Asi nejsem jediný, kdo si všiml, že poslední reprezentační sraz vyřadil kvůli různým zraněním spoustu hráčů. Jsou věci, kterým nezabráníte. Když do vás někdo na tréninku zajede, těžko se tomu vyhnete. Pak jsou ale situace, kdy si člověk říká, že zraněním šlo předejít.
Jednou z nich je případ Gaviho. Hvězda Barcelony bude kvůli zranění kolene chybět celý zbytek sezony, přijde o Euro v Německu a v klubu doufají, že snad stihne začátek příštího ročníku.
Že za to Barcelona od FIFA dostane jako odškodné pět milionů eur, když bude chybět několik měsíců? Hodně slabá náplast. Nemohu se však zbavit dojmu, že inkriminovaný zápas Gruzií byl pro Gaviho naprosto zbytečný.
Proč jej španělský kouč Luis De La Fuente stavěl? Postup na Euro měli jistý. Všichni ví, jaký má Gavi zápřah v klubu, byla to ideální příležitost dát mu orazit. Bylo to utkání, ve kterém rozhodně nemusí hrát jeden z klíčových hráčů týmu. O nic nešlo. A stále teprve devatenáctiletý Gavi na to doplatil.
Tím se dostáváme k hlavnímu téma dnešního Prostoru – extrémní zatížení fotbalových teenagerů. I já jsem začal s fotbalem brzy. V sedmnácti jsem hrál první zápas za dospělé, nakonec jsme si tehdy v Bohemce vyhodnotili, že mám ještě čas a posun do profesionálního fotbalu se odložil. Vrátil jsem se do dorostu. Další šanci jsem dostal za půl roku. Myslím, že v mém případě to bylo citlivě provedené.
Nyní ale vidíme, že se do seniorského fotbalu dostávají kluci, kterým je patnáct, šestnáct… Věková hranice se posouvá. Já byl v osmnácti považován za zázrak, že dokáži hrát ligu. V současnosti je to jiné. Ale ne každému se brzký začátek kariéry vyplatí. Spousta kluků vám dnes poví, že to byla chyba a spíš jim to uškodilo. Michael Owen o tom píše ve své knize. O tři roky mladší než já Jack Wilshere trénuje mládež v Arsenalu. Ve stejném věku hraje Václav Kadlec fotbal už jen na amatérské úrovni.
Příběhů, jak s fotbalem začal hráč už v dorosteneckém věku a byl považován za budoucí hvězdu, je spoustu. Na vlastní oči jsem sledoval cestu Janna-Fiete Arpa – to byl kluk, kolem kterého byl v Německu obří humbuk. V Hamburku začal hrát v šestnácti. Po dvou sezonách přestoupil do Bayernu. Hrál za béčko a neustále se říkalo, že to je budoucí hroťák FCB.
Dnes hraje druhou ligu za Kiel, za poslední tři roky vstřelil pět gólů a nedávno sám uznal, že to zkrátka byla chyba. Posun výš neustál. Nebyl na to nachystaný.
Kdo si dnes ještě vzpomene na Alena Haliloviče? Chorvatského šikulu, o němž se říkalo, že bude hvězdou Barcelony. Dostal nálepku "nový Messi". Nyní je mu 27 let, hraje za Fortunu Sittard a od přesunu do Barcelony v roce 2014 vystřídal 10 klubů.
Trochu se bojím, aby v tomhle ohledu nebyla Barcelona, respektive La Masia, prokletá. Je paradoxní, že akademie, která je vyhlášená prací s talenty a jejich produkcí do světového fotbalu, má kvůli následnému ždímání hráčů v klubu a reprezentaci pošramocenou pověst. Být mladým hráčem Barcy, jsem logicky natěšený na debut v prvním týmu, ale zároveň se obávám, co se mnou bude, protože existuje několik odstrašujících případů.
Přesun do áčka se nepovedl ani Ansu Fatimu, který se zkouší vrátit do formy na hostování v Brightonu, zranění při obrovské zátěži vyřadilo Pedriho a nyní má skoro roční pauzu i Gavi. Doufám, že nic takového nepotká Lamine Yamala, který jde v jejich stopách.
Fotbal se posouvá do velké rychlosti, zvětšují se nároky a věková hranice hráčů se snižuje. Za mě je holý nesmysl, aby kluci ve věku 15 až 18 let hráli na dřeň a odjeli za sezonu třeba 60 až 70 zápasů. Nikdo mi nevymluví, že se to na nich dříve či později nepodepíše. Podívejte se na již zmíněného Pedriho – v sezoně 2020/21, kdy mu bylo 18 let, odehrál 73 zápasů.
Čí je to vina? Pokud si neřekne dost hráč, musí vzít odpovědnost do rukou trenéři. Často se totiž stává, a vím to i z vlastní zkušenosti, že mladý hráč se neodváží přijít a říct, že je unavený, že ho něco bolí, nebo se necítí dobře. Bojí se, že přijde o místo, že naštve trenéra.
Dobře si vzpomínám, jak jsem se neodvážil říct Felixi Magathovi, že nemůžu trénovat. Raději jsem šel do pod psychickým nátlakem do rizika s vědomím, že se mi může něco stát. Přitom je to strašně důležitá věc. Občas mi ale přišlo, že tomu nepomáhá ani kabina – když jste dva dny netrénoval, hned vám starší kluci říkali: Jen si odpočiň, mladej! Byly to vtípky, ale mladý hráč tohle bere trochu jinak než když je mu třicet.
Právě pod Felixem Magathem v Schalke začaly moje zdravotní problémy. Myšlenky na to, co by bylo, kdybych skončil v rukou nizozemského trenéra Freda Ruttena, který si mě původně vybral, jsem měl mockrát. Tréninkové nároky Magatha byly naprosto přestřelené. V sedm ráno nás mladé – mě, Joela Matipa, Juliana Draxlera a další ještě před snídaní nahnal do tělocvičny, lezli jsme po lanech a dělali gymnastiku. Následovaly dvě tréninkové jednotky se zbytkem týmu na hřišti. Nutil nás vzít do rukou medicinbaly a běhat s nimi kruhový trénink. To nebyla holandská škola, na kterou jsem se těšil a která mě měla rozvinout jako hráče. Kolikrát jsem žasnul nad tím, že jsou kluci ze základu schopni hrát.
Magath byl samozřejmě extrém a žádného mladého fotbalistu tohle snad už nikdy nepotká. Také jsem ale zažil trenéry, kteří za vámi přišli a řekli: Vy střeďáci toho naběháte za zápas nejvíc, tak budete mít úterní tréninky daleko lehčí, nebude na vás kladena taková zátěž. To je úplně jiný přístup Opravdu si myslím, že trenéři toho mohou ovlivnit spoustu a mají na vývoj hráče velký vliv.
Nicméně dnešní nároky na mladé hráče, obzvlášť na ty, kteří se vypracují mezi opory, jsou obrovské. Rozumím tomu, že fanoušci chtějí vidět Pedriho, Viníciuse a další neustále hrát. Všichni je chtějí vidět zářit. Ale nikdo si zároveň neuvědomuje, že to může mít fatální následky.
Existují sice analytické nástroje, máme lepší regeneraci, kluci jsou profesionálové, řeší stravu, životní styl, ale pořád se bavíme jen o lidském těle a mysli. Třeba při mém druhém angažmá v Bohemce každé ráno hráči vyplňovali aplikaci o tom, jak se cítí, aby fyzioterapeuti věděli, co mohou očekávat. V klubu to brali jako přelomovou věc, která stála ohromné peníze a která má zabraňovat zraněním. Předtím v Augsburgu jsme to měli asi už čtyři roky, tady se to bralo za novinku.
Na rovinu však říkám, že nejsem fanouškem takových věcí. Hráče to po čase otráví, radši to vyplní, aby měli klid a neplatili pokuty. Přijde mi daleko lepší s hráčem komunikovat. Bavit se s ním. Dát na jeho pocity. Neříkám, že data ve fotbale nemají smysl, ale když na tréninku kondiční trenéři celou dobu sledují tablety, po čase zvednou hlavu a hulákají na vás, že máte přidat, radost a nadšení z fotbalu je rázem pryč.
Jsem pro, aby se stanovila maximální hranice počtu odehraných zápasů, po které musí přijít povinné volno. Jinak se tomu asi nedá zabránit. Organizace FIFPro na základě studií tvrdí, že hráč by měl mít mezi zápasy pětidenní přestávku a po sezoně minimálně 28 dní volna, ideální prostor na odpočinek je dokonce 42 dní. A teď si zodpovězte otázku: Kolik hráčů takový luxusu skutečně dostane?
Jsem rád, že v Německu k tomu kluby přistupují zodpovědně a pokaždé jsme 30 dní volna dostali. Dnešní fotbalový kalendář hráčům rozhodně nepomáhá, neustále se rozšiřuje a je až neuvěřitelné, co všechno musí hráči zvládnout odehrát. Je dobře, že se proti tomu ozývají trenéři jako Jürgen Klopp či Pep Guardiola. Oni moc dobře ví, že hráči nejsou roboti. Nahuštěný program je jedna věc, pak je tu ovšem i onen cit trenérů, aby odhadli, kdy je dobré hráče šetřit.
Místo toho ale rozšiřujeme Euro, mistrovství světa a přidáváme zápasy v Lize mistrů. Nutíme hráče létat při světových turnají z kontinentu na kontinent. Bereme jako samozřejmost, že to jejich těla zvládnou. V roce 1956/57 potřeboval Real Madrid na to, aby vyhrál evropský pohár, sedm zápasů. V roce 2022 těch zápasů potřeboval 13.
Je to přesně tak, jak řekl nedávno Toni Kroos: Hráči jsou pouhými loutkami FIFA a UEFA, na kterých jim záleží jen jako na fotbalistech, kteří generují zisky, ale jako obyčejní lidé jsou jim ukradeni.
