Julen Lopetegui

Šestapadesátiletý trenér dovedl Sevillu k vítězství v Evropské lize, nejvíc jej však proslavily trable s jeho smlouvami. Když v roce 2018 vyšlo najevo, že po mistrovství světa opustí španělskou reprezentaci a převezme Real Madrid, zástupci tamní fotbalová asociace se urazili a raději ho těsně před turnajem vyhodili. Naposledy mu nedávno ukázali dveře v Seville jen půl hodiny po prohraném zápase Ligy mistrů s Dortmundem.

Před tím vším byl brankářem. Po třech letech strávených v rezervním týmu Realu nastoupil za Los Blancos k jedinému utkání, a to k remíze 3:3 proti městskému rivalovi Atlétiku. Po hostování v Las Palmas a působení v Logroñés, kde se konečně stal jedničkou, přestoupil do Barcelony jako náhrada za Andoniho Zubizarretu. Boj o místo v základní sestavě však prohrál s Carlesem Busquetsem a za katalánský tým nastoupil jen pětkrát. Když Barca získala Portugalce Vítora Baíu, Lopetegui se stal třetím brankářem, načež se vrátil zpět do Madridu, tentokrát do Rayo Vallecano. Zde strávil posledních pět let své kariéry, než v 36 letech skončil.

Robert Prosinečki

Jeden ze středobodů skvělé chorvatské generace, která skončila na mistrovství světa 1998 třetí. Na hřišti byl geniálním záložníkem, mimo něj rebelem. Peter Crouch, jeho spoluhráč v Porstmouthu, jednou vzpomínal, že jediný okamžik, kdy Chorvat nekouřil jednu cigaretu za druhou, byl, když hrál zápas.

Jeho talent zaujal Real i Barcelonu. Poprvé přestoupil do Madridu v roce 1991 poté, co pomohl Crvene Zvezdě Bělehrad vyhrát Evropský pohár. Svůj první gól za královský klub vstřelil z volného přímého kopu v El Clásicu, ale jeho působení na Santiago Bernábeu sužovala zranění. Po úspěšném hostování v Oviedu málem následoval bývalého trenéra Realu Radomira Antiče k dalšímu rivalovi, Atlétiku, ale Barcelona obchod překazila a Prosinečkiho přivedla na Camp Nou jako volného hráče. Svalová zranění mu zabránila prosadit se i tam a po sezoně a půl přestoupil do Sevilly. Po odchodu ze Španělska hrál za několik klubů ze svého rodného Chorvatska, belgický Standard Lutych a anglický Portsmouth.

Gheorghe Hagi

Snad nejlepší a nejobdivovanější rumunský hráč historie, kterého milují i fanoušci Galatasaray v Turecku, nyní trénuje ve své vlasti. Založil a vedl klub Viitorul Constanta, který se nedávno spojil s Farul Constanta - i ten nyní vede jako hlavní kouč.

Tvořivý záložník strávil po dvou sezonách ve dvou největších španělských klubech. Real Madrid zaplatil Steaue Bukurešť 3,5 milionu dolarů, aby jej získal poté, co za Rumunsko zazářil na mistrovství světa 1990. Hagi okamžitě vyhrál španělský Superpohár a během dvouletého působení vstřelil za Los Blancos několik krásných gólů, včetně 40metrového lobu proti Osasuně, ale nakonec nesplnil očekávání a byl prodán do Brescie. Italský tým s ním jako hlavní hvězdou sestoupil do Serie B, ale hned se zase vrátil mezi elitu.

Po účasti na dalším mistrovství světa v roce 1994 se La Liga znovu ozvala a tentokrát to byla Barcelona, kdo Hagiho zlákal. Vyhrál s ní další Superpohár, ale pod vedením Johana Cruijffa, který před ním dával přednost Romáriovi či Christo Stoičkovovi, nedostával tolik prostoru v sestavě. Hagi se nakonec přesunul do Turecka, kde hrál za Galatasaray a po třicítce zažil absolutně nejlepší léta své kariéry. V roce 2000 dokonce v 35 letech vyhrál ligu, pohár, Pohár UEFA a Superpohár UEFA. Zatímco v Realu nebo Barce se mu nedařilo podle představ, v Istanbulu se z něj skutečně stal Regele – Král.

Javier Saviola

Tento drobný útočník, který se v roce 2004 stal nejmladším hráčem na slavném Pelého seznamu 125 nejlepších fotbalistů, začal a ukončil kariéru v argentinském klubu River Plate. V Benfice je ikonou a zažil skvělé roky v Olympiakosu nebo Monaku, ale nejvíc se na něj vzpomíná díky jeho působení ve Španělsku, kde nyní působí v trenérském štábu barcelonského týmu U19.

Rodák z Bueonos Aires přestoupil do Barcelony z River Plate v roce 2001 a hned ve své první sezoně nastřílel 17 gólů. To byl však jeho nejlepší rok na Camp Nou. V letech 2004 až 2006 byl dokonce nadbytečný a zapůjčený do Monaka a poté do Sevilly. Po poslední sezoně, kdy vstřelil pět gólů a většinou zaskakoval za zraněného Samuela Eto'oa, mu skončila smlouva a učinil kontroverzní rozhodnutí podepsat jako volný hráč smlouvu s Realem Madrid.

Za dvě sezony na Santiago Bernabeu odehrál pouze 17 ligových zápasů a neprosadil se v konkurenci Raúla Gonzáleze, Ruuda van Nistelrooije, Gonzala Higuaína ani Klaase-Jana Huntelaara. Úspěchy slavil ve třech sezonách v lisabonské Benfice a v roce 2015 ukončil kariéru jako hráč River Plate.

Samuel Eto'o

Než získal s Interem treble a stal se z něj cestovatel hrající v Anglii, Itálii, Rusku, Turecku a Kataru, byl současný prezident Kamerunské fotbalové asociace superhvězdou Barcelony po boku mladého Lionela Messiho a kouzelníka Ronaldinha. Jistě si pamatujete, že hrál v červenomodrém dresu, ale vzpomenete si, že to byli vlastně největší rivalové Barcelony, kdo útočníka do Španělska přivedl?

Eto'o nastoupil do akademie Realu v 16 letech, nicméně hrál převážně za rezervu a třikrát šel na hostování. Nejvíce zaujal na posledním z nich v Mallorce a v roce 2000 do ní přestoupil natrvalo. Po čtyřech letech a 54 ligových gólech opustil Mallorku jako její nejlepší ligový střelec v historii a připojil se k nesmírně talentované Barceloně. Po boku Messiho a Ronaldinha získal osm trofejí (včetně dvou za vítězství v Lize mistrů) a nastřílel 130 gólů v celkem 199 utkáních. Fanoušci Bílého baletu se možná trochu zlobí, že jejich klub nechal plodného útočníka odejít tak brzy.

Luis Enrique

Stejně jako Eto'o, i současný trenér španělské reprezentace utkvěl fanouškům v paměti za působení v Barceloně, ať už jako hráč nebo jako trenér. Je však snadné zapomenout, že hrál také za Real, a nebyl tam jen na skok.

Poté, co zapůsobil v Gijónu, přestoupil v roce 1991 do Realu, kde strávil pět sezon a během 213 zápasů vstřelil 18 gólů. Přestože na Santiago Bernabeu působil dlouho, nebyl tam tento všestranný záložník příliš šťastný a v roce 1996 nechal vypršet smlouvu se slovy, že "se málokdy cítil doceněn fanoušky a neměl na léta v Realu dobré vzpomínky". Jako by fanoušky dostatečně nenaštval, podepsal později smlouvu s Barcelonou, nelítostným rivalem, proti kterému rok předtím skóroval při výhře 5:0.

Fanoušci Barcy ho sice nepřivítali zrovna s otevřenou náručí, jak se to málokdy stává u hráče, který přestoupí přímo od hlavního nepřítele, ale on si je dokázal poměrně rychle získat na svou stranu. Nakonec zůstal v klubu osm let, dvakrát vyhrál LaLigu a byl dokonce kapitánem, než po poslední sezoně, kterou provázela zranění, ukončil kariéru. Později se vrátil do Barcelony jako trenér a dovedl ji k devíti trofejím včetně triumfu v Lize mistrů 2014/15.

Michael Laudrup

Bývalý trenér Bröndby a Swansea je jedním z nejlepších dánských hráčů, který dosáhl velkých úspěchů v největších evropských klubech. Do Barcelony přišel v roce 1989 z Juventusu a stal se nedílnou součástí "týmu snů", který trénoval jedinečný Johan Cruijff. V týmu působili také Ronald Koeman, Pep Guardiola, José Mari Bakero nebo Christo Stoičkov, který po Laudrupových přihrávkách vstřelil spoustu gólů. V letech 1991-1994 vyhráli Blaugrana čtyřikrát v řadě La Ligu a v roce 1992 získali také Evropský pohár.

Když Barcelona podepsala další zahraniční hvězdu Romária, museli hráči bez španělského pasu v týmu rotovat a Laudrup se nakonec stal tím, kdo musel z kola ven. Fanoušci i spoluhráči ho prosili, aby zůstal, ale on se rozhodl, že jeho čas na Camp Nou skončil, a přestoupil k úhlavnímu rivalovi Realu Madrid. Podle mnohých tento kontroverzní krok učinil proto, aby se pomstil Cruijffovi, s nímž se nepohodl.

Na Bernábeu strávil pouhé dva roky, ale opět vyhrál ligu (stal se jediným hráčem, který kdy vyhrál La Ligu pětkrát za sebou ve dvou různých klubech) a v anketě deníku Marca z roku 2002 byl dokonce zvolen 12. nejlepším hráčem Realu všech dob. Dá se říci, že ve dvou největších španělských klubech zanechal více než působivý odkaz, než v roce 1996 odešel do japonského Visselu Kóbe a nakonec ukončil kariéru v Ajaxu.

Luis Figo

Ústřední postava snad nejkontroverznějšího přestupu ve fotbalové historii se nedávno dočkala i vlastního dokumentu na Netflixu. Poté, co šikovný Portugalec udělal dojem ve Sportingu, podepsal v roce 1995 smlouvu s Barcelonou. Strávil zde pět let, dvakrát vyhrál LaLigu a stal se oblíbencem fanoušků... Než se jednoho dne stal v jejich očích největším padouchem a zrádcem.

Přestože neustále popíral zvěsti o přesunu na San Bernábeu, v roce 2000 skutečně přestoupil do Realu Madrid za více než 60 milionů eur. Ten rok převzal Zlatý míč jako hráč Realu, i když mu byl udělen za úspěchy u úhlavního nepřítele. Stal se tváří rivality, fanoušci Barcy na něj bučeli pokaždé, když se v El Clásicu dotkl míče, a byl terčem skutečně všeho, co na něj mohli hodit. Vzpomínáte si na prasečí hlavu, že?

"Luís si to nezasloužil. Barceloně odevzdal všechno. Už před zápasem média psala, že se vrací zrádce. Ne, vrací se Luís Figo, pro vás jeden z velikánů. Když na něj při prvním zápase na Camp Nou v dresu Realu takhle reagovali, ublížilo mu to, to bylo vidět. Měl skloněnou hlavu a říkal si: 'sakra, vždyť jsem tu byl ještě minulou sezonu...'. Ale já jsem si říkal: Máš odvahu, že ses sem vůbec vrátil," vzpomínal spoluhráč Iván Campo v knize Fear and Loathing in La Liga (Strach a hnus v La Lize), kterou o rivalitě Realu a Barcelony napsal renomovaný novinář Sid Lowe. Figo strávil na Santiago Bernábeu pět let, vyhrál dva ligové tituly a jednou Ligu mistrů, než přestoupil do Interu Milán a získal další čtyři tituly.

Ronaldo

Musíte být opravdu výjimečný hráč, když jste hráli za Barcelonu i Real a pořád vás milují fanoušci obou klubů. Ronaldo tak výjimečný byl. Kdo by nezbožňoval O Fenomena, jenž cupoval každou obranu jen s jedním zdravým kolenem?

Brazilec, který nyní vlastní španělský Real Valladolid, přestoupil do Barcelony z PSV Eindhoven v roce 1996 za tehdy rekordní částku 19,5 milionů dolarů. Navzdory tvrzení, že podepsal smlouvu na osm let, strávil na Camp Nou jedinou sezonu a ve 49 zápasech vstřelil 47 gólů – mnoho z nich do odkryté branky poté, co obešel bezmocného brankáře). Po roce odešel do Interu (v dalším rekordním přestupu, tentokrát za 27 milionů), kde získal svůj první Zlatý míč, ale také začal mít problémy se zraněními.

V roce 2002 přišel do Realu jako poslední z proslulých Galácticos, kde hrál po boku Zidana, Beckhama nebo Figa. Zranění ho dost limitovala, ale i tak dokázal ve 177 zápasech vstřelit 104 gólů a nadchnout mnoha ikonickými akcemi. Když hattrickem vyřadil Manchester United z Ligy mistrů, fanoušci Realu i United mu při střídání tleskali. S Realem dvakrát vyhrál LaLigu, poté přestoupil do AC Milán a nakonec ukončil kariéru jako hráč brazilských Corinthians.