Z tenisu nedělá vědu a bere věci tak, jak je život přinese. Návrat Strýcové a její úspěchy v rozlučkové sezoně Dlouhého vlastně ani tolik nepřekvapily. "Tam to bylo jasně dané a řečené. Jdi porodit a až to půjde, jdeme  zas hrát. Bylo to automatické," říká s úsměvem, ale skoro bez nadsázky, v rozhovoru pro Livesport Zprávy.

Když se ovšem jeho svěřenkyně prokousala až do finále Wimbledonu, v hráčské loži chyběl. "S Bárou jsme si řekli, že s ní na turnaje jezdit nebudu, je to trochu komplikovanější v tom, že trénuji i Lucku Havlíčkovou a nestíhám tolik věcí okolo. Když Bára vyhrála, byli jsme s dětmi v Chorvatsku na dovolené, a to bylo taky prima, ne?" usmívá se na svou dceru Emmu, která ho v pondělí doprovázela v pražské Stromovce na turnaji Livesport Prague Open. 

Překvapilo vás, že se Strýcová dokázala vrátit i s triumfem na Wimbledonu?

"My jsme už tu její první kariéru dělali kvůli tomu, aby právě Wimbledon zahrála dobře – a ono to vyšlo. Semifinále singlu a vítězství v deblu v jednom ročníku, to moc hráček nedokázalo. Sedlo to, jak mělo. A teď? Byla to jen rozlučková akce, ale hlava se uvolnila a klaplo to znovu."

Vyhrála společně s Hsieh Su-wej, vy jste na grandslamech také kraloval s tenistou z Asie, Indem Leanderem Paesem. Myslíte, že je v tom nějaká podobnost?

"Jako že jsme oba měli východní parťáky? (směje se) Ne, kdepak, zrovna tihle dva jsou tak rozdílní a vůbec nejde o to, co se děje, nebo jak se trénuje. Prostě buď se vyspí a přijdou na kurt, anebo na něj zapomenou přijít. Ale asi to Báře sedlo, vždyť spolu vyhrály dva Wimbledony."

Je Barbora jinou hráčkou, když ji srovnáte před a po porodu?

"Já myslím, že tlak má úplně stejný, chová se úplně stejně, akorát na tréninku stresuje kvůli času, protože má jen na hodinu domluvené hlídání. Takže v té hodině, aby všechno stihla a odehrála, si ani jednou nesedne."

Je třeba její zápal vlastností, která by mohla inspirovat novou generaci tenistek?

"Víte, Bára trénuje tak, že by si z ní měly brát příklad všechny mladé holky. Začíná to přístupem, od toho se všechno  odvíjí. Co dáš, to dostaneš zpátky."

Pamatujete na chvíle, kdy jste skončil jako aktivní hráč a stal jste se trenérem? Byla to velká změna?

"To bylo úplně jinak. Když jsem skončil, vůbec jsem nevěděl, co to znamená. Já seděl rok doma! Dcera Emička byla maličká a já nic nedělal, nebo spíš jsem nevěděl, co mám dělat. Nikam jsem nemusel, na rohlík a kafe bylo, ale nějaký řád dne jsem vůbec neměl."

A tak jste se nakonec na kurty vrátil.

"Rozhodl jsem se, že to zkusím, vedl jsem pár mladých kluků, chtěl jsem hlavně vědět, jestli mě to bude bavit. Nakonec se to rozjelo tak, že přišli Lukáš Rosol, Bára Strýcová, Roman Jebavý a teď jsem na Spartě dostal jednu mladou českou naději, se kterou jsem dva roky."

Jaká je práce s Lucií Havlíčkovou?

"Tenisté ze špičky mají kalendář dopředu jasně daný. Tady je to mnohdy řešení z týdne na týden. Nevíme, kam se Lucka dostane, tak přihlásíme tři turnaje a pak se uvidí, co vyjde. Chceme do Ameriky, skončíme v Africe. Naštěstí už dneska umíme přes našeho agenta zařídit letenky ze dne na den všude ze světa. I to jsou třeba ty nepřenosné zkušenosti, které jí možná předávám."

Lucie se doposud pohybovala na juniorském okruhu, i když některé mladší hráčky už vstoupily mezi ženy. Jak vnímáte tento problém?

"Ono hlavně záleží na jedinci, to není o nás trenérech. Mladší holky, které už začaly hrát mezi ženami, to většinou měly direktivně dané už od osmi, devíti let, mají to jinak nastavené. Kdybych tohle udělal s Luckou, nikam se nedostaneme. Jde o vyspělost, o hlavu, tam je ten rozdíl. Ale v budoucnu se to samozřejmě srovná."

Však už máte společně triumf z juniorského Roland Garros. Dá se tedy o ní říci, že má dobré vlohy pro antuku? 

"Nemyslím, že by u ní byla antuka nebo beton lepší, je to asi nastejno. Ale určitě, v Čechách je nejvíc antukových kurtů, i když jsou tu i hráčky, které milují rychlejší povrch. Takže ano, všichni jsme tady vyrostli na antukách."

Může to být důvod toho, jak pestrý a variabilní bývá tenis českých hráček?

"Možné to je, protože v Česku se na antukách hrají všechny minitenisy, babytenisy, a všechno se počítá, všichni chtějí odmala vyhrávat. Když se k tomu přidá talent, asi  to směřuje vyrůstající tenisty k cestě dobýt nějaké úspěchy. Ale proč máme teď tak dobrou generaci holek, to podle mě nikdo neví."