, všechno utáhli a pak to začalo nějak držet. Mám pocit, že momentálně se trofej nachází v oficiální opravě. Snad bychom ji každý z nás měli dostat na jeden den. Budeme ji moct ukázat třeba lidem, kteří nám kdysi pomáhali na cestě vzhůru…"
Pojďme po cestě toho titulu. Začala možná už v Brně porážkami na turnaji EHT a následnou nominací, po níž se zvedla totální kritiky. Vnímali jste to jako hráči?
"Brno bylo pro lidi v něčem hrůzostrašné. Turnaj se nám vůbec nepovedl, ovšem na druhé straně vím, co jsme všechno absolvovali. Příprava byla hrozně náročná, fakt jsme na trénincích dřeli a jestli se třeba i tohle trošku podepsalo do toho turnaje, je to možné. Další věc – bylo nás tam spousta, zřejmě na nás byla znát nervozita, udělám nominaci, neudělám… Možná to byl třeba nějaký plán trenérů vyzkoušet si, jak všichni pracujeme pod tlakem. Ať už to byl fyzický tlak, tak i ten mentální. Abychom to potom měli na mistrovství jednodušší. Protože jsme všichni věděli, že nápor na nás bude obrovský."
A byl?
"Mistrovství světa v Praze jsem zažil už před devíti lety coby náhradník z tribuny. Vzpomínám si, jak při Jágrově gólu ve čtvrtfinále proti Finsku ta hala málem spadla, jak všichni skákali. Naběhla mi z toho husí kůže. A teď jsem měl v hlavě, že chci tohle zažít a chci být v tom centru dění na ledě. A jsem hrozně moc vděčný za to, že se mi to teď podařilo i z té druhé strany."
Fanoušky jste si získali hned v úvodním zápase s Finy. Kdy vy jste začali tušit, že jdete správným směrem?
"Vezmu to úplně od začátku. V Brně nám byla oznámena nominace a myslím, že to z nás v tu chvíli tak nějak všechno spadlo. Všichni jsme se trošku uklidnili, zvolnilo se tempo v tréninku a všichni se začali soustředit. Jsme tady, tenhle mančaft tady bude, pojďme pomáhat jeden druhému, nikoho nebudeme pouštět dovnitř, všechno zůstane mezi námi. A takhle jsme šli do toho prvního zápasu s Finskem. Byl pro nás hodně důležitý. Těžký soupeř, věděli jsme, že to nebude jednoduché. A dali jsme to fakt dobře. Odšpuntovali jsme to a začali si budovat tvář pro ten turnaj. Když budu přemýšlet o minulých šampionátech, které jsem absolvoval, vždycky jsme měli nějaké výkyvy, že jsme prohráli s někým, s kým se to nečekalo. Praha byla specifická v tom, že i když tam bylo pár zápasů, kdy jsme museli otáčet nebo jsme dotahovali, vždycky jsme se z toho dokázali vyhrabat a nakonec to urvat. Týmově jsme každým utkáním rostli, zlepšovali se a taky i důvěra v tým byla ke konci turnaje obrovská, což bylo vidět i na ledě."
Bývalý kouč české reprezentace Vladimír Vůjtek už během skupiny chválil obranu národního týmu a prohlásil, že ji lidé podceňují. Jak jste vnímal tohle?
"Musím dát obrovský kredit Židlovi (trenérovi obránců Marku Židlickému – pozn. aut.), který byl naším lodivodem, vždycky tam byl pro nás, byla s ním skvělá komunikace. Ukazoval nám věci na videu, říkal nám, co máme dělat na tréninku nebo na nás třeba i řval, když bylo potřeba, v čem se máme zlepšit. Nebylo to jenom o jednom zápase v jednom dni, byl to proces toho, aby nás dostal tam, kam chtěl."
Trenér Radim Rulík na začátku turnaje oznámil, že místo v týmu má jisté jedině David Pastrňák. Jak potom tým vstřebával přílety posil ze zámoří, které doplnily sestavu během turnaje? Vedle Pastrňáka dorazili ještě Martin Nečas a Pavel Zacha…
"Všichni kluci, kteří potom šli mimo sestavu, to vzali super. Nebyl tam nikdo, kdo by byl zklamaný nebo dal něco najevo. Všichni to brali tak, že přijedou ti nejlepší, které máme, top hráči NHL a jsou tady pro nás a pro společný úspěch. Myslím, že hned jak přiletěli, okamžitě zapadli. Známe se, jsme kamarádi… Vůbec nebylo znát, že by tam ze začátku nebyli, naopak to bylo takové přirozené, plynulé a ještě to ten náš stroj doladilo."
Jaký jste vlastně měli během šampionátu režim? Bylo to 14 dní v kuse docela silných emocí při zápase, proložené nějakým časem, který se musí nějak strávit. Mohli jste třeba jít ven na pivo, nebo byla přísná večerka?
"Měli jsme vytvořené maximální podmínky, zázemí pro nás bylo neuvěřitelné. Na hotelu jsme měli vyhrazené své patro, svého kuchaře, který nám vyvařoval brutálně, fakt topovky. Byli jsme odřízlí od lidí, chodili jsme zadním vchodem přímo do haly. Fakt jsme byli celou dobu turnaje soustředěni na to, na co máme. Když bylo volné odpoledne, někteří kluci z Prahy odjeli domů za rodinou. Já to dělal celkem často, abych přehodil hlavu na jiné myšlenky, odpočinul si, strávil čas s malým… A ti, kteří nebyli z Prahy, chodili na kávičky, ven na jídlo… Co se týče piva, drželo se to hodně při podlaze. Měli jsme týmovou večeři před začátkem mistrovství, pak jsme si jednou šli s klukama sednout, ovšem všichni jsme věděli, za čím chceme jít a co pro to chceme udělat. Když jsme si dali každý jedno, dvě, tři pivka, tak to bylo moc. Všichni se drželi zkrátka a čekalo se na ten správný moment, když se to může odšpuntovat."
Vyhrál jste mistrovství světa, v roce 2018 s Washingtonem Stanley Cup. Jen česká extraliga zatím nic…
"Je to něco, co mě hrozně moc láká. A jeden z důvodů, proč jsem podepsal novou smlouvu ve Spartě. Měl jsem nabídky ze zahraničí a ještě jsem zvažoval, jestli jít, nebo nejít. Po těch dvou letech, které jsem tady absolvoval a něco jsem začal budovat, na to chci navázat a fakt být úspěšný. Vítězství je pocit, který je nakažlivý, je to závislost. Taky dlouhodobý proces kontinuální práce. Týká se i mistrovství světa. I když to byl jen krátkodobý turnaj, předcházel mu taky v podstatě dlouhý proces. Když to skončí, člověk se podívá do zrcadla a začne o tom přemýšlet, ty pocity jsou nepopsatelné. Tohle bych chtěl zažít se Spartou…"
NHL je ještě téma, nebo ne? Po tomhle úspěchu se musejí ozývat skauti…
"S agentem jsme to nějak probírali, ještě bych o tom přemýšlel. Řeknu to ze své pozice. Během kariéry v NHL jsem měl dvě obrovská zranění (utržený stehenní sval v roce 2019 a operace achillovky o rok později, oboje na levé noze – pozn. aut.) a trvalo mi asi tři roky, než se noha vrátila do normální podoby. Takže mně to stálo většinu čtyřletého kontraktu, který jsem měl ve Washingtonu. Během toho jsem bojoval a dával se dohromady fyzicky. Noha prostě nefungovala tak, jak měla, s tím zkrátka nešlo hrát NHL na takové úrovni. Tak jsem zvolil návrat do Evropy, nechtěl jsem hrát na farmě. Vznikl z toho přestup do Sparty. Nevím, jestli to bylo spojené s tím, že ze mě všechno spadlo, nicméně noha začala fungovat úplně jinak. Mohl jsem chodit na trénink s tím, že mě nic nebolí a že si to můžu užít. Dřív jsem se vzbudil a první, co jsem měl v hlavě, bylo: ‘Ty jo, dneska mě bude bolet koleno, nevím, jestli to bude dobrý a jak to bude vypadat, co můžu čekat…’ Pořád jsem byl v nějakém očekávání a trvalo to fakt tři, tři a půl roku. Jsem teď hrozně moc vděčný za to, v jakém stádiu noha je, jak se to vrátilo zpátky, jak moje tělo začalo fungovat a že vůbec můžu profesionálně hrát hokej a ještě k tomu na té nejvyšší úrovni. Těžko spekulovat o tom, kdyby se tohle nestalo, jestli bych byl v NHL. Je to asi možné. Všechno, co se přihodilo, mělo asi nějaký důvod. Každopádně jsem se na tomhle turnaji utvrdil v tom a pomohlo mi trošku v hlavě, že na NHL bych stále měl. Věřím, že to viděli i ostatní…"
Musíte asi za chvilku přepnout na novou sezonu. Když to přijde, chce se vám do toho po té euforii?
"Shodou okolností jsem měl včera schůzku s trenérem, kde jsme plánovali přípravu. Po předminulé sezoně jsem hrál mistrovství, teď taky, toho odpočinku fakt moc nebylo. Chci to udělat chytře, abych měl tu chuť a drajv do další sezony. Je pro mě důležité, abych měl kolem sebe ty nejlepší lidi, kteří tomu fakt rozumějí a od nichž si nechám poradit. Momentálně mám týden, kdy jsem nedělal vůbec nic, řešil jsem povinnosti, které jsem během mistrovství zanedbával. Ještě odpočívám, mám naplánované nějaké dovolené. I na nich ale trénuju, snažím se vybírat hotely, kde mám možnosti se dobře připravit a znovu načerpat energii a chuť do další práce."
Jste na sebe přísný?
"Jsem, někdy až moc a říkají mi to všichni. Jenže zase vím, že jinak nedosáhnu toho, čeho jsem dosáhl. Naopak ten úspěch, který jsme udělali, mě zase motivuje do práce. Nemám to tak, že jsem vyhrál mistrovství a už na to kašlu."
Slyšel jsem historky, jak jezdíte s Ondřejem Novotným na jachtu do Chorvatska, všichni paří, vy se uprostřed veselí zvednete a jdete do posilovny...
"Shodou okolností s Novotňákem letíme v neděli na Rhodos. Ještě jsem ve fázi, kdy se snažím si to užít, odpočinout si, takže nebudu úplně bláznit. Jenže samozřejmě nevydržím… (usmívá se) Nedělá mi to dobře. Když se úplně přestanu na dva, tři týdny hýbat, necítím se pak ve svém těle dobře. Naopak mi třeba pomáhá si zajít ráno zacvičit, na kolo, trošku se zpotit, něco zvednout, napumpovat tělo. To je to, co mě naplňuje a co mě baví. Nevydržím bez toho dlouho, takže si myslím, že i na Rhodosu budu něco dělat. Ovšem pochopitelně chci taky vypnout, bude to moje první dovolená po té dlouhé a náročné sezoně, těším se na to. Takže letíme jenom kluci, myslím, že si to užijeme." (usmívá se)
Celkem čtyři novopečené mistry světa čeká v létě svatba včetně vás. Musel jste po tomhle úspěchu rozšiřovat seznam svatebních hostů?
"Bohužel, už nemůžu, ten resort není nafukovací… Chtěl bych tam hory lidí, ovšem pozvali jsme ty nejbližší, které tam chceme mít a se kterými to chceme sdílet. Myslím, že bude všechno fajn."