Nejdřív ve stručnosti negativa (fakt, že to bude "něco stát", by měl být okrajový). Předně – u českých národních týmů různých sportovních odvětví se už vystřídaly velké kapacity. A ve většině případů to buď drhlo rovnou od začátku, nebo po počátečním nadšení došlo k ochlazení vztahů. Nejlepším příkladem budiž Fin Kari Jalonen, který loni ukončil po 10 letech trýznivé čekání hokejové reprezentace na medaili z velké akce. Rok nato byl až nedůstojně odstaven...
Není tajemstvím, že české prostředí není zahraničním expertům nakloněno. Chybí otevřenost, chuť diskutovat, přizpůsobit se. Fakt, že nejúspěšnějším trenérem "odjinud" je Ronen Ginzburg z Izraele, jenž k výběru basketbalistů přišel po sedmi letech působení v Česku v barvách Nymburka, o něčem vypovídá. Pohořeli tu třeba Julio Velasco, volejbalová kapacita, či florbalový expert Petri Kettunen, oba získali zlaté medaile na mistrovství světa. Byli to špičkoví odborníci, stejně jako Jalonen. Česká povaha si však (možná ke své škodě) žádá pochopit a respektovat. Hodně komunikovat a vysvětlovat. Nepoučovat. Být kamarád. Jinak to bude skřípat, i kdyby k fotbalistům přišel Pep Guardiola.
Jak už bylo zmíněno, hokej tabu ohledně zahraničního trenéra prolomil. Také otálel hodně dlouho. Fotbal by jej měl co nejdřív následovat. Nebát se to zkusit. I když se taky může spálit. Pořád to však bude lepší než se točit v kruhu stále stejných jmen. Když Jaroslav Šilhavý nastupoval k týmu, zmiňovali se jako ostatní kandidáti tehdejší trenér jednadvacítky Vítězslav Lavička a Karel Krejčí, jenž vedl dvacítku. Uběhlo pět let a Lavičkovo jméno se mezi možnými adepty objevuje znovu, třebaže kouč od té doby žádným úspěchem neoslnil.
Nemůže za to. Nicméně právě to dokumentuje skutečnost, že v několikrát přebraném regálu se zkrátka nic nenajde. Ne všem navíc role trenéra bez každodenního vytížení u týmu vyhovuje, jako například Jindřichu Trpišovskému ze Slavie. To je snad jediný český kouč, u nějž lze očekávat, že by národní tým posunul dopředu. Všechna ostatní řešení zavánějí couváním v čase a jízdou pozpátku.
Proto by se měla pozornost obrátit do zahraničí. Malé Česko nenabízí takovou škálu řešení jako celý svět. Obava z toho, že národní tým fotbalistů ještě nikdy cizinec nevedl, není na místě. Vždyť fotbal není prudérně konzervativní. Když byla v úzkých tuzemská komise rozhodčích, přišel jí dodat kredit Polák Michal Listkiewicz. Když se loni nevědělo, komu svěřit vypjaté pražské derby, padla volba na jeho krajana Szymona Marciniaka, který pár měsíců nato řídil finále mistrovství světa. Oba obstáli.
Jistě, budou se zmiňovat nepovedená agnažmá jako Nizozemec Alex Pastoor, který na jaře 2014 málem sestoupil se Slavií, nebo Ital Andrea Stramaccioni, jenž pár let poté "podminoval" na několik let Spartu. Důležité jméno je však Brian Priske. Současný trenér letenského klubu ukazuje, že zahraniční kouč může uspět i v mnohém zakonzervovaném fotbalovém prostředí. Otupil ostří nedůvěry. A nepotřeboval k tomu nijak předražené hráče, vystačil si s omezenými zdroji.
Anebo poslouží jediný a jednoduchý argument. Pohled za východní hranice republiky. Slováci, Maďaři anebo třeba kvalifikační přemožitelé Součka a spol. z Albánie, ti všichni mají zahraničního kouče. Podobně jako Češi se nechlubí záplavou fantastických plejerů z evropských velkoklubů, jejich týmy určitě nejsou v pohárech suverénní. Prostředí vůči cizincům ve zmíněných zemích není nejpřátelštější. Přesto se Slováci, Maďaři či Albánci (i díky zahraničnímu koučovi) zcela prokazatelně vyšvihli z evropského (pod)průměru do špičky a nyní sahají po letenkách na závěrečný turnaj do Německa.
Národní tým se o ně ze slaboučké skupiny musí třást… Kdy jindy by už měl výkonný výbor o zlomovém kroku jednat než teď?
