Asi nejvíce propíraným případem je změna u Brahima Díaze, záložníka Realu Madrid. Byť nepatří do základní sestavy trenéra Carla Ancelottiho, při absencích Judea Bellinghama podává skvělé výkony. Ukazuje, proč si jej klub stáhl z AC Milán, kde poslední roky působil.
Brahim se sice narodil ve Španělsku, rodiče jsou také Španělé, ale příbuzní z otcovy strany pochází z Maroka, což mu zajistilo marocké občanství a měl na výběr, kterou chce zemi reprezentovat. Na první pohled to může být zřejmé – Brahim totiž dosud oblékal pouze španělské barvy. Navíc španělskou reprezentaci momentálně vede Luis de la Fuente, což je kouč, který šikovnému záložníkovi v mládežnických výběrech dával velký prostor. Očekávalo se, že se tak stane i po jeho nástupu k seniorské reprezentaci. Obzvlášť ve chvíli, kdy o Brahima již několik let výrazně stojí Maroko.
Jenže tak jasné to nebylo. Španělsko jako by nebylo přesvědčené o tom, že Brahim je hráč, kterého si nemůže dovolit ztratit. De La Fuente do poslední chvíle odmítal Brahimovi slíbít místo v týmu a případnou účast na letním Euru. Situace došla do bodu, kdy se do případu vložil i Real Madrid a loboval, aby se Brahim rozhodl pro rodnou zemi. Jenže čtyřiadvacetiletý fotbalista se rozhodl opačně. Zlákal ho marocký projekt – v týmu by měl být jednou z největších hvězd, v roce 2025 Maroko pořádá Africký pohár a opět let později společně se Španělskem a Portugalskem světový šampionát.
Navíc kdo sledoval poslední MS v Kataru, musel si všimnout, že Maroko šlo za poslední roky ohromně nahoru a má velmi zajímavý kádr. V týmu jsou Achraf Hakimi, Nayef Aguerd, Amine Adli, Sofyan Amrabat či Hakim Ziyech. Vnímám to jako velké zaváhání španělského fotbalu, protože nechat si utéct takového hráče, je velká škoda.
Někdo asi může namítat, že konkurence na jeho postu je obrovská. Nejsem si tím zcela jistý. Vidím tam Daniho Olma z Lipska či Lamine Yamala z Barcelony, ale pořád si myslím, že Brahim by měl mít v současném kádru Španělů místo. Navíc jsem toho názoru, že když celou dobu reprezentoval zemi, kde se narodil, neměl až takovou potřebu utíkat pryč. Španělům se to nestalo poprvé. Rozhodnutí podobně změnili i Alejandro Garnacho (Argentina) či Iňaki Williams (Ghana).
Něco jiného je, když se hráč rozhodne náhle změnit barvy. Mahmoud Dahoud reprezentoval Německo. Má starty i za A-tým. Jenže najednou si usmyslel, že chce hrát za Sýrii. Údajně se mělo jednat o rozhodnutí, aby udělal radost lidem, kteří prožívají ve své zemi těžké časy.
Přiznám se, že jsem na takové případy měl dřív spíš odsuzující pohled, moc se mi to nelíbilo. Přišlo mi zvláštní několik let oblékat jeden dres, zpívat hymnu, radovat se a najednou to všechno vyměnit. Ale i díky rešerši pro tento text jsem si uvědomil, že je potřeba se na každého hráče a jeho rozhodnutí dívat individuálně.
Musiala střídal Anglii s Německem
Jako třeba když se Aymeric Laporte, který kapitánoval mládežnickým výběrům Francie, urazil na trenéra Didiera Deschampse, protože ho sice dvakrát povolal, ale nedal mu ani minutu, přišel o možnost stát se mistrem světa v roce 2018, a nakonec se rozhodl pro Španělsko, kde vyrůstal a mimo jiné viděl větší šanci v sestavě, jelikož skončil Gerárd Piqué. Tehdy za to dostal velkou kritiku. Lidé říkali, že to Laporte bere jako klasický přestup mezi dvěma kluby. A upřímně se tomu nedivím. Jestliže dokážu pochopit myšlenkové pochody jiných hráčů, tohle už mi přijde rozmařilé.
Převleky dresů řeší například i Srbové. Milos Kerkez a Stefan Bajčetič by mohli reprezentovat bálkánskou zemi, ale vybrali si Maďarsko a Španělsko. Speciální případ je Aleksandar Pavlovič, kterého poprvé do německé reprezentace nominoval Julian Nagelsmann. V Německu se hodně řešilo, že byl povolaný na úkor Leona Goretzky jen proto, aby bylo Německo první. Nagelsmann byl za to kritizovaný, že necelé tři měsíce před startem domácího Euru není čas na zkoušení. Nicméně Pavlovič se zranil a do národního týmu se nepodívá. Nedávno se také řešil Jamal Musiala, který odmala střídal Anglii s Německem, ale nakonec sám uznal, že je vhodné, aby reprezentoval zemi, ve které se narodil.
Každopádně Pavlovičova nominace do německé reprezentace nezůstala bez odezvy ani v Srbsku. Trenér Dragan Stojkovič ale pronesl, že Pavloviče sice monitorovali, od začátku prosince byli v kontaktu s jeho rodinou a agentem a později i přímo s hráčem, ale že nejsou z jeho rozhodnutí zklamaní, protože za Srby nikdy nehrál, takže jej nemohli ztratit, když ho ani nikdy neměli.
Jiný případ byl brankář Mile Svilar, který v mládežnických výběrech reprezentoval Belgii a posléze se rozhodl pro Srbsko. Jenže stihl pouze jeden zápas, poté v AS Řím nechytal. Do toho se však rozhodl, že za Srbsko už hrát nechce. Regule mu ale nedovolují, aby byl znovu povolaný Belgií. A Srbové? Ti už o něj nemají zájem. V Chelsea jim chytá Djordje Petrovič, v Mallorce zase Predgar Rajkovič a za Turín chytá Vanja Milinkovič-Savič.
Proč nemůže Svilar hrát znovu za Belgii? Podmínek, aby mohl hráč změnit zemi, je hned několik. Učinit tak může hráč, který: Neodehrál za dosavadní národní tým více jak tři zápasy za seniorský výběr, nebylo mu během startů více jak 21 let, nehrál za národní tým žádný oficiální velký turnaj, k poslednímu zápasu nastoupil naposledy před třemi lety a dříve, a nebo má občanství dané země.
Di Stefáno hrál za tři národní týmy
Pravidla jsou relativně nová, protože v roce 2018 chtěl jet Munir El Haddadi na MS v Rusku za Maroko, ale odehrál asi 13 minut za Španěly v kvalifikaci. Nyní už jsou podmínky aktualizované a může hrát za Maroko. V minulosti bychom našli spoustu skvělých hráčů, kteří prošli i několika zeměmi. Například Alfrédo di Stefáno hrál za Argentinu, Kolumbii a nakonec i za Španělsko. Ferenc Puskás zase oblékal dres Maďarska a po letech ve Španělsku získal tamní pas a hrál za jeho národní tým. Michel Platini zase po ukončení kariéry v roce 1988 dostal občanství od kuvajtského emíra a mohl tak reprezentovat africký stát proti Sovětskému svazu.
Jeden z nejhorších případů je brazilský obránce Mario Fernándes, který v roce 2018 nastoupil na MS za Rusko. Pouze na základě toho, že strávil několik let v Rusku, tak mu vyjednali výjimku u prezidenta, dostal občanství a mohl reprezentovat. Podobně dnes hledají hráče i další země jako je třeba Katar, Indonésie a další.
Takové příběhy jsou až bizarní. Nicméně změnu reprezentace jsme řešili i v Česku. V minulosti se mluvilo útočníkovi Daviemu Selkemu. Nyní běhá v Německu jiný zajímavý fotbalista – Yannick Eduardo se narodil v Kadani české matce a angolskému otci. Od dvou let vyrůstal v Nizozemsku, začal tam hrát fotbal a také reprezentovat jejich mládežnické výběry. Nicméně čeští mládežničtí trenéři zkoušeli Eduarda přemluvit, zda by nezvážil svoje možnosti a nepřijel někdy i na sraz do Česka. Dnes už je to asi pasé. Eduardo podepsal profesionální smlouvu v Lipsku, patří do prvního týmu a v aktuální sezoně válel v Youth League, kde nastřílel pět branek. Takového útočníka si budou "Oranjes" hýčkat pro svoji reprezentaci.
Teď zpětně si říkám, že jsem potkal hned několik zajímavých hráčů, kteří reprezentovali jinou zemi, než kde se narodili. Trochu mě mrzí, že jsem se nezeptal například Ivana Rakitiče na to, proč, když celou mládež odehrál za Švýcarsko, v dospělém fotbale reprezentoval Chorvaty.
Dovedu si představit, že Češi se na toto téma dívají trochu skrz prsty. Není to u nás doma běžná věc. Ale je vtipné sledovat, když třeba v Česku někdo žádá o občanství, jaká kritéria pro to musí splnit, a pak si fotbalisté ve světě mění země jako ponožky… Ale sám nevím, co mě v životě čeká. Syn se narodil v Německu. A je tak možné, že budeme čelit podobnému rozhodování přímo v rodině.