Na loňském mistrovství světa si zahrál finále, se 108 starty v národním celku patří brněnský rodák do pouze osmičlenného klubu českých stovkařů. Také se může pyšnit tím, že má ze světových šampionátů tři cenné kovy. Ziskem dvou bronzů a stříbra vyrovnal bilanci úspěšného brankáře Tomáše Kafky.
Vaše reprezentační kariéra je minulostí, pamatujete si na její úplný začátek? Kdy jste poprvé oblékl český dres?
"Bylo to v Brně, relativně brzy po Poháru mistrů, kde jsme zahráli dobře s Tatranem a i mě se turnaj povedl. Ještě mě nikdo neznal, nikdo mě nebránil a byl jsem docela produktivní. Pamatuju si, že oproti tomu, co je teď, jak nad tím člověk přemýšlí, je mu 30 let a nechce udělat chybu, jsem tam tehdy naběhl – ať se stane, co se stane! Má to nějaký vývoj… Myslím že jsem dal hned v prvním zápase gól Finům."
Z Brna pocházíte, nemrzí vás, že tam tenhle příběh i neskončil? Poslední zápas za Česko jste odehrál v Hradci Králové…
"Není to škoda! Vždyť málokdo si takhle může dovolit zakončit reprezentační kariéru. Děkuju trenérovi Jardovi Berkovi, že nám takové loučení s (brankářem) Martinem Benešem umožnil. I všem, kteří to zorganizovali. A přiznám, že to bylo těžké, když jsme pak s Benym věděli, že za námi na hřiště přijdou i naše děti a manželky. Byl to ovšem nádherný zážitek…"
Během let v reprezentaci jste potkal spoustu výrazných osobností a z těch starších jste už nyní zůstal skoro sám. Na koho rád vzpomínáte?
"Napadají mě brankáři Rytych a Kafka, kteří dlouhodobě patřili do světové špičky a teď v ní máme dalšího: Lukáše Bauera. Co se týče hráčů, jsou to hlavně lidi z Tatranu – lídr Milan Fridrich, Martin Richter, který měl obrovskou kvalitu. To byli srdcaři, pro repre vždycky udělali maximum. Nebo Radim Cepek, který za nároďák odehrál neskutečný počet zápasů. Tomáš Sladký taky nikdy nic nevypustil… Takových hráčů si velmi vážím. Dál Milan Garčar. Samozřejmě tam byli i takoví, kteří dávali spoustu gólů, ale černé práce tolik neodvedli. Nicméně nechci na nikoho zapomenout, jsem v emocích…"
To jsou samí lídři. Nakonec jste roli toho, kdo tmelí tým, sám přebral. Jak jste se v ní cítil?
"Od té doby, co jsem přišel do Tatranu, jsem vyrůstal vedle velkých lídrů. Myslím, že právě tam mě naučili všechny věci, jak se mají dělat. Možná už jsem se pak nějaký čas lídrem cítil, ale logicky, když byli v týmu starší hráči, měli větší autoritu a já to respektoval. Pak už to ale spadlo na mě…"
Nebyla to zřejmě jednoduchá doba. Měnili se trenéři, pak někteří hráči kvůli finskému kouči Petri Kettunenovi ultimátně skončili v reprezentaci…
"Když ta nabídka přišla – a upřímě řečeno, nepřebíral jsem tu roli v nejlepším rozpoložení týmu – s Patrikem Dóžou a Martinem Pražanem jsme to chytili a snažili jsme to nastavit trochu jinak. A byla to i doba, kdy do týmu přicházeli noví kluci."
Jaký byl tehdy váš plán?
"Nechtěl jsem řešit, jestli vyhrajeme 8:1. Chtěli jsme tvořit tým, aby se v něm lidi cítili dobře. Vím, že pak jsou schopni i dobře hrát. Pamatuju si, jak s námi na první turnaje třeba přijeli Patrik Šebek nebo Filip Forman. Před mistrovstvím světa 2020 přišli další noví kluci: Matěj Havlas, Adam Hemerka, Lukáš Punčochář… Měli jsme krátký pohovor, kde jsem chtěl zdůraznit, že je jedno, jestli je někomu 30 a druhému 18 let. Prostě, že jsme si všichni rovni."
Soudě podle toho, jak dnes národní tým vypadá a jaké má výsledky, se vám to podařilo…
"Snad ano. Snažil jsem se vžít do role lidí, kteří byli na hraně sestavy, a chtěl jsem, aby se i přesto všichni cítili platní. Věřím, že po mně v tomhle týmu právě tenhle odkaz zůstává. Že když se zbývajících 19 hráčů zeptáte, jestli jsem týmový hráč, ti kluci to potvrdí. Je mi jedno, kdo dá gól, mám na prvním místě tým."
Před loňským mistrovství světa jste už kapitánskou pásku předal Ondřeji Němečkovi. Vybral jste ho jako svého nástupce vy?
"To si rozhodli trenéři sami a já jim tu volbu jen posvětím. Ondra je jedním z našich nejlepších hráčů a jeden z nejlepších obránců na světě. Je velmi respektovaný, ani ne pro nějaké množství slov, nýbrž pro činy, které dělá na hřišti. Je velkou autoritou, protože je perfektní hráč. Spoustu věcí se pomalu učí, není mu vlastní v každou chvíli mluvit k týmu. Ale to není nejdůležitější. Podstatné je, aby tým správně vedl, a to funguje na perfektní úrovni."
Na světových šampionátech jste získal dva bronzy a stříbro. A teď opouštíte tým, který má zjevně ještě vyšší cíle i potenciál. Není vám líto, že u toho už nebudete?
"Takhle to v životě a hlavně ve sportu je, to si člověk nenaplánuje. Byl jsem u průšvihů, byl jsem i u krásných věcí. Vzpomenu si hlavně na předloňské mistrovství světa v Helsinkách. Byli jsme pro mnohé odepsaní, ale odpracovali jsme si to až k medaili a já si troufám říct, že jsme sahali po finále. Tým to zvládl svým charakterem, toho si cením nejvíc."
A ten poslední šampionát, kde jste došli až do finále?
"Troufnu si neskromně říct, že to bylo jen potvrzení kvality, kterou jsme měli. Ne, nejsme první, nejsme nejlepší na světě, to nám Švédové jednoznačně ukázali. Ale stříbra si extrémně vážím, i když jsem nenastupoval v základní sestavě. To všechno však odpovídá celému vývoji."
Čeští fanoušci cítí, že dalším logickým cílem reprezentace musí být titul mistrů světa. Vnímáte to také?
"Omlouvám se, o tom mluvit nemůžu. Každý si sice může vydedukovat, jaký ten cíl může být, ale já o tom mluvit nechci. Je to interní věc a tým si stanovil, že to nebude vyslovovat. Ani před mistrovstvím světa jsme o cílech nemluvili. Pokud budeme chtít, aby byl český tým nejlepší na světě, je k tomu potřeba trocha štěstí, ovšem nejvíc si to všichni musejí odpracovat. Ať už v klubu, životosprávou či věcmi okolo. A musí být také velmi dobrý kolektiv. Když znovu nastane šance hrát o zlato, už věřím, že další finále bude tým hrát jinak."
Pojedete se na příští mistrovství světa podívat?
"Před ním budu fandit na dálku a se spoustou kluků zůstanu v kontaktu. A až nastane čas mistrovství světa, byl bych tam rád. Jsem přesvědčený o tom, že mě manželka do Malmö pustí. Beru to tak, že jsem z florbalového světa a že když je tomu člověk blízko, neměl by si to nechat ujít…"