Pamatuji si, že když jsem byl poslední rok v Augsburgu, tak jsem se kolikrát rozhlédl kolem sebe, kolik lidí na hřišti je a má klubové oblečení a bylo to neuvěřitelné. Třeba deset lidí se koukalo, jak trénujeme, občas zafandili… Jako hráč se na ně podíváte a říkáte si, že to musí být opravdu náročná práce. Ale to je samozřejmě myšleno jako legrace.
Když to porovnám s mými začátky, tak je fascinující, jaký servis mají dnešní hráči k dispozici. Je to naprosto kompletní balíček služeb, který mohou využívat. Se sebemenším problémem máte za kým jít a můžete ho společně vyřešit. A to se nebavíme jen o fyzickém zdraví, ale i o psychických problémech či potížích v osobním životě. Například Bayern Mnichov uvádí, že má ve svém týmu 34 lidí, což je ohromné číslo. Patří do toho trenéři, lékaři, maséři, analytici, mentální kouči i řidiči autobusu.
Schválně jsem se podíval i do české ligy a Sparta má uvedeno 28 lidí a mezi nimi jsou například mentální kouč Marian Jelínek, nutriční poradce Tom Shaw či specialista na standardky Jan Blažíček, kterému je teprve 23 let. Slavia má o pět lidi méně (23), ale zaujalo mě, že v jejím týmu je například akupunkturista Michal Kuneš. U Plzně jsem pak napočítal 18 lidí.
Leckdo si možná řekne, k čemu v klubu potřebují nutričního poradce… Přitom má velký vliv na tým. Strava přináší energii a odvíjí se od toho i skutečnost, zda se hráči cítí dobře. Navíc má vliv na to, jestli jsou v klubu nemoci a jakou mají hráči odolnost.
Zrovna Shaw nedávno na svém LinkedInu napsal, že se jim povedlo snížit sick days oproti minulé sezoně o 77 procent. To je úžasná práce. Pamatuji si, že na poháry jsme si vezli i svého kuchaře, protože to je věc, kterou není radno podcenit. Nikdy nevíte, co vám kde dají k jídlu. Takhle máte vše pod kontrolou a víte, co jíte.
V Bayernu momentálně řeší opačný problém. Poměrně dost je trápí zranění. Mají hodně svalových problémů, což je věc, která se dá řešit. Tím se dostáváme k doktorovi Florianu Pfabovi z Eintrachtu Frankfurt, kterého jsem i já osobně navštěvoval v Mnichově, kde pracoval. Nebyl jsem sám, jezdili za ním i ostatní hráči z Bundesligy. Na svalové problémy je vyloženě specialista. To se doslechli i v Brightonu. A tím, že má smlouvu i na další sezonu, tak za něj anglický klub zaplatil částku kolem 250 tisíc eur, což je přes šest milionů korun.
V Augsburgu jsme také měli mentálního kouče. Z mého pohledu je to důležitá věc, a myslím si, že do budoucna bude využívána ještě mnohem více. V současnosti si to hráči, především v české lize, řeší hodně po vlastní ose, ne vyloženě v klubu. Ostatně to potvrzovali i trenéři v nedávném speciálním 250. dílu podcastu Livesport Daily.
Hodně také záleží na tom, jak k tomu kluby a hráči přistupují. Existuje spousta kluků, kteří to nechtějí, spíš si z toho dělají srandu a zlehčují to. Já to vždy vnímal jako kladnou věc, protože mě to zajímalo a byl jsem přesně ten hráč, který potřeboval mít dobře nastavenou hlavu.
Naprostým trendem jsou dnes trenéři–specialisté. Především pak experti na standardní situace, které mohou být v dnešním fotbale klíčovou rolí. Jednoho takového specialistu má Arsenal, který získal možná jednoho z nejlepších odborníků na trhu. Nicolas Jover v minulosti působil v Montpellieru, Brentfordu či Manchesteru City. Právě do City ho měl doporučit trenér Mikel Arteta a nyní si ho přetáhl k sobě do Arsenalu. V City se mu v první sezoně povedlo snížit počet inkasovaných branek ze standardek z 39 procent na 20. V další sezoně to bylo 16 procent. To už je celkem znatelný progres.
A efektivitu přinesl i do Arsenalu. V posledních sezonách vstřelili Kanonýři z rohů nejvíce branek (42 gólů ve 111 zápasech) ze všech týmů z top pěti lig. Vychází to takřka 16 rohových kopů na gól. Před Joverovým příchodem to bylo 32 rohů na skórování. Arsenal v této sezoně navíc vyrovnal rekord v počtu vstřelených branek (16) z rohů, když se dotáhl na West Bromwich (2016/17) a Oldham (1992/93).
Důvěra v jeho schopnosti se naplno ukázala třeba při utkání s Tottenhamem, kdy byl v závěru Arsenal pod tlakem a bránil se jedné standardce za druhou. V tu chvíli si Arteta zavolal Jovera k postranní lajně a předal mu koučink hráčů.
Nedávno jej veřejně chválil i Leandro Trossard, naopak Bukayo Saka si trochu postěžoval, že ho tréninky standardek moc nebaví, protože se tomu neustále věnují a trénují to. To samé platí pro auty. Nepamatuji si, že bychom je do mých třiceti let na tréninku nacvičovali. Dnes je to naprosto běžná věc, kdy se minimálně jednou týdně vyhradí prostor na trénink různých signálů. Nedávno z autu vstřelila hezký gól Slavia na Slovácku, kde se trefil Lukáš Provod. Stoprocentně se jednalo nacvičený signál.
A když jsme u těch signálů, přidám jednu historku s Manuelem Baumem, o kterém už jsem psal v díle o trenérech, kteří dřív bývali středními záložníky. Před zápasem s Bayernem před nás předstoupil a řekl, že je přesvědčený, že dokážeme vstřelit gól do 15 vteřin od rozehrání. Koukali jsme na něj jak blázni. Skončil mítink a všichni se tomu smáli, že je to nemožné, protože to hned někdo na hřišti přeruší a naopak z toho ještě gól dostaneme.
Baum nám ale ukázal jasnou šablonu, jak toho docílit na základě chování hráčů Bayernu při úvodní rozehrávce. Dovedl nás k tomu, že rychlými přihrávkami jsme schopni je vyšachovat takovým způsobem, že polovina jejich hráčů bude za balonem a my půjdeme do přečíslení. Trvalo 13 vteřin, kdy jsme nad Bayernem vedli 1:0. Mimochodem se jednalo o nejrychlejší vlastní gól v historii Bundesligy.
Co se mi na rozšíření realizačních týmů líbilo, že existovali i techničtí trenéři, kteří se starali o dovednosti hráče a připravovali pro ně na hřišti různé situace, které mohou nastat v zápase. Jít jeden na jednoho kolem panáka a vystřelit. Je to věc, která zdokonaluje hráčovy schopnosti, reálně se tím zlepšuje a mnohdy na to při klasické tréninkové jednotce není čas. Nedávno takto ukázali, jak Phil Foden na tréninku driluje převzetí míč a střelbu zpoza vápna do šibenice. Z naprosto stejné situace pak vstřelil gól proti Realu Madrid.
Tohle opravdu nejsou náhodné situace, kdy se to hráči povede, je to předem nacvičená věc, které se musíte věnovat. A není to jen o ofenzivních hráčích, to samé lze dělat s obránci, kterým se dají simulovat hlavičkové souboje, jeden na jednoho… Byla to skvělá věc.
O to víc mě zarazilo, když jsem se vrátil do Bohemky, skončil trénink a najednou jako by se po drtivé většině lidí slehla zem. V Augsburgu pod Baumem jsme dokonce trénovali různě ve skupinkách, abychom nedělali slepě všichni všechno, ale byli jsme rozděleni podle postů na hřišti a podle toho se nám vymyslela náplň těch cvičení.
Co je velká frajeřina, je natáčení tréninků na drony, které pak můžete přímo na hřišti ukázat hráčům na obrovské obrazovce do pár desítek vteřin, aby viděli, jak to vypadá a co přesně si od nich představujete. Hráče to navíc trochu svlékne do naha. Jednak má na sobě GPS vestu, takže nemůže nic vypustit a z pohledu taktiky ho snímá kamera.
Přesto kdybych měl někdy možnost rozhodovat o tom, jak složit realizační tým, dal bych velký důraz na mentální stránku. Kdybych si měl vybrat jednu klíčovou osobu, která v mém týmu nesmí chybět, bude to mentální kouč.
Asi to v dnešní době zní zvláštně, protože data jsou všude kolem nás a lidi jim dávají velký význam, ale asi to pramení z toho, jaký jsem býval hráč a jakou mám osobní zkušenost. Můj výkon byl vždy z 80 procent moje hlava a zbytek technika, proto mi to přijde důležité. Ale nechci, aby to vyznělo, že bych chtěl řešit jen mentální stránku. Velký smysl mi dává i nutriční poradce či kvalitní fyzioterapeti.
