Už v pět budíček, takřka nalačno vyrazit bušit do posilovny a pak s dětmi do školy. Tak aktuálně vypadají rána účastníka olympijských her a dvou mistrovství světa. "Když den takhle nenakopnu, jsem pak strašně línej," říká v rozhovoru pro Livesport Zprávy s lehkým pousmáním Šmíd, který si v předchozích měsících prošel nepříjemnými životními kotrmelci, nicméně všem výzvám se dokázal úspěšně postavit.
Váš osmiletý syn se věnuje hokeji, dcera zase krasobruslení, ani vy se od ledu takřka nehnete. Nastavil jste si pěkně ostrý režim...
"Do postele chodím večer už kolem deváté hodiny a vstávám hodně brzy. Asi víte, čím jsem si nedávno prošel (Šmíd úspěšně bojoval s alkoholismem - pozn. aut.) a vyrazit takhle brzy mi obrovsky pomáhá i mentálně. Den hned nakopnu a vyhovuje mi, že se pořád něco děje. Buď trénuju nebo jsem na ledě s dětmi a nezastavím se až do večera. O víkendu to není jiné, chodím se navíc dívat na zápasy Oil Kings, takže hokej nonstop. A brzy navíc začne NHL, tu budu samozřejmě sledovat taky."
Nakousl jste citlivé téma alkoholismu a návykových látek a připomněl důležitý boj, který jste před nedávnem zvládl.
"Po konci kariéry jsem bojoval s určitými démony, nevěděl jsem, kam přesně se zařadit. Ono to asi vyzní hloupě, protože mám krásnou rodinu a tři zdravé děti, jenže hokej byl velká část mého života a najednou se ve mně objevila taková tmavá díra."
Kdy jste to pocítil poprvé?
"S aktivním hokejem jsem skončil v Liberci loni a hned na to jsem začal pracovat u Edmonton Oil Kings v juniorské WHL. Už tam přišly deprese. Dopadlo to tak, že jsem zkolaboval a nastoupil do odvykacího centra, kde mi hodně pomohli. Teď už jsem pět měsíců bez kapky alkoholu a právě ta zmíněná rutina mi moc pomáhá. Mentálně i emocionálně jsem díky tomu stabilní a není to jako během té černé doby předtím, kdy jsem byl nevyrovnaný a vzteklý. Teď se cítím dobře, okolí to vidí a já v tom rozhodně chci pokračovat."
S nepříjemným problémem jste se dokázal celkem rychle popasovat.
"Když se dívám na kalendář, bylo to jen pár měsíců, ale mentálně mi to přišlo jako věčnost. Děti i manželka se mě neustále vyptávaly, proč jsem pořád tak podrážděný, jenže já si nechtěl přiznat, že mám takový problém, ačkoliv jsem věděl, že potřebuju pomoc. Byl jsem vychovaný v době, kdy nebylo běžné ukazovat slabiny nebo si říct o pomoc. Teď už vím, že to je ta nejlepší věc, co jsem mohl udělat a zaplaťpánbůh za to. Nedávno jsem se nemohl podívat ani sám na sebe do zrcadla, teď tu jsem pro ostatní a můžu třeba taky někomu pomoct."
Alkohol se vás tedy chytil krátce po ukončení kariéry?
"Trénování mě do určité míry naplňovalo, jenže stále tam chybí ta herní porce adrenalinu, na kterou jsem byl zvyklý. Snažil jsem se to vyplnit právě alkoholem, jenže to způsobovalo jen mou naprostou nevyrovnanost. Buď jsem byl úplně šťastný, nebo úplně v háji. Neexistovalo nic mezi. Nejradši jsem si zalezl do sklepa a seděl ve tmě u televize. Sám. Do tohohle stavu už se nikdy nechci vrátit."
Respekt jako trenér
Teď jste zpátky u Edmonton Oil Kings v juniorské Western Hockey League, kde se staráte o herní vývoj obránců. Jak jste znovu zapadl do týmu?
"Minulou sezonu jsem tam byl každý den, ale tím, co se stalo, jsem musel z trénování trochu časově ustoupit. Každopádně mám dostatek prostoru a s beky jsem hodně na ledě. Přece jen hokej je v určitém směru stále stejný, takže je spíš třeba ukazovat klukům všechny maličkosti. Současná generace je neskutečně šikovná v bruslení či při práci s holí, ale všechno trénuje na kuželech. Já se snažím ukazovat, jak získané dovednosti využít reálně v praxi a pod tlakem. Kužel se na ledě nehýbe a nereaguje a pak je to pro hráče najednou velká změna. Zkušeností mám hodně, snažím se je předávat."
Vnímají to sami mladí hokejisté?
"V Kanadě na nižších úrovních – klidně až do 12-13 let – často netrénují profesionální trenéři, nebo takoví, kteří někdy hráli výš. Proto toho klukům zkouším předat co nejvíc. Moc mě to baví, chytilo mě to, u Oil Kings už jsou někteří hráči hodně šikovní, jenom stupínek pod profesionály. Navíc nadraftovali hodně šikovné beky a mě strašně těší, když vidím, že věci, které jsme se učili, praktikují v zápasech. A že mě respektují. Šance od Oil Kings si velmi cením, ke všemu přistupuji profesionálně."
Bavila by vás třeba do budoucna trenéřina?
"To je ve hvězdách. Ten zápřah, který jsem si vyzkoušel v předchozí sezoně... Je to vážně hodně časově náročné. Nejdřív se musím postarat sám o sebe a být šťastný tam, kde jsem. A to je momentálně s rodinou. Kdybych se rozhodl víceméně pro trenérskou kariéru, je to ještě horší než hraní. Například tady v juniorce se všude jezdí autobusem, a to není jako v Čechách, kde tři hodiny je daleko. Tady je osm hodin normál, do Winnipegu se jede patnáct... Teď si to zatím představit neumím, ale až budu starší a děti budou odrostlé, třeba to půjde."
Jméno máte v Kanadě slušné, přes šest ročníků jste v NHL hrál za Edmonton, teď ve městě žijete a pomáháte mladým nadějím připravit se na kariéru. Přitom jde o místo, kam se hráči kvůli chladným zimám tolik nehrnou. Už slavný Chris Pronger, který byl před 17 lety součástí velkého trejdu, jenž vás odeslal z Anaheimu právě k Oilers, si zrovna na tohle stěžoval a uváděl to jako klíčový argument.
"Asi už mi to nepřijde... Ovšem je pravda, že když jsme se z Čech přestěhovali zpátky do Edmontonu, říkal jsem si, že to bude v pohodě. Jenže znovu mě překvapilo, jak je tu dlouhá zima, trvá klidně i šest měsíců. A protože jsme hodně na severu, je tu také hodně tma. Nicméně dá se na to zvyknout, já teď ani třeba nemám čas se dívat, jestli je venku světlo, nebo tma. A důležité je mít hodně kamarádů."
NHL? Radši v televizi
Nový ročník NHL je za dveřmi, stíháte nejlepší ligu světa vlastně pořádně sledovat?
"Rozhodně ano, NHL mě moc baví. Občas zajdu na zápas, klidně i na předsezonní přípravu. Ale přiznám se, že když bych si měl vybrat, raději se na hokej dívám doma. Provoz v Edmontonu je šílený a vyhrabat se pak ze stadionu je náročné. A ještě horší to je s fanoušky, když se nedaří."
Nadávají?
"Hodně, hlavně hráčům. Poslouchat tam někdy jejich komentáře je šílené. Naštěstí většina z fanoušků je skvělých, nechci, aby to vyznělo, že jsou tu všichni blbci. Ovšem když to na ledě nejde a lidi z hlediště nakládají hráčům třeba za to, kolik vydělávají, i když oni sami hokej nikdy nehráli, to se mi nelíbí."
Jak vnímáte hokej jako celek, který se v posledních letech výrazně zrychlil?
"Hráč, který teď neumí velmi dobře bruslit, nemá v NHL šanci. Samozřejmě jsou i výjimky a v lize se vyskytují borci, kteří si umějí hru zpomalit, ale tolik jich není. Jde například o kapitána Vegas Marka Stonea, to není žádný extra bruslař, ovšem dokáže to vynahradit herní inteligencí a hokej zpomalit na svůj level. Doba je prostě taková. Začíná to tréninkem, který je úplně jiný a tělesná stavba mladých kluků taky vypadá jinak. Už nemusíte mít sto kilo jako dřív. Klíčové jsou rychlost a změny směru."
S rychlostí se pojí také to, že není nutně třeba mít postavu jako hromotluk. Ubírá se podle vás na tvrdosti?
"Atraktivita je důležitá, i když je fakt, že tvrdost k tomu pořád patří. V play off je to pořád drsné, třeba Florida se dostala do finále víceméně díky tomu, že hrála tvrdě, nekompromisně a hráči chodili nebojácně před branku. Až proti Vegas jim došly síly. Jasně ale bylo vidět, že jezdit do branky soupeře hlava-nehlava pořád funguje. Jsou mužstva, která hrají na oko hezky, projdou hladce základní částí, jenže pak přijde ta vyřazovací a něco tomu chybí. Play off je válka a nejlepší by měl vyhrát."
Zmínil jste Marka Stonea. Je to hráč, na kterého se vám v současné NHL nejlépe dívá?
"Mám v Edmontonu před očima Leona Draisaitla a Connora McDavida, to jsou naprosto neskuteční hokejisté. Mým nejoblíbenějším hráčem je však Nathan MacKinnon. Má rychlost, umí to s pukem a prošel by třeba zdí, je to tank! Hlavně díky němu se na Colorado rád koukám."
Nicméně asi souhlasíte s tím, že nejlepším hráčem na světě je v tuto chvíli McDavid, že?
"Je úplně někde jinde! Měl jsem možnost ho několikrát sledovat na tréninku, a i tam všechno dělá v neskutečné rychlosti. Není to tedy o tom, že by přepnul na vyšší level jen při zápasech. Podle mě mu to ani nepřijde, má samozřejmě výborně natrénováno, ale k takové rychlosti asi musí člověk mít i určité genetické předpoklady. Navíc má vedle sebe Draisaitla, o kterém se na můj vkus mluví příliš málo. V play off byl dokonce lepší než McDavid. Leon je mimochodem další neskutečně šikovný hráč, který si umí hru zpomalit podle toho, jak potřebuje. Jeho forhend i bekhend jsou naprosto výstavní, skvěle si pokrývá puk a má elitní střelu."
Hlavně ten bekhend je vyhlášený, možná nejlepší v lize...
"To je právě ono, jeho bekhend je zbraň, protože to nikdo nečeká. Normálně by si hráč vzal puk a přehodil si ho na forhend, čímž by ztratil půl vteřiny, ale Draisaitl si tolik věří, že klidně pošle neskutečnou žabičku bekhendem klidně přes celé pásmo."
Pastrňák odvádí skvělou práci už mnoho let
Fantastickou sezonu má za sebou také David Pastrňák, zastínila ho vlastně jen zmiňovaná edmontonská dvojice. Bude lídr Bostonu schopen úspěšný ročník zopakovat?
"Určitě na to má, bude hodně záležet na tom, jakého k sobě dostane centra. S Davidem se trochu známe, o to víc ho sleduju. Není to jen o tom, že by se mu povedla poslední sezona, skvělou práci odvádí několik let v řadě. Je neskutečně talentovaný, na ledě se na něj dobře dívá... Ale po Patrici Bergeronovi a Davidu Krejčím zůstávají na soupisce dvě obrovské díry. Nahradit je budou muset Charlie Coyle a Pavel Zacha, takže si myslím, že bude třeba se do budoucna soustředit na to, aby se tahle klíčová pozice doplnila."
Česku roste i několik hodně nadějných mladíků. Kdo by mohl brzy prorazit?
"Moc zvědavý jsem na Jirku Kulicha v Buffalu, hodně jsem slyšel od Radka Dudy jak v Čechách trénuje. Byla to samá chvála. Sabres se mi navíc strašně líbí, v minulé sezoně mě vážně nadchli. Bude hodně záležet na tom, jak se jim povede obsadit brankoviště. Nedávno jsem měl možnost mluvit s chlapíkem, který pracuje v rádiu právě v Buffalu, a ten mi říkal, že tam budou Sabres právě hodně silní díky mladému Devonu Levimu. Do budoucna je tam všechno skvěle seskládané, Rasmus Dahlin je vynikající, k sobě má Owena Powera a v útoku je to plné mladých dynamických forvardů, kteří když to rozjedou, je radost se na to dívat."
Kdo další vás ještě po Buffalu baví?
"Jednoznačně New Jersey Devils, těm docela věřím. Jde o skvěle složený tým s hodně mladými hráči, kteří jsou navíc všichni dobře podepsaní. V minulé sezoně se mužstvo doplnilo o Ondřeje Paláta, tedy vítěze Stanley Cupu a Timo Meiera..."
Jak jste sledoval letní pohyby na přestupovém trhu, zaujal vás některý manažerský tah?
"Nedávno například Ottawa, která po jediné sezoně podepsala osmiletou smlouvu na víc než 64 milionů dolarů s mladým talentovaným obráncem Jakem Sandersonem. Jenže takhle to teď funguje, manažeři tuší nebo spíš doufají, že ten risk není v tuto chvíli takový, jako kdyby mu teď dali kratší kontrakt a pak mu museli zaplatit třeba 12 milionů dolarů. Platový strop se navíc bude zvyšovat, takže když si podepíšou kvalitního hráče a člena základní sestavy na 8x8, už u třetího nebo čtvrtého roku to je vlastně výhoda. Podívejte se na Draisaitla, který podepisoval po čtyřech sezonách v lize a neměl za sebou ani jednu 30gólovou sezonu. Cap hit jeho osmileté smlouvy je 8,5 milionu dolarů, přitom měl být dávno někde úplně jinde. A ještě k Sandersonovi, zábavné na tom vše je také to, že jsem v sezoně 2007/08 hrál v Edmontonu s jeho tátou Geoffem." (usmívá se)
Sezona 2023/24 sice ještě ani nezačala, ale když bychom se opticky měli podívat na její konec, kdo zdvihne nad hlavu Stanley Cup?
"Já doufám, že Edmonton! Celý tým se mimochodem sešel už dva týdny před kempem, všichni sezonu berou vážně. Trénovalo se a McDavid s Draistaitlem si dobře uvědomují, co je čeká. Ten tým na to skutečně má, ačkoliv otazník je samozřejmě v brance. Uvidíme, jestli to Stuart Skinner a Jack Campbell utáhnou... A tipl bych si, že během přestupové uzávěrky příští rok ještě přijdou jeden obránce a jeden útočník. Jinak v Západní konferenci jsou znovu favority Vegas a také Colorado a na Východě tedy Devils a věřím současně i Carolině. Té chybí také malý krůček."
Neschází přece jen Hurricanes na ledě přirozený lídr? Ten typ, jímž je na střídačce trenér Rod Brind’Amour?
"Brind’Amour je jediný trenér, kterého lituji, že jsem nikdy nepotkal na ledě jako hráče. Přirozený lídr a autorita, strhne celý tým a hráči za ním jdou. Když sleduju jeho projevy a rozhovory, normálně mě motivuje tady z křesla..."
