Začátek zápasu. Natěšenost na maximum. Na hranici fanatismu, možná dokonce za ní. Chorál střídá chorál, fanoušci z domácích táborů věří, že konečně přijde zlom, který nasměruje jejich milovaný klub ke středu tabulky. Tam, kde existenční potíže nehrozí.

60 minut a dost

Přes 60 tisíc příznivců Kladivářů na London Stadium několikrát sborově odzpívá klubovou hymnu, kterou pomohl dál do světa propagovat film s Elijahem Woodem (Hooligans: Green Street Elite), jenže když je ve 13. minutě stav 0:2, slyšet jsou prakticky jen fandové hostů. Naděje žije po korigujícím přesném zásahu, jenže hned po přestávce následuje další šok v podobě gólu v síti domácích.

Salvu nadávek nejpeprnějšího zrna nejde neslyšet. Co však překvapí, jsou hromadné odchody. V 60. minutě je snad třetina předtím úplně plného stadionu prázdná, znechucení fanoušci West Hamu už v metru čekají na spoj domů. Nevidí další branky v síti svého týmu. Pro jejich zdraví snad dobře. Jinak ne.

Pískot, bučení a nenávistné vzkazy posílají po závěrečném hvizdu hráčům a trenérovi jen ti nejloajálnější, kteří to nezabalili ani po dalších salvách radosti soupeřů.

Dýmovnice. A dresy na trávníku

Atmosféra je elektrizující. V hlavní roli jsou při příjezdu domácího týmu na stadion dýmovnice. Velká sláva a očekávání v okolí Goodison Parku, kde sídlí Everton, jsou cítit na každém rohu. Modré šílenství se přesouvá na tribuny, kde působí fandové mnohem kreativněji než ti z Londýna. Jednoduše řečeno, chorálů a pokřiků mají víc.

Nadšený výkon Blues trvá však ani ne půlhodinu, pak jde výrazně dolů. Branka v síti Jordana Pickforda umlčí bezmála 40 tisíc fandů až do poločasu. Naděje na zvrat drží do 72. minuty, kdy anglický reprezentační gólman inkasuje znovu. A pak zas. Negativní emoce tryskají na všechny strany, první vlna příznivců mizí v ulicích Liverpoolu.

Ti, co zůstávají, mají nakonec i radost po gólu Evertonu přímo z rohu, ale tu okamžitě tlumí bleskový protiúder soupeře. O slušné slovo nezavadíte. Lidé nadávají a vyhrožují.

Závěrečný hvizd pak vyvolá finální reakce rozzlobených fandů, kterých zbyla na stadionu zhruba polovina. Někteří jen mlčky sedí s obličejem v dlaních, další pláčou. A najdou se i tací, kteří nasupeně svléknou klubový dres a mrsknou ho zmuchlaný na trávník. "Sem už nikdy nepůjdeme. A vyfotím si to, jak ten dres na hřišti leží," říká naštvaný otec malému synovi, který nestačí ani kulit oči.

Osudový Newcastle

Společný jmenovatel obou fotbalových příběhů? Newcastle. Ještě před rokem a půl klub s podobným osudem jako zmínění konkurenti v této sezoně – to znamená na odpis či sestup – který však s přispěním nových bohatých majitelů a díky skvělé koncepci trenéra Eddieho Howea bojuje o Ligu mistrů. 

Na West Hamu vyhrál 5:1, na Evertonu ve čtvrtek 4:1. Oběma pokořeným klubům přivodil nemalé problémy. A fanouškům ztrátu loajality, když ne rovnou srdeční zástavu.

A to není řeč o souboji Strak s Tottenhamem, který sice nebojuje o záchranu, zato ale v přímém souboji nedávno prohrával 0:5 ve 21. minutě. O chvíli později část fandů z Londýna také už byla mimo stadion.

Proslulá anglická oddanost je najednou ta tam…