Začalo to loni na jaře v souboji se Spartou, kdy během čtyř minut inkasoval dvě žluté karty a musel do sprch. A když se po odpykání trestu vrátil, v derby na Slovácku zajel na polovině hřiště do Stanislava Hofmanna a viděl další kartu. Nejdříve to byla žlutá. Jenže zákrok ještě přezkoumávalo video. "Stál vedle mě Milan Petržela a říkal jsem mu, že když to bude červená, tak je konec. Uklidňoval mě, že mi ji rozhodčí nedá. Ale já jsem věděl, že ten zákrok byl tolik za hranou, že VAR sudího opraví," vypráví dnes už fotbalista třetiligové Jiskry Domažlice.
Stalo se, červená karta se v rukou sudího Dominika Starého objevila a Fillo byl hned druhý den vyřazen z kádru Zlína. Od té doby se na ligovém hřišti neobjevil, a už tehdy tušil, že to bylo naposledy, co si zahrál nejvyšší soutěž.
Zní to paradoxně, ale místo toho abyste odcházel jako jedna z legend, tak jste končil jako vyvrhel. Mrzí vás to?
"Tehdy mi bylo jasné, že ve Zlíně končím, protože po těch dvou červených se strhla obrovská bouře. Byla to šílenost. I já jsem si říkal, že to ani není možné. Pak se vám honí hlavou děsné pocity. V kariéře jsem dostal sedm červených, z toho čtyři byly pod trenérem Vrbou… Samozřejmě se stává, že lidi si nějak nesednou a nerozumí si. Ale když není mezi lidmi dobrá atmosféra nebo chemie, tak se pak stanou i takové věci."
Trenéra Vrbu jste ale přece poprvé potkal v Plzni, kde jste si zahráli evropské poháry.
"V Plzni byla tehdy neuvěřitelná konkurence. Z jedné strany byl Václav Pilař, z druhé Petržela a mně se přes ně nepodařilo dostat. Ale ani tak nám to moc nefungovalo. Vnímáte, že když vztah mezi trenérem a hráčem není ideální, tak není taková šance hrát. Tak jsem radši chodil po hostováních."
Když trenér Vrba mířil do Zlína, bylo to deset let po vašem setkání v Plzni. Tušil jste, že to zase bude špatné?
"Když přicházel do Zlína, tak jsem si říkal, hlavně teď ukázal 100% profesionalismus a nedělat žádné chyby. Jenže když už si tohle řeknete, tak to na sebe stejně přivoláte. I když, začátek nebyl špatný, ve třech zápasech jsme vybojovali pět bodů a já dal dva góly. To jsem si ještě říkal, že to bude dobrá sezona. Pak se ale bohužel stalo to, co se stalo."
Měnil jste se v průběhu let? Vaše přednosti byly spíš rychlost, tvořivost, tah na bránu. Kvůli tomu poslednímu období vás ale možná fanoušci vnímají jinak.
"Každý člověk se mění, ale já jsem se spíš přizpůsoboval, abych byl v týmech co nejvíc platný. To, na co jsem nakonec dojel, byla agresivita. Také je ale potřeba říct, že jsem se do ligy dostal právě díky ní. Myslím, že kdybych měl povahu trochu jinou a nehrál bych tak na hraně, tak se do ligy nikdy nepodívám, protože v dorostu jsem vrstevníky úplně nepřevyšoval."
Neskončit ze dne na den
Další nabídka z ligy už nepřišla a dnes jste v Domažlicích. Ty se staly adresou, kam po konci kariéry míří spousta hráčů z Plzně. V čem je jejich kouzlo?
"Je to možná takový mezistupeň, než člověk skončí s fotbalem úplně. I já si vlastně díky tomu Domažlice vybral. Všichni kluci kteří tam byli, a nechtěli s fotbalem končit ze dne na den, o tom mluvili jen pozitivně. Hrál tam Pavel Fořt, pořád tam trénuje Pavel Horváth. A teď už vím, proč mi to tolik doporučovali. Prostředí je fajn, je to soutěž poloprofesionálů, takže se hraje velmi dobrý fotbal a zároveň se netrénuje tolik jako v lize. Myslel jsem, že si tam psychicky odpočinu a že to budu brát na pohodu, ale ty zápasy mě baví a já chci zase vyhrávat za každou cenu. Najednou cítím, že nejsem vyčpělý, a mám z toho radost. Hrozně mě to baví."
Nedávno v poháru jste byli blízko toho, abyste vyřadili ligový Jablonec. Vnímali jste, že hrajete i o odvolání soupeřova trenéra Radoslava Látala?
"Jasně, že jsme to věděli, celý den jsme se o tom bavili. Nic proti němu, ale samozřejmě jsme chtěli jeho hlavu, bohužel se nám to nepodařilo. Nakonec nás Jablonec přestřílel na penalty a trenér Látal to ustál, navíc minulé kolo porazili Slovácko, což byl hodně těžký zápas. Možná se na nás chytili, škoda."
Nejlepší léta jste ale určitě strávil v Plzni, kde jste si zahrál i evropské poháry a dokonce jste krásným gólem pomohl k postupu do Ligy mistrů. Zůstává tenhle moment v paměti?
"Ten gól mi připomíná opravdu hodně lidí i po tolika letech. Byl to určitě nejkrásnější moment v kariéře, protože to bylo play off, dvojzápas o všechno. Plzeň nikdy předtím Ligu mistrů nehrála. Já dal v Kodani nádherný gól. Byl to vlastně úplný začátek té plzeňské éry a já jsem rád, že jsem k němu tímhle způsobem mohl přispět. Vždyť jsem v Plzni byl od mala, vyhráli jsme tehdy žákovskou ligou, byli druzí v dorostenecké, hrál jsem tam druhou ligu, pak i první a nakonec i Ligu mistrů. Takže na tenhle moment nikdy nezapomenu."
Ve své kariéře jste vystřídal osm klubů, ani jednou jste ale nehrál v Praze. Nebyly nabídky, nebo se vám do metropole nechtělo?
"Já vlastně po té své první ligové sezoně v Praze na zkoušce byl. Se Spartou jsem dokonce odjel i na soustředění na Kanárské ostrovy. Tenkrát to byl legendární tým s hráči jako Poborský, Blažek nebo Kováč. Pro mě to byla zkušenost, ale bylo jasné, že nemám šanci se prosadit. Rozhodl jsem se zůstat v Plzni, i když padala do druhé ligy. Myslím, že jsem udělal dobře, hrál jsem pak dost. Další nabídka z Prahy nepřišla, ani jsem nic takového neřešil. Dnes fandím Plzni, Baníku a Teplicím."
Norsko, Anglie i reprezentace
Vyzkoušel jste si i dvě zahraniční štace. Jak se vůbec stalo, že jste se ocitl ve Vikingu Stavanger? Do Norska nikdy moc Čechů tehdy nemířilo.
"Myslím, že tam chvilku přede mnou byl Zbyněk Pospěch, ale možná jsem opravdu byl jedním z prvních, kdo tam šel. Tehdy jsem byl v Plzni, ze které každý půlrok odcházeli nejlepší hráči a tím pádem nešlo vybudovat lepší tým a hrálo se ve středu tabulky. Mě si vyhlédl Uwe Rösler, který Viking trénoval a dřív působil v Manchesteru City. Oslovil mě po juniorském Euru, kde mě začali sledovat. Pak přijeli do Čech a nabídli mi, ať se přijedu podívat na zápas, že mě tam provedou. Byl jsem tam na víkend, viděl jsem krásný zápas a říkal jsem si: 'Tady chci být.' Strávil jsem tam tři krásné roky a až na půl rok, kdy jsem léčil koleno, jsem odehrál všechno, co šlo."
Možná i díky angažmá ve Stavangeru jste dostal pozvánku do reprezentace. Vytáhl vás František Straka, pamatujete si na ten moment?
"No jasně, pamatuju! Zavolal, jestli mám zájem, přijet na přátelský zápas s Maltou. Byl to zlom, národní tým je přece sen každého fotbalisty. Zahrál jsem si poločas, vyhráli jsme 1:0, a pro mě zážitek i zkušenost. Pak jsem dostal ještě jednu nominaci od pana Jarolíma. Mělo to být zrovna proti Norsku, ale bohužel jsem byl zraněný."
A pak přišla ještě kapitola v Anglii. Byl jste v Brentfordu, který dnes hraje Premier League. Sledujete ho?
"Tenkrát to byla třetí liga a oni chtěli postoupit za každou cenu do Championship, což se nakonec podařilo. Strávil jsem tam rok a potvrdím, že fotbal v Anglii je jiný svět. Premier League je úplně odskočená, ale myslím, že všechny ty čtyři první soutěže mají nesmírnou kvalitu. Když jsme hráli na Wolverhamptonu, přišlo na zápas třetí ligy 40 tisíc lidí. Jen mě mrzí, že jsem tam nezůstal delší čas."
Zůstal někdo z tehdejšího týmu dodnes?
"Zůstalo jen vedení a zaměstnanci, ale z hráčů už tam není nikdo a nebyl tam nikdo už dva roky poté. Tak to prostě chodilo. Byl tam hrozně široký kádr a když někdo nezahrál jeden dva zápasy dobře, tak šel. Když se postoupilo, kostra týmu se po postupu rozprchla koupili se zase lepší hráči. Lítalo to, až jsem se divil. Ale samozřejmě, dres z té doby mám doma schovaný a držím jim palce, Včelám."
Asi možná už pomalu musíte přemýšlet o tom, co nastane, až fotbal přestanete hrát úplně. Nebojíte se toho momentu?
"Nějaký polštář mám, něco jsem investoval a peníze jsem moc neprohýřil. Pořád ještě něco vydělávám, i když to není takové jako v lize. Mám už i nějaké vedlejší příjmy, ale samozřejmě o budoucnosti přemýšlím. Teď rozjíždím takový projekt, který se týká testování fotbalových dovedností. V tom vidím svou budoucnost."
V české lize jste odehrál 382 zápasů, jen 18 zbývalo do milníku, kterým se pyšní jen pár legend. Nemrzí vás, že jste to mezi ně nedotáhl?
"To jsem spíš hrdý na to, že jsem vydržel tak dlouho. Teď hraju třetí ligu a když vidím, kolik dobrých a nadějných fotbalistů tam běhá a nikdy si tu první ligu třeba nezahrají, tak si uvědomuju, jaké jsem měl štěstí, že jsem se tam udržel tolik let."