Tři megahvězdy. Tři elitní útočníci. A tři obyčejní kluci. Jestli mě na nich opravdu něco zaskočilo, byla to právě jejich lidskost. To, jak se chovali, jak k nám mladým přistupovali. Na nic si nehráli. Přitom to byly opravdové hvězdy.
Největší mezi nimi byl jednoznačně Raúl González. Když si tehdy vybral Schalke, byl to šok pro celý svět. Šel do více silové ligy, navíc do klubu, který působí v průmyslové oblasti Německa, kde nejsou zrovna ideální podmínky pro život s pěti dětmi.
Člověk to tehdy moc nechápal. Obzvlášť, když měl nabídky z USA, Ruska, Blízkého východu a určitě i jiných klubů v Evropě. Schalke ho tehdy nalákalo na Ligu mistrů. To pro něho bylo velké lákadlo, protože byl blízko k překonání rekordu v počtu vstřelených branek a nakonec se mu to i povedlo.
Od Schalke měl speciální přístup. Trenér Felix Magath hráčům zakazoval, aby bydleli dál než 20 kilometrů od stadionu, chtěl abychom byli v okolí. Jen Raúl dostal výjimku a mohl bydlet v Düsseldorfu, který byl asi 50 kilometrů vzdálený. Cizinci měli od trenéra také povinné lekce Němčiny, ale ani to se ho netýkalo. Třeba takový Jefferson Farfán za absence na těchto hodinách dostával od Magatha tučné pokuty. Je to trochu jiný přístup, než který zvolil Xabi Alonso, který se začal učit německy a dnes v Leverkusenu se snaží na tiskovkách mluvit německy a vypomáhá si anglickými výrazy.
Otevřel dveře dalším Španělům
Na druhou stranu před Raúlem hrálo v Bundeslize jen osm Španělů. Od jeho příchodu se to číslo rapidně zvedlo. Je to 59 hráčů. Dá se říct, že byl průkopníkem, protože až po něm do ligy zavítali Javi Martínez, Thiago, Xabi Alonso, Joselu a spousta dalších. Společně s Raúlem přišli do klubu dva španělští hráči, aby měl lepší aklimatizaci. Od začátku bylo dané, že v němčině nebude fungovat, takže komunikoval v angličtině, ale ani tu neměl nejlepší.
Všichni ví, jak jsou tréninky pod Felixem Magathem náročné, ale Raúl nikdy nepřišel a nežádal o úlevy, všechno odběhal. Co se týká kondice, tak vždycky byl v nejrychlejší skupině s námi mladými. Na druhou stranu Magath si na Raúla nikdy nic nedovolil. Mohl bych vyjmenovat spoustu jiných kluků, které dusil, například i Ivana Rakitiče, ale hráče formátu Raúla nikdy.
Co mě uchvátilo, byla jeho technika – nezažil jsem hráče, který by byl takto obounohý jako Raúl. Trénink co trénink loboval brankáře. Úplně stejně pravou i levou nohou. Neskutečný. Jednou jsem mu i přihrál na gól, když jsem mu prostrčil balon za obranu a on si to geniálně převzal a druhým dotykem loboval brankáře. Nádherná branka. Tehdy to vyhrálo anketu gól měsíce.
Raúluv příchod marketingově zvedl ligu. Nechci tvrdit, že byl hvězda formátu Ronalda či Messiho, ti by byli ještě výš, ale i Raúl patřil mezi jména, která do bundesligy běžně nechodila. A když už, tak většinou rovnou do Bayernu Mnichov. Byli jsme kvůli tomu hodně sledovaní. Před jeho příchodem na nás na letišti čekalo pět deset lidí, kteří chtěli fotku či podpis, ale s Raúlem se to extrémně zvýšilo. Najednou tam stálo padesát lidí.
Náhrada za Xabiho Alonsa?
Při tom všem ale zůstával normální. Nebyl tou hvězdou, jakou si lidé představují a mají různé předsudky. Raúl byl obyčejný chlap. Neřešil drahé věci, oblečení, netrpěl hvězdnými manýry. Zažil jsem tam kluky, kteří jezdili v pozlacených bentley a měli na sedačkách vyšité svoje iniciály. Tohle byste u Raúla nikdy neviděli. Asi to leccos napovídá i o tom, jaký bude trenér, když má nyní našlápnuto k zajímavé kariéře. Dokonce se tu několikrát mluvilo o tom, zda právě on jednou nenahradí Xabiho Alonsa v Leverkusenu.
Na Raúlovi bylo znát, že je trochu nejistý v komunikaci v angličtině, ale i tak mi to nedalo a občas jsem za ním zašel a vyptával se na kariéru, na Real Madrid, na Gutiho, kterého jsem jako kluk obdivoval. Dnes mě trochu mrzí, že jsem s ním nemluvil víc. Byl jsem mladý a ostychu měl víc, než možná bylo třeba.
S tím se váže i jedna historka. Na začátku letní přípravy bývá na Schalke speciální den pro fanoušky. Sejde se jich přes 100 tisíc. Kolem stadionu jsou různá stanoviště a atrakce. Já měl tu čest hrát plážový nohejbal proti dvěma fanouškům a do dvojice jsem dostal Raúla. Sotva jsem si to přečetl, polil mě pot a měl jsem z toho obrovský strach. Po dlouhém volnu se do toho člověk dostával a jeden z prvních kontaktů s míčem měl být zrovna nohejbal s Raúlem. Dovedete si představit, jak by to vypadalo, kdybych mu to zkazil a udělal ostudu? Byl jsem z toho hodně rozhozenej. Nakonec jsme to zvládli a s přehledem vyhráli, ale ty nervy… Jeho technika byla prostě skvostná, takže ve finále nebyly obavy na místě.
Podepsaný dres jako artefakt
V Schalke nastřílel Raúl 40 branek v 97 zápasech, což jsou skvělá čísla. Přišlo mi sice, že nemá takové zakončení jako třeba Klaas Jan Huntelaar, ale má tu techniku, díky které si umí poradit. Také jsme ale hráli zápasy, kdy mu soupeři dali znát, jak silová Bundesliga je a znechutili mu to.
S Raúlem mě pojí také má jediná trofej, kterou se během kariéry vyhrál a to německý superpohár, když jsme porazili Dortmund. Zajímavostí je také fakt, že že v Realu nikdy nevyhrál španělský pohár. To se mu povedlo až v Schalke. Nikdy jsem nebyl na výměny dresů, ale v tomto případě jsem udělal výjimku a poprosil Raúla o podepsaný dres, který mám doma schovaný jako cenný artefakt.
Společně s Raúlem v klubu působil i Huntelaar, který byl trochu jiné nátury. Dnes pracuje v Ajaxu ve sportovním úseku. Cítím z něj ambice dostat se ještě výš. Dodělává si trenérskou licenci. Už tehdy v Schalke byl otevřený, komunikativní, neustále se s námi mladými bavil. Zajímal se o spoustu věcí. Působil skoro jako náš mentor. Dával nám rady a tipy. Byl to skvělý parťák. Kdybych měl u něj něco zmínit, tak to bude určitě jeho laskavost.
I s ním mám jednu historku s dresem. Když mi bylo asi čtrnáct patnáct, byli jsme s našimi na dovolené a cestovali jsme přes Amsterdam. Tehdy jsem byl posedlý navštěvováním stadionů a fanshopů. Takže jsem musel na Ajax a koupil jsem si dres právě Huntelaara. No a o pár let později jsme se potkali v kabině Schalke. Dres jsem pořád měl, přinesl jsem ho a Klaas-Jan mi ho ochotně podepsal.
Tmelil kolektiv a platil útratu
Skvělým parťákem byl i Kevin Kuranyi. Byl pro každou srandu a tmelil kolektiv. Často organizoval různé večeře a týmové akce, což v Německu nebývá moc běžné. V Schalke už vůbec ne, protože to byl velký klub a spíš si tam každý jel na vlastní triko. Pod Magathem bylo zvykem, že se večer před zápasem chodilo do kina a Kevin byl ten typ hráče, který za nás zaplatil útratu. Byl to fakt ohromně srdečný člověk.
Na stadion mu chodila celá rodina i přátelé a neustále sháněl místa. Já jich moc nevyužíval, takže za mnou často chodil a prosil, zda nemám nějaké volné. A jednou jsem přišel do kabiny, kde na mém místě ležel balíček se vzkazem od Kevina a uvnitř jsem našel nové hodinky, které byly opravdu pěkné a nebyly zrovna nejlevnější.
Kevin si to mohl dovolit i z toho důvodu, že měl v klubu obrovskou smlouvu. Jednoznačně byl nejlépe placeným hráčem Schalke. Když pak šel do Dynama Moskva, což byl celkem šok, tak v Rusku dostal ještě trojnásobek.
Dnes se živí jako hráčský agent. Využívá řady kontaktů, které během kariéry posbíral a mimo jiné zastupuje i 18letého syna, jenž působí v mládeži Stuttgartu. Mezi jeho klienty patří i ruský fotbalista Aleksandr Kokorin, jehož zná z působení v Rusku.