"V Česku je to pro holky dané. Pokud se chtějí posunout, musí do zámoří nebo do Švédska či Finska," říká hráčka s nejvíce góly v historii Vermont Academy a Colgate University silným newyorským přízvukem. I některá slova si vybaví rychleji v angličtině než češtině a není divu – v USA působí už od roku 2017. Rozhodnutí odejít však nikdy nelitovala. Věří, že ji to posunulo nejen jako hokejistku, ale také jako člověka.
Přes mládežnické kategorie nakoukla i do ženské seniorské reprezentace, ale v ten moment se její kariéra v národním týmu zasekla. Na dres se lvem na hrudi však nezanevřela, i spor s bývalým trenérem Tomášem Pacinou považuje za minulost, avšak na návrat se ještě necítí. "Pracuju na své mentální stránce. Pomáhal mi i Marian Jelínek," vysvětluje držitelka zlaté medaile ze Světového poháru do 20 let v hokejbale. V rozhovoru se Kaltounková zastavila také u směřování ženského hokeje a poodhalila, co je pro ni v životě nejdůležitější.
Byl pro vás hokej vždy sport číslo jedna?
"Můj brácha Ondra hrál hokej. Je o tři roky starší než já. Vždycky jsem se s ním snažila soutěžit. Musela jsem být lepší než on. Jednou, když měl trénink, tak mě rodiče posadili na mantinel a já začala řvát, že chci na led. Byly mi asi tři roky, byla jsem opravdu malá a oni nechápali, o co mi jde. Za pár dní mě ale dali na led a já začala bruslit. Mamka vždycky říká, že ostatní potřebovali tlačit židli, jen já naskočila a bruslila. Přitom hokej nemáme v rodině, nikdo se mu vrcholově nevěnoval. Začala jsem jezdit po domě na kolečkových bruslích a honit se za míčkem s hokejkou. Tam začala moje láska k hokeji."
Začínala jste s ním ve Vlašimi, rodišti držitele dvou Stanley Cupů Michala Rozsívala. Kam jste zamířila poté?
"V devíti letech jsem odešla do Mladé Boleslavi, hrála jsem tam s o rok staršími kluky. Bylo to s nimi na začátku trochu těžké – puberta a tak. Myslím ale, že to posílilo můj vztah k hokeji. Když něco milujete, překousnete to. Pokud tam ta vášeň není, odpadnete. Časem se to zlepšilo. Kluci mě brali. Velkou výhodu jsem měla v tom, že jsem s nimi byla v šatně. Hodně holek se musí oblékat v jiné šatně a samy, zkrátka dál od kluků. Mně ale hrozně pomohlo tam s nimi být. Trenéři Láďa Kolner a Láďa Lejsek byli výborní, ujistili se, že jsem součástí týmu. Je to divné takhle říct, ale často není možné se převlíkat v šatně s týmem. Pro nás to ale byla realita. Ke konci už z nás byla dobrá parta, jenže naši vždycky chtěli, abych se přesouvala za něčím lepším."
Jak jste to měla se školou?
"Do školy jsem pořád chodila doma ve Vlašimi, nejdřív na základku, potom na gympl. Do Mladé Boleslavi mě vozili rodiče. Cesta trvala hodinu a půl. Někdy jsme jezdili i dvakrát denně. Učila jsem se v autě, připravovala se v něm na testy. Rodiče mě zkoušeli. Byl to grind (dřina – pozn. aut). Nevím, jestli jsem tak byla nastavená vždy, ale takhle to funguje. Nic jiného neexistovalo. Domů jsem se často dostala až pozdě večer, neměla jsem ani čas chodit za kamarády a dělat věci, co ostatní děti v mém věku mohly. Pokud chcete něčeho dosáhnout, tak to tak je. Rodiče mi pomohli nastavit tuhle mentalitu a myslím, že tím pro mě udělali nejlíp."
Ve 12 jste Mladou Boleslav opustila.
"Potřebovala jsem opět změnu, narazila jsem na strop. Šla jsem do Jihlavy. Tam jsem stejně jako do Mladé Boleslavi zpočátku dojížděla, později jsem tam šla i na školu. Bylo to náročné. Kluci byli starší. Navíc holky tak často hokej nehrály, takže si v kabině říkali: 'Ježiš, my máme holku v týmu, to je katastrofa.' A ne každý trenér měl rád holky, co hrají hokej. To taky nepomohlo. Odehrála jsem v sezoně asi jen 14, 15 zápasů. Nebylo to moc dobré, psychicky ani herně."
Přineslo vám to alespoň něco pozitivního?
"Byla to taková příprava na Ameriku. Nejdřív jsem totiž šla do Prahy na veletrh středních škol, kde jsem poprvé viděla Vermont Academy, což je moje střední škola. Rodiče ale chtěli, abych nejdřív strávila rok v Jihlavě. Tam jsem bydlela na ubytovně. Musela jsem se osamostatnit. Musela jsem se o sebe postarat. Bylo to těžké, raději bych byla doma s rodiči, ale problémy se naskytnou kdekoli a musím se s nimi vypořádat. V Jihlavě nebo o čtyři tisíce kilometrů dál."
V USA jsem se všestranně rozvinula
Takže po roce jste zamířila do USA?
"Ano. A měla jsem štěstí. Tým mě přijal, trenéři byli úžasní, všechno bylo naprosto skvělé. V noci jsem samozřejmě volala domů a ptala se na nejrůznější pitomosti, třeba jak zapnout pračku. Stýskalo se mi. Realita ale byla taková, že jsem ve 14 letech žila v podstatě sama. Nasadila jsem klapky na oči a šla si za svým. Nemůžu si stěžovat. Ani na to, co jsem prožila v Česku, ani na přesun… Dostalo mě to tam, kde jsem. Ameriku miluju, je to svět, který mi vyhovuje. Paradoxně, čím jsem starší, tím víc se mi stýská. Ani jazyk nebyl vyloženě problém, byla jsem dobře připravená. Učila jsem se anglicky i na kurzech mimo školu, ale nedá se to srovnat. Pobyt v cizí zemi člověka neskutečně posune."
Jak to vypadá na americké střední škole?
"Nedokážu úplně porovnat zdejší výuku s tou českou. Musela jsem ale zkusit nové sporty. Rok tam byl rozdělen na trimestry, v každém se volilo z jiných sportů. Hrála jsem hokej, pak fotbal a také lakros. To je mimochodem úžasný sport a nechápu, proč není v Česku oblíbenější. Na střední se nedalo získat stipendium, ale funguje tam finanční podpora. Vypočítává se na základě majetku rodičů a jejich příjmů. Pro mě to znamenalo zaplatit asi jeden a půl tisíce dolarů na zdravotním pojištění a pět tisíc školného první rok. Platila jsem nejméně z lidí, které jsem tam poznala. Je to ale jako v Evropě, každý stát má jiná pravidla a funguje to různě, není to univerzálně nastavené."
V čem vám prospělo zkusit si rozdílné sporty?
"Díky tomu neoslabila má láska k hokeji. Neohrálo se mi to. Navíc mě to všestranně rozvinulo. Dělala jsem něco jiného, naučila se nové dovednosti. Ve fotbale třeba rychlost a sílu, protože jsem byla striker (hrotový útočník – pozn. red.). Je to rozdílný pohyb. V lakrose jsem byla v brance a člověk je zase neustále na špičkách."
Pokračovala jste na univerzitu…
"V lednu 2018 jsem si začínala vybírat. Funguje to tak, že se jezdíte dívat na jednotlivé školy a vybíráte si. Já ale nesnáším dlouhé cesty, tak jsem řekla: ‘Nejedu sem, nejedu sem a nejedu ani tam.‘ Byla jsem se podívat asi na tři školy. Pamatuju si, že jsem třeba přespávala na Cornell University. Ale nelíbilo se mi tam. Vtipné je, že to je největší rival univerzity, kde jsem skončila. Už jsem toho měla dost, chtěla jsem zpátky na Vermont. Zalíbilo se mi ale na Colgate University. Rodiče řekli, že tím, že tady se mnou nejsou, tomu moc nerozumí, tak to nechají na mně. Tak jsem tam ve Fall (podzimní – pozn. red.) semestr 2020 nastoupila."
S výběrem jste spokojená?
"Naprosto. Ono pro holky v Česku je to tak dané. Pokud chcete dál, tak musíte do zámoří nebo do Švédska, Finska, ale tam to není spojené se školou. Mě rodiče vždy hnali, že škola je na prvním místě. Prostě to tak mám. Navíc všechny moje vzory hrály v Americe a v Kanadě… Byl to můj sen. Už v roce 2015 jsem v nějakém rozhovoru říkala, že chci do Ameriky. Bylo to pro mě jasné. Můžu jen děkovat rodičům, že mi to finančně a podporou umožnili."
Na univerzitě platíte školné?
"Ne, naštěstí mám za celkové hokejové výsledky včetně střední školy sportovní stipendium. Pokryje všechno. Školní rok by mě stál 75 tisíc dolarů, některé spoluhráčky si to platí samy. Já díky stipendiu ještě dostávám peníze od školy, protože bydlím v apartmánu ve městě. Univerzita mi přispívá na ubytování a stravu. Jsou různé typy stipendií a mimohokejová stipendia se zase odvíjejí od toho, kolik rodiče vydělávají. Stipendium můžete dostat za sportovní i akademické výsledky. Oceňuju, a myslím, že by to tak mělo být i u nás, že jsou podporováni lidé, kteří jsou aktivní a chtějí něčeho dosáhnout. Vzdělání je důležité. Nikdo neví, kdy přijde nějaké zranění, konec."
Co studujete?
"Pedagogiku. Na bakaláři jsou kurzy zaměřené na různé předměty, ale zjistila jsem, že mě nejvíc baví dějepis. Tak jsem si začala přidávat kurzy týkající se historie. Zaměřuju se na druhou světovou válku v Evropě. Zrovna jsem si podala přihlášku na magistra se zaměřením na dějepis a sociální vědy pro střední školy. Vzdělání je tu náročné, není to sice Ivy League (označení pro skupinu nejprestižnějších amerických univerzit – pozn. red.), ale Colgate je jednou z těch prestižnějších univerzit. Já tvrdě makám nejen v hokeji, ale i ve třídě. S ničím se nespokojím a nic než A nebo B nepřipadá v úvahu. Systém vzdělávání je založen na psaní esejí, klade se důraz na comprehension (porozumění – pozn. red.). Člověk o věcech musí přemýšlet, argumentovat a vše podložit."
Univerzitní liga je vyčerpávající
Jak to jde dohromady s hokejem?
"Vzdělání je přednější. Takže pokud se třeba kryje trénink a nějaký kurz, musíte jít do školy. Trenéři se snaží plánovat tréninky podle toho, jak mají jednotlivé členky týmu hodiny, ale nejde vždy vyhovět všem. Jinak je to vysoce profesionální, máme několik trenérů na plný úvazek. Také se připravujeme na soupeře u videa. V první půlce sezony trénujeme v pondělí, úterý a ve čtvrtek. Zápasy se hrají v pátek a v sobotu, v neděli je volno. K tomu se v pondělí a ve středu chodí do posilovny. Už se blíží play off, takže se nám program upraví. To znamená trénovat v úterý a ve čtvrtek, chodit do posilovny v pondělí a ve středu. V pátek a v sobotu je zápas. K tomu ve středu máme speciální tréninky, takové volnější na dovednosti a podobně. Je to fajn."
Jak vypadá zápasový program?
"V rámci NCAA (National Collegiate Athletic Association, organizace zastřešující univerzitní soutěže v Severní Americe – pozn. red.) je pět konferencí. Colgate University působí v ECAC, kde hrají i školy z Ivy League. Všechno je to v dojezdové vzdálenosti. Jezdíme autobusem maximálně pět a půl hodiny. Mimo konferenci se hraje pár zápasů ročně, asi šest, na ty někdy jezdíme autobusem a někdy létáme. Docela často na nás přijde třeba dvanáct set lidí. První zápas sezony máme zhruba v polovině září a končíme až v polovině března, takže je to dlouhé, psychicky i fyzicky vyčerpávající. Každá chvilka volna se počítá, přestávka v půlce sezony je přes Vánoce od 15. prosince. To pravidelně na dva týdny létám do Česka. Letos jsme už 26. prosince měli turnaj, ale věděli jsme o tom dopředu."
Moc si neodpočinete…
"Nejhorší je vstát. Jdu věc po věci. Jedna hodina, druhá hodina, trénink. Pak spánek a zase znovu. Dávám do toho všechno, ale snažím se moc nepřemýšlet. Snažím se relaxovat. Baví mě hrát na Xboxu, koukám na televizi anebo chodím na nákupy. Je to důležité, člověk musí umět vypnout. K tomu proslulý studentský život. Každou sobotu večer je party, občas se spoluhráčkami jdeme, utužuje to partu. Většinou se ale cítím maximálně na to jít do postele."
Nicméně se vám daří. Překonala jste už několik rekordů, je to tak?
"Je to pěkné, speciální. Na univerzitě mám nejvíce gólu v historii, překonala jsem 21 let starý rekord. To stejné se mi povedlo i na střední škole. Je toho víc, ale nedokázala bych to bez spoluhráček a podpory. Své statistiky bych vyměnila za týmový úspěch. Nechci individuální ocenění znevažovat, ale přála bych si každý rok dosáhnout úspěchu s týmem. Překonání rekordu není vrcholem sezony."
Znamená pro vás tým hodně?
"Prakticky všechno. V jednom kurzu se profesor ptal, co pro nás znamená kultura. Tak jsem řekla pivo a on se zeptal, jestli je to vyloženě pivo, nebo to, že se u něj sejdeme s přáteli, popovídáme si a k tomu ho pijeme. A nad tím hodně přemýšlím. Je to pravda. Ráda se vracím domů, abych zašla s přáteli na pivo – a je to přesně o tom, co řekl. Jednou jsme také vyhráli turnaj v Nashvillu, porazili jsme i Minnesotu, která byla v lize tehdy druhá. Hodně jsme to oslavovali. Se spoluhráčkami, jejich rodinami i trenéry. Byli jsme spolu a bavili se. Bylo to úžasné, i když pivo je tady nechutné. Není to o alkoholu."
Na reprezentaci se necítím
Všechno ve vaší kariéře nešlo tak hladce. Reprezentovala jste v mládežnických kategoriích, byla považována za velký talent, ale bývalý trenér národního týmu Tomáš Pacina vás nevzal na olympiádu v Pekingu a otevřeně vás kritizoval. Vy jste se na jeho adresu také veřejně vyjádřila. Jaká je to zkušenost?
"Reprezentovat pro mě vždycky znamenalo splněný sen. Od 11 let jsem jezdila na srazy národních týmů. Mít státní znak na hrudi pro mě znamenalo opravdu moc. Navíc jsem tak potkala spoustu kamarádů a skvělé trenéry. Čím je ale člověk starší, tím spíš narazí na politiku. Za zavřenými dveřmi se vždy něco odehrává. Postupně je to víc profesionální a přichází i negativa. Poslední roky hodně pracuju na mentální stránce. Spolupracovala jsem i s Marianem Jelínkem. Vkládám do toho dost času, protože je to důležité."
Takže teď se na reprezentaci necítíte?
"Reprezentace pro mě teď není to správné. Neodevzdala bych jí sto procent. Prostě to tam není. Ale pracuju na tom, abych se jednou – pokud bude stále zájem – mohla vrátit. Soustředím se na to být svou nejlepší verzí. Soustředím se na Colgate. Chci být tam, kde si mě váží a kde je to mně samotné příjemné. Jak jsem říkala, prošla jsem si i negativními zkušenostmi. Myslím, že už jsem ve věku, kdy si mohu vybrat, kde chci a kde nechci být. Po tom, čím jsem si prošla, a na základě vlastních zkušeností, se snažím být ambasadorkou psychického zdraví. V Americe i v Kanadě se na to klade velký důraz. Možná to tak nevypadá, ale 90 procent výkonu každého sportovce dělá psychická stránka. Navíc je daleko jednodušší se do psychických problémů dostat a nechat je ovlivnit hokej, než se z nich dostat ven."
Co vztah s trenérem Pacinou?
"Tyto problémy jsou minulostí. Téma nepovolání do reprezentace už neřeším. Trenér Pacina odešel. Lidé si musí udělat vlastní obrázek i podle toho, co o něm vyšlo po olympiádě. Já se jenom snažila postavit sama za sebe. Tomu, co o mně říkal. Myslela jsem, že je správné, když vyjdu a řeknu, jak to cítím a co si myslím. Není na tom nic špatného. Každý má svobodu říct, za čím si stojí."
Jaké jsou vaše vyhlídky směrem k reprezentaci?
"Jsem v kontaktu se současnou trenérkou Carlou MacLeodovou. Říkala jsem jí, že nejsem momentálně v psychické pohodě směrem k reprezentaci, abych mohla podávat špičkové výkony. Nejsem stoprocentní. Ona mě chápe. Jsem k ní upřímná a říkám to tak, jak to je. Na český hokej jsem ale pyšná, co se týče žen. Jde nahoru, jsem za to ráda. Hodně se toho ještě změní díky PWHL (Professional Women's Hockey League – pozn. red.). Dívky budou mít o čem snít, budou si moct stanovit hmatatelné cíle. Pro nás to bylo jiné, musely jsme si vymýšlet vlastní cíle."
Vy myslíte na PWHL? Kde se vidíte v budoucnu?
"Do budoucna příliš nekoukám. Nejspíš zůstanu v Americe nebo v Kanadě, do Evropy se úplně vracet neplánuju. Mám tu i přítelkyni. Navíc trénuju dvě mladé holky z okolí, baví mě to. A ano, ráda bych si zahrála v PWHL. Asistent kouče mi říkal, že si mě taky dovede představit trénovat mužskou NHL. Není to nereálný sen. Jsem hlavně ráda za to, kde jsem. Rostu nejen jako hráčka, ale také jako člověk. Za to musím vzdát hold spoluhráčkám i trenérům a všem dalším."