Souček a Schick? Profíci už od mládí. Bylo cítit, že jsou lídři, líčí bývalý gólman Macej
Macej se před šesti lety potkal v týmu s Patrikem Schickem, Tomášem Součkem nebo Antonínem Barákem, jejichž kariéry ale kvůli vleklým problémům se zády nenapodobil. V pouhých 25 letech opustil branku a vydal se na trenérskou dráhu.
Již tři roky patří mezi stálice realizačního týmu Davida Horejše. Svou trenérskou kariéru nastartoval v Českých Budějovicích a spolu s hlavním koučem se před sezonou přesunul na sever Čech. Angažmá v Jablonci pro oba skončilo předčasně, ale Macej si ze zádrhelu vrásky nedělá.
Program Eura do 21 let: Kdy, kde a s kým hrají Češi?
“Hlava je klíč. Beru věci tak, jak přicházejí a snažím se vždy z každé šance vytěžit maximum. Dřív jsem nikoho neposlouchal, na všechno jsem měl svůj názor a byl jsem se všemi rozhádaný. Teď už vím, že občas musím dělat kompromisy, jinak bych trénovat nemohl,” vypráví.
Jak jako trenér vnímáte problémy, které musel trenér Suchopárek se svým týmem řešit při skládání brankářské trojice?
"Určitě to pro realizák nebyla jednoduchá situace. Když vypadnou dva ze tří nominovaných brankářů, je to velký zásah. Jak Tonda Kinský, tak Matěj Kovář jsou kvalitní brankáři, na které by se tým mohl spolehnout, věřím ale, že trenér gólmanů Petr Kouba dokáže připravit i ostatní kluky."
Herní praxe není všechno
Předpokládaná jednička Vítězslav Jaroš na jaře ve čtvrtoligovém anglickém Stockportu prakticky nechytal, jak velká nevýhoda to před startem turnaje to je?
"Hodně záleží na tom, jak se k tomu postaví sám Víťa. Určitě to pro něj není příjemné, ale stát v brance je trochu specifické. Když se správně nastaví v hlavě, může i přes nedostatečnou herní praxi odchytat skvělý turnaj. Je to hodně o nastavení mysli. Když se s trenéry dobře připraví, tak to zvládne."
Může si na malém Euru říct o zajímavější angažmá?
"Určitě, každý zápas na takové úrovni hráče posouvá o level výš. Záleží ale hlavně na něm. Když k tomu přistoupí způsobem, že mu tenhle turnaj může do budoucna pomoct, tak si myslím, že může vystřelit. Nejde ale o turnaj, který by rozhodoval o směru, kterým se bude ubírat jeho kariéra. Brankáři dozrávají později, takže i kdyby si na šanci v klubu musel ještě počkat, není třeba se hroutit. Pokud na sobě bude dále pracovat, tak výsledek a nějaké zajímavé angažmá přijde."
Po nominaci se hodně probíralo rozhodnutí trenéra Suchopárka, který do Gruzie nevzal Adama Hložka, Davida Zimu nebo Davida Juráska, protože jsou členy reprezentačního áčka. Jak jeho tah vnímáte?
"Tohle si netroufám hodnotit. Pan trenér Suchopárek má o týmu nejlepší přehled, takže ví, proč se takhle rozhodl. Na druhou stranu rozumím i pohledu širší veřejnosti, která by na turnaji ráda viděla co nejsilnější tým."
Nominace zčistajasna
V roce 2017, kdy jste se na Euro jednadvacetiletých podíval, trenér Lavička největší hvězdy neopomenul. Hráči jako Schick, Souček, nebo Barák, kteří tvořili osu týmu, dnes patří mezi tahouny reprezentace. Cítil jste, že tato generace může český fotbal v následujících letech táhnout?
"Na klucích bylo vidět, že jsou odskočení. Jejich přístup k fotbalu, profesionalita, to bylo úplně něco jiného. Když to srovnám s tím, co jsem do té doby znal třeba ze slovenské ligy, byly to dva odlišné světy. Na Sukovi nebo Patrikovi bylo vidět, že můžou být těmi, kteří v budoucnu budou reprezentační áčko táhnout. Ostatně to potvrdili i svými výkony v Polsku, kde patřili k nejlepším hráčům týmu."
Týmu, ve kterém jste vůbec nemusel být...
"Je to tak. Nám se v roce 2017 stalo něco podobného jako teď klukům. Lukáš Zima tehdy v klubu téměř nenastupoval a Luděk Vejmola toho v Boleslavi také moc neodchytal. Já jsem na Slovensku v Michalovcích chytal ligu pravidelně a troufnu si říct, že se mi docela dařilo, takže jsem se trenérovi připomněl. V jednadvacítce jsem ale měl odchytané sotva dva poločasy."
Co pro vás nominace znamenala?
"Přišlo to zničehonic, byl to obrovský milník, na který jsem do té doby ani nepomyslel. Měl jsem nějaké zápasy v šestnáctce, sedmnáctce a osmnáctce, ale na velkém reprezentačním turnaji jsem nikdy nebyl."
Na šampionátu jste porazili silnou Itálii s Gianluigim Donnarummou v brance a v posledním utkání s Dánskem jste hráli o postup do semifinále. Zápas vám ale výsledkově nevyšel a byl z toho konec ve skupině.
"Bylo to zklamání. Po Itálii jsme cítili šanci na postup, ale nakonec to nevyšlo. Ten duel se pro nás nevyvíjel nejlíp, ale až do gólu na 2:3 jsme byli stále ve hře o postup. Ta branka to zlomila. Když se na ní podívám zpětně z pohledu trenéra, byla škoda, že Zimič udělal takový zvláštní pohyb hlavou. Nešel úplně proti míči, ale spíše trochu ucuknul. Ale nemůžeme na něj házet vinu, protože celý turnaj odchytal výborně."
Konec kvůli zádům
Kolem Patrika Schicka se po celou dobu turnaje motaly velké zahraniční týmy. Před zápasem s Dány dokonce odletěl na zdravotní prohlídku do Juventusu. Jak jste to v týmu vnímali?
"Tohle vůbec nebylo téma. Jasně, věděli jsme, že se o něj přetahují velké kluby, na jeho výkonech to ale vůbec nebylo znát. V zápase s Dánskem dal dokonce náš první gól. Když chcete hrát za top klub, nesmíte se takovými věcmi nechat rozhodit. Myslím, že to celé ustál dobře."
Schicka nakonec za více než miliardu korun koupil AS Řím. V létě po turnaji jste si polepšil i vy, když jste vyměnil Michalovce za ambiciózní Dunajskou Stredu.
"Byl to vrchol mojí hráčské kariéry. Zahrál jsem si tam evropské poháry, řešily se přestupy do Belgie a do Nizozemska, ale nakonec se to tam celé zlomilo a byl to začátek mého gólmanského konce. Chytal jsem s velkými bolestmi zad, a i přesto, že jsem zkoušel pokračovat, už to dál nešlo."
Bez fotbalu jste ale dlouho nezůstal.
"Už když jsem na Slovensku končil, pendloval jsem na trase Ostrava, Bratislava, Dunajská Streda, Trnava a dělal individuální gólmanské tréninky. Prakticky jsem nespal jen proto, abych mohl dělat to, co mě baví, a doufal jsem, že si mé práce někdo všimne. Nakonec se přes mého dlouholetého kamaráda Jirku Pavlenku ozval Jaroslav Drobný z Českých Budějovic a já se po dvou dnech na zkoušce zapojil do realizačního týmu Davida Horejše."
Berete svou trenérskou dráhu jako náplast za brzký konec kariéry?
"Ne, jsem vděčný za to, kam jsem se dostal a kam jsem se díky trénování posunul, ale není to náplast. Několikrát jsem spadl na hubu, ale vždycky jsem se dokázal zvednout a ze všech krizí jsem odešel silnější. Trénování není náplast, ale další životní etapa."