Vicente del Bosque se svými úspěchy jako fotbalový trenér zapsal do historie. Jako hráč se Španěl prosadil v Realu Madrid, kde v letech 1973-1984 získal devět trofejí, ale do dějin fotbalu se rodák ze Salamanky zapsal především jako trenér.
S Realem a španělskou reprezentací vyhrál téměř všechny možné trofeje: mistrovství světa (2010), mistrovství Evropy (2012), dvakrát Ligu mistrů (2000, 2002), dvakrát La Ligu (2001, 2003), Interkontinentální pohár (2002), Evropský superpohár (2002) a Španělský superpohár (2001). Pouze Copa del Rey a Pohár konfederací mu unikly.
Španělský mistr šéfoval "Galácticos" a dokázal sjednotit celou zemi. Kamkoli přišel, hráči ho respektovali, uznávali a poslouchali.
Souhlasil byste s tím, že jméno Vicente del Bosque je synonymem úspěchu?
"To je zavádějící. Měl jsem to štěstí, že jsem jako hráč i posléze jako trenér působil v klubu, který hrál vždycky o nejvyšší příčky. Samozřejmě jsme také občas prohráli, ale to nakonec patří k životu fotbalisty nebo trenéra. Ne vždycky vyhráváte, ne vždycky se vám daří. Přesto jsem měl to štěstí, že jsem mohl být v klubu, jako je Real Madrid, který patří mezi elitu a většinou úspěšný je."
Když se vás Real Madrid v listopadu 1999 rozhodl pověřit vedením prvního týmu, klub zrovna prohrál madridské derby a byl jedenáctý v La Lize. Jaké byly vaše první kroky k tomu, abyste se pokusil situaci změnit?
"Trenér se v těžkých chvílích – jako tehdy v mém případě – snaží vytvořit základy, které by týmu přinesly ne třeba okamžité výsledky, ale především způsob práce, který by byl úspěšný v budoucnosti. Bohužel jsme začali velmi špatně, a přesto jsme se nakonec stali evropskými šampiony. Mě jako trenéra velmi zajímá management týmu. Je to důležitá věc. Lidské vztahy mezi hráči, vytvoření zdravé atmosféry a silného pracovního prostředí. Toho jsme se vždy snažili dosáhnout, v to jsem vždy věřil. Věděl jsem, že pokud toho dosáhneme, budeme blíž úspěchu."
V La Lize se nakonec týmu podařilo vyšplhat pouze na páté místo. K dnešnímu dni je to naposledy, kdy Real Madrid skončil mimo příčky zajišťující účast v Lize mistrů. A právě na tomto pozadí přišel osmý evropský triumf klubu, váš první úspěch. Jak si to dnes vysvětlujete? Jaké byly klíče k vítězství?
"Jedním z klíčů byla taktika, a to od čtvrtfinále až po finále. Změnili jsme několik věcí. Snažili jsme se posílit naše kraje, abychom dali Michelu Salgadovi a Robertu Carlosovi více volnosti, takže jsme hráli se třemi zkušenými středními obránci. Pak jsme měli vepředu záložníka, hráče jako je Fernando Redondo, který byl ve svém živlu, když měl balon a mohl ho rozdávat spoluhráčům. Nakonec jsme se dokonale přizpůsobili hráčům, které jsme měli k dispozici. Raúlovi jsme dali volnost. Zkrátka si myslím, že jsme měli štěstí na dobrou partu, kterou jsme postupně vedli ke společnému cíli a snažili se ji posunout správným směrem, aby se z ní stal tým."
Vždycky jste měl jako trenér dobrou pověst. Vaším prvním hvězdným hráčem, kterého jste do týmu dostal, byl Nicolas Anelka. Navíc tehdy přišel jako nejdražší posila na světě. Jak složité bylo ho ukočírovat a udělat z něj důležitého hráče?
"Nakonec se pro nás stal velmi důležitým hráčem. Ale nebudu lhát, pokud jde o jeho aklimatizaci v týmu, prošel si těžkými chvílemi. Byl to ale dobrý hráč a velmi dobrý člověk. Měli jsme ho moc rádi, ale přišel z jiné země, z jiné kultury a zkrátka měl trochu problémy s adaptací, až nás podezíral z toho, že jsme rádi, když se mu nedaří. Museli jsme mu vysvětlit, že je nám jedno, jestli dal gól Fernando Morientes, jestli to byl Raúl, jestli to byl on, nebo někdo jiný. Důležité pro nás bylo vytvořit tým a pokusit se vyhrát. A nakonec se to povedlo, protože Nicolas byl součastí týmu, který přidal osmý evropský triumf. Jeho gól v Mnichově byl velmi důležitý. Faktem je, že jsme se snažili ho začlenit do týmu, a myslím, že když to pochopil, byl šťastný a v pohodě. A nakonec se nám společně podařilo vyhrát evropský pohár, což pro nás bylo zásadní, protože jsme v lize skončili pátí, což znamenalo, že jsme se následující rok nemohli kvalifikovat do Ligy mistrů, pokud bychom ji nevyhráli. Celkově to bylo pro klub těžké období. Změny manažerů v jakémkoli klubu jsou vždy velmi nepříjemné. Tím spíše pro klub, jako je Real Madrid."
Po zisku evropského poháru nastoupila éra Galácticos: do klubu přišel nový prezident Florentino Pérez a koupil Luise Figa, kapitána Barcelony. Jak složité bylo takového hráče zapracovat do týmu?
"Jako vždy jsem se snažil pracovat normálně a přirozeně. Myslím, že tak by to mělo být. Luis měl mimořádnou odvahu, přestup z Barcelony do Madridu, příchod nového prezidenta... Víte, podle mě to nebylo jen o tom, jak zapadne Luis Figo v Realu, ale bylo to období zvykání si pro všechny v klubu, protože se změnila spousta věcí. Nakonec ale přišla velmi dobrá odezva z kabiny. Hráči jako Hierro, Raúl, Redondo, Roberto Carlos, Míchel Salgádo – všichni tito hráči tvořili naši osu, na kterou se posléze nově přichozí nabalovali. Myslím, že často bylo důležitější než fotbalové věci, aby se tito hráči cítili v Realu jako doma. Aby se cítili dobře na tréninku, byli šťastní a nakonec se jim podařilo dosáhnout úspěchu... Nesmíme zapomínat, že během těchto čtyř let jsme se vždy dostali do semifinále evropského poháru, a to není nic jednoduchého."
Do týmu přišel i Zinedine Zidane a první měsíce pro něho nebyly vůbec snadné. Jak se vám s ním spolupracovalo?
"Měl obrovské schopnosti, byl to skvělý hráč. Chtěli jsme mu na hřišti najít místo, kde by se cítil co nejlépe a kde by byl pro tým co nejefektivnější. Myslím, že se nám to podařilo. Když jsem předtím řekl, že jsme si vždycky mysleli, že by se hráči měli v Realu Madrid cítit dobře, měl jsem na mysli, že po šesti, sedmi, osmi sezonách v Realu si řeknou: Klub mě přijal, vyhrávali jsme, ale také jsem se cítil dobře tam, kde jsem hrál, cítil jsem se dobře, když jsem chodil každý den na trénink. Myslím, že to jsou věci, na které hráči nezapomínají a které musí trenér brát v úvahu."
A pak přišlo léto 2002. Po několika měsících jednání s Interem se Realu podařilo dojednat přestup Ronalda. Brazilec zanechal v první sezoně výraznou stopu, stal se nejlepším střelcem ligy a Real vyhrál. Bylo hodně složité zvládnout Ronalda, Morientese a Raúla v jednom týmu?
"Když mluvím o Ronaldovi, první, co mě napadne je, že je to šťastný člověk. Myslím, že je to jeden z nejšťastnějších hráčů, které jsem kdy vedl. Neustále byl v dobré náladě a usmíval se. Vždycky jsme tu pro něj byli, stejně jako pro všechny hráče. Vždy jsme se snažili, aby se cítili dobře, a myslím, že on byl jedním z hráčů, kteří se za našeho působení v klubu cítili nejlépe. Byl to výjimečný hráč, milý, příjemný a šťastný. Co se týče Morientese, nikdy jsme s ním neměli žádný problém. Vždycky chápal danou situaci. Přiznám se, že pro něj mám dodnes velkou slabost. Vždy, když ho vidím mluvit v televizi nebo ho slyším v rádiu, tak si vzpomenu a pro sebe si řeknu, že Morientes byl ze všech mých svěřenců vůbec nejlepší."
V tom samém roce jste se dostali do semifinále Ligy mistrů proti Juventusu a vypadli v zápase, ve kterém se zranil Claude Makélelé. Jak byste definoval roli a význam francouzského záložníka a myslíte, že s ním by to v Turíně dopadlo jinak?
"Některé věci se nedají dokázat, nemůžeme je změnit a tak je zkrátka musíme přijmout tak, jak se staly, ale ano, pro nás a především pro tým byl Claude zásadním hráčem. Byl přesně tím spoluhráčem, kterého vždy chcete mít po svém boku a který vám podá pomocnou ruku v těžkých chvílích. Byl dobrý v přechodové fázi, s lehkostí přenášel hru na Figa nebo Roberta Carlose. Na hřišti nikomu nepřekážel. Figovi nic nebránilo, Roberto Carlosovi nic nebránilo, Zidanovi nic nebránilo... A byl to člověk, kterého si obránci velmi vážili, protože byl vždy pozorný a odvedl pro ně velké penzum práce. Povařoval jsem ho za tichého vůdce týmu."
Mnozí kritici během vaší trenérské kariéry poukazovali na vaše taktické znalosti, ale když nad tím tak trochu přemýšlím, vidím trenéra, který se dokázal přizpůsobit hráčům, kádru i dané situaci. V Madridu jste vyhrál osmý evropský pohár s tříčlennou obranou a poté jste přešel na 4-4-2. V národním týmu mě napadá příklad rozhodnutí nastoupit proti Německu v roce 2010 s Pedrem. Co byste vzkázal těm, kteří jsou vůči vám skeptičtí?
"No... Když trenér vyhraje, dostane se mu veškeré chvály na světě. Ať už kritici říkají cokoli, vždycky bude tím, kdo vyhrál zápas. Co se týče Pedra, tehdy hrál v obrovské formě Phillip Lahm, pravý obránce Bayernu Mnichov, který byl pro nás velkou hrozbou, takže co jsme udělali? Místo, abychom na něj postavili někoho, koho by zvládl ubránit a měl prostor pro útočení, jsme se rozhodli postavit Pedra, hráče, který byl Lahmovi spíš na obtíž a měl s ním plno práce. Tím, že se nám to povedlo a vyhráli jsme, tak nám to dalo za pravdu. Ale vždycky jsme se snažili dělat nejlepší možná rozhodnutí pro tým."
Bylo snadné řídit tuto generaci hráčů, s nimiž jste se zapsal do historie španělského fotbalu?
"Ano, především proto, že před mým příchodem vyhráli Euro 2008. Postupně se nám hráči přizpůsobili a následujících osm let jsme si užívali dobrých výsledků. Vzpomínám si, jak dobře se všichni po celých těch osm let chovali. Odehráli jsme 114 zápasů a ve všech těchto zápasech byl vyloučen pouze jeden hráč, Gerard Piqué, a to v akci, která neměla žádný význam a byla spíše projevem bezmoci než špatného chování. A to je jedna z věcí, se kterou jsme byli spokojení, že se vždy projevili jako vynikající sportovci."
Mnoho lidí, včetně vás, často mluví o důležitosti začlenění Sergia Busquetse do vašeho týmu v roce 2010, ale to samé by se dalo říct i o Xabim Alonsovi v roce 2008. Co nám o něm můžete říct a co vašemu týmu přinesl?
"Těmto dvěma hráčům, Sergiovi a Xabimu, jsme hodně věřili, protože jsme měli pocit, jak jsme již dříve řekli v případě Clauda Makélelého, že jsou to týmoví hráči, a to v prostoru, který je pro všechny zásadní: ve středu pole. Tam se totiž odehrává všechno, jak v defenzivě, tak v ofenzivě. Zajímavé je, že v minulosti bylo období, kdy byl Xabi Alonso hráčem, který vstřelil nejvíce gólů. Tím chci říct, že to nebyl statický hráč uprostřed zálohy, ale byl velmi dynamický a měl také velkou herní inteligenci. Jestli jsme v té době byli o něčem přesvědčeni, tak o tom, že Alonso a Busquets musí hrát."
Překvapuje vás úspěch, který zažívá jako trenér s Bayerem Leverkusen?
"V první řadě jsem velmi šťastný za všechny mé hráče, kteří jsou nyní trenéry. Například i Xaviho Hernándeze. Jsou v dobrých týmech. Xavi byl loni s Barcou mistrem La Ligy, Alonso má teď prakticky na dosah titul v Bundeslize. Přitom ne každý, kdo byl dobrým hráčem, musí být nutně dobrým trenérem, ale v jejich případě si myslím, že mají velmi dobré znalosti taktiky a toho, co potřebují jako trenéři dělat."
Když se ohlédnete zpět, udělal byste něco jinak? Třeba na mistrovství světa 2014 v Brazílii jste sázeli na generaci starších hráčů, kteří pro Španělsko vyhráli Euro i MS. Před šampionátem ale zazářili hráči jako Koke, Isco a Thiago Alcantara...
"Tohle je složité téma. Nikdy nevíte, kdy už to má hráč za sebou, nebo vám může stále něco dát. Podívejte se na dnešní Real, to stejné řeší v případě Toniho Kroose a Luky Modriče. Názory se různí, ale skutečnost je taková, že jejich výkony jsou stále ohromující. To samé bylo i tehdy. Měli jsme hráče, kteří za své kluby pravidelně hráli a měli dobrou formu. Nebyl důvod, abychom je nepovolávali. Ano, objevili se noví mladí hráči, ale realita byla taková, že se začleňovali do národního týmu postupně."
Přejděme k současnosti. Co si myslíte o možném přestupu Kyliana Mbappého do Realu Madrid a je podle vás schopen se ve Španělsku prosadit?
"Je to skvělý hráč, ale momentálně přichází do týmu, který hraje velmi dobře. Určitě zlepší to, co už tam je, ale pozor, Real Madrid má velmi dobrý tým. Nesmíme podceňovat jejich současné hráče, kteří tam jsou. Mbappé přijde do dobře vedeného týmu, který je připravený na to, aby se posunul dál, ale ano, není pochyb o tom, že přinese něco navíc."
Říká se, že Carlo Ancelotti je vám hodně podobný. Myslíte si, že je tím nejlepším trenérem, který zvládne začlenit hvězdného Francouze do Madridu, do šatny, kde jsou už nyní velká ega a hráči s potenciálem jako Jude Bellingham, Vinícius Júnior, Rodrygo a další?
"Zvenčí mám dojem, že je tam zdravé prostředí a mezi hráči se vytvořila dobrá parta. Všichni spolu dobře vycházejí, což je velmi důležité. A samozřejmě způsob, jakým Carlo řídí tým, je podle mě ideální a dělá to velmi dobře. Jsem zastáncem způsobu, jakým pracuje. Neříkám, že je to jediná cesta, jak řídit tým, ale zásadní je, že si vytvoříte ideální pracovní prostředí. To je to, o čem jsme se bavili dříve. Bez toho se těžko vyhrává."