Tomáš Hübschman a jeho sezona č. 23: Fotbal se vyvíjí, ale neměla by z něj být videohra

Reklama
Reklama
Reklama
Další
Reklama
Reklama
Reklama
Tomáš Hübschman a jeho sezona č. 23: Fotbal se vyvíjí, ale neměla by z něj být videohra
Tomáš Hübschman a jeho sezona č. 23: Fotbal se vyvíjí, ale neměla by z něj být videohra
Tomáš Hübschman a jeho sezona č. 23: Fotbal se vyvíjí, ale neměla by z něj být videohraProfimedia
Zkraje září mu bude 41 let, letos načal 23. sezonu v profesionálním fotbale. Tomáš Hübschman je společně s Josefem Jindřiškem a Markem Matějovským nejstarším hráčem ve FORTUNA:LIZE. Jak se fotbal za skoro čtvrt století, co ho hraje, změnil? Jak vnímá moderní technologie a data, které se staly jeho součástí? Nejen o tom s ním hovořily Livesport Zprávy.

Bylo pro vás složité rozhodovat se, jestli ještě zůstanete u fotbalu?

“Nemusel jsem se nijak přemáhat. Šlo to přirozeně a v souladu s tím, jak jsme se domluvili s klubem. Tedy abych byl zdravý a měl nějakou výkonnost. Na všem jsme se dohodli, a proto pokračuju.”

V červnu mělo kladný ohlas jablonecké video, ve kterém jdete do kanceláře, ale pak řeknete, že ta ještě počká. Je kancelář předzvěstí vaší budoucnosti?

“Video vzniklo spontánně, teď je těžké říkat, co bude. Asi je to jedna z možností, ale po sezoně může být všechno jinak. Takhle dopředu nekoukám, je to ještě hrozně daleko.”

Musíte na trénincích, ale třeba i na životosprávě a celkově na sobě víc pracovat, abyste stačil mladším?

“Rozhodně poslouchám svoje tělo víc než třeba ve dvaceti. Musím víc vnímat to, že druhý den bude trénink nebo zápas. I letošní dovolená pro mě z toho důvodu byla trochu jiná. Pro mě už je volno horší, než když něco dělám, takže jsem ji trávil aktivněji. Protože pak bych se nemusel rozhýbat vůbec.” (usmívá se)

Jak se fotbal za skoro čtvrt století změnil?

“Když je člověk jeho součástí, nemá moc času ani prostoru tohle nějak sledovat. Není to tak, že by se fotbal změnil ze dne na den, vyvíjí se a vy jako hráč jste součástí toho vývoje. Ale když pak koukáte na záběry z dvacet let starých zápasů, rozdíl je samozřejmě viditelný. Změnila se i pravidla, zavedlo se video, lajnová technologie, těch věcí jen za poslední dobu je dost. Víc se pracuje i s daty, což dřív tolik nebylo. Fotbal se posouvá, na druhou stranu platí, že jeho princip je pořád stejný.”

Už pár let funguje VAR, jste jeho příznivcem?

“Je to rozhodně pomocník, ale pořád v něm hraje roli lidský faktor, protože u videa sedí člověk. Ten musí znát pravidla, být nestranný a vědět, jak video použít. Prostor k tomu, aby chyboval, pořád existuje. V takovém případě video moc nepomáhá. Tím ale rozhodně nechci nikomu sahat do svědomí, jestli chybuje záměrně, nebo si třeba není jistý daným pravidlem. Za sebe říkám, že video by mělo zasahovat jen v těch nejdůležitějších situacích, tedy u gólů, penalt a červených karet. Zároveň i video, stejně jako fotbal, je v nějaké fázi vývoje. Vidíme, že nám pořád chybí technologie typu ofsajdové čáry. Pokud bude video v plné verzi a s proškoleným personálem, určitě může pomáhat.”

Ukrajina? Ať už je konec

Další věcí, která se stala součástí fotbalu, jsou sociální sítě a celkový mediální humbuk. Jak vnímáte tento aspekt?

“Je otázka, jestli nám sítě pomohly, nebo uškodily. A tím nemyslím jen fotbal, ale obecně společnost. Když neexistovaly, byl o fotbal větší zájem, alespoň na lokální úrovni. Přijde mi, že když si člověk všechno, co souvisí s fotbalem, může projet na sítích, opadá zájem o živý sport.”

Zmínil jste data. Zažil jste v kariéře trenéra, který na ně kladl důraz?

“Už trenér Kotrba ve Spartě v době, kdy jsem začínal, hodně dával na data ze sporttesterů. Kolik toho kdo naběhal, v jaké tepové frekvenci a podobně. Dnes je to logicky mnohem dál. Díky GPS technologiím je vidět, kde přesně se hráč pohyboval, všechno jde rozebrat do mnohem větší hloubky. Myslím, že by vždy měla existovat střední cesta. Nejsem zastáncem toho, aby se technologie nepoužívaly vůbec, ale ani toho přehánět to s nimi a brát fotbal jako videohru. Existuje spousta hráčů, kteří toho třeba naběhají málo, ale v zápase dají tři góly. Pak je otázka, jestli chcete jako trenér, hráč nebo fanoušek mít na hřišti někoho, kdo naběhá patnáct kilometrů, nebo někoho, kdo dá tři góly.”

Když jsme u trenérů, je nějaký, který vám dal víc než jiní?

“Tohle srovnávání moc nemám rád, protože jedním jménem uškodíte všem ostatním. Ale určitě je pár lidí, se kterými jsem spolupracoval delší dobu a kteří mi pomohli. Na začátku to byl Jaroslav Hřebík, pod kterým jsem dostal první příležitost ve Spartě. V Šachtaru jsem měl možnost být deset let s Mirceou Luceskem, naposledy jsem byl čtyři a půl roku v Jablonci s Petrem Radou. Každý trenér vás něčím ovlivní a když jste pozitivní, berete si od nich také to pozitivní a na to negativní časem zapomínáte.

Deset let v Šachtaru, to byla velká část kariéry, ale i života. Co s vámi dělá současná situace na Ukrajině?

“Samozřejmě je špatná, ale pro lidi z Doněcku je špatná už od roku 2014. Trvá to už dlouho, asi by pro ně bylo nejlepší, aby už to skončilo. Jakýmkoliv výsledkem, ale aby už byl konec.”

S Šachtarem jste v roce 2009 vyhrál Pohár UEFA, berete to jako svůj největší úspěch?

“Se srovnáváním úspěchů to mám stejně jako se srovnáváním trenérů. Za každým úspěchem je dlouhá cesta a velká dřina a vyzdvihovat jeden nad druhý mi nepřijde správné. Ano, byla to druhá nejsledovanější soutěž na klubové úrovni, takže jsme po vítězství byli ve velké euforii. Na druhou stranu dostat se během deseti let osmkrát k titulu nebylo o nic jednodušší.”

Fotbal si teď užívám víc

Za reprezentaci jste v letech 2001 až 2014 odehrál 58 zápasů, která etapa se do vás nejvíc vtiskla?

“Bylo to rozdělené na dvě části. Z těch třinácti let jsem měl dost dlouhou pauzu, kdy jsem na srazy nejezdil. Ale období někdy do roku 2005 bylo nádherné. Byť jsem moc nenastupoval, měl jsem možnost být na Euru 2004 a odehrát poločas proti Německu. Druhá etapa byla asi od roku 2009, začal jsem znovu jezdit na srazy a vyvrcholilo to Eurem 2012, kdy jsme postoupili ze skupiny. Můj reprezentační vrchol byl právě asi na mistrovství v Polsku a na Ukrajině.

Současný nároďák na vás působí jak?

“Je v něm spousta mladších hráčů, na kterých se do budoucna bude dát stavět. Věřím, že se reprezentace může zase posunout tam, kde byla. Ale nebude to jednoduché, v dnešní době se ve sportu úroveň a výkonnost srovnává. Každý má dnes de facto stejnou možnost trénovat. A to i ve státech, které dřív spíš paběrkovaly. I díky technologiím jsou tam schopni zajistit si nejmodernější tréninky a třeba si i zaplatit nejlepší trenéry.”

Dřív v lize příliš čtyřicátníků nebylo. Teď jste s Josefem Jindřiškem, který je o půl roku starší, a o pár měsíců mladším Markem Matějovským tři z ročníku 1981. Může být dlouhověkost fotbalistů trendem do budoucna?

“To ukáže až čas. Ale je to podobné i v jiných sportech, v hokeji jsou ještě starší hráči. Roli hrají lepší možnosti regenerace, skladba tréninků a třeba i kvalitnější zdravotnictví. Dřív sportovci kvůli přetrženému křížovému vazu končili kariéry, dnes jsou po operaci schopni se vrátit i do půl roku.”

Vraťme se na začátek. Dá se porovnat, jak jste fotbal bral ve svých začátcích, a co pro vás znamená dnes?

“V poslední době nad ním určitě mám větší nadhled. Ve dvaceti jsem ho víc prožíval, mnohdy byl ten tlak a stres, který jsem si nakládal sám na sebe, možná až moc velký. Teď vím, že když něco nemůžu ovlivnit, tak nemá cenu to řešit. Díky tomu si fotbal užívám víc.”