Hrubesch dorazil na rozhovor s přátelským úsměvem a jeho typickou bezprostředností. "Takže, co ode mě chcete?" začal zpříma. Ani teď si nebere servítky a mluví narovinu. Tak, jako vždy. Upřímnost ho vždy charakterizovala a přivedla ho tam, kde je dnes.
Příběh několikanásobného německého mistra s Hamburkem začal v roce 1978, když se přesunul z Essenu o něco severněji. Vstup do profesionálního fotbalu mu ve 24 letech vydláždil až bratr trenérské legendy Werner Lorant. O urostlého útočníka stál i tehdejší trenér Essenu Didi Ferner, jenže krátce poté, co tam začal trénovat, přestoupil.
Ferner se Hrubesche zeptal, jestli s ním nechce jít z Essenu do Wuppertalu. Jenže muž s přezdívkou "Hotte" už okusil sílu impozantního essenského publika. "Essen jsem už znal a chtěl jsem tu zůstat, s Willim Lippensem, Wernerem Lorantem, Güntherem Neussem a všemi ostatními jsme tam měli velmi dobrý tým," vzpomínal Hrubesch na své začátky v německé nejvyšší soutěži. "V roce, kdy jsem přišel, jsme skončili sedmí a já jsem dal hned osmnáct gólů."
Děkoval Bohu, že šel do Hamburku
V době, kdy ho druhý rok v kultovním klubu ze Severního Porýní-Vestfálska vynesl do 2. Bundesligy, měl Hrubesch na kontě už 21 gólů a nabídku z Hamburgeru SV. Hnacím motorem byl jeho dobrý přítel a bývalý spoluhráč Gerd Wieczorkowski. "Jestli se chceš stěhovat, tak přijď do Hamburku," řekl mu tehdy.
Útočník však měl své zásady a chtěl klubu, který mu dal šanci hrát profesionální fotbal, něco vrátit, a tak se rozhodl zůstat. "Pomohli mi, takže já jim teď pomůžu dostat se zpátky nahoru," takový byl podle Hrubesche jeho tehdejší myšlenkový pochod. Přestože ve druhé lize vytvořil se 41 góly dodnes nepřekonaný rekord, Essen nakonec v boji o udržení neuspěl.
O přestupu už tehdy jednal s Eintrachtem Frankfurt, nicméně Hrubesch měl jednu podmínku. "Nejdřív zabojuji s Essenem v boji o udržení, až pak můžete oznámit přestup," řekl v době podpisu smlouvy. Ale tuto dohodu Hesenští okamžitě porušili, protože Hrubesch slyšel, jak jeho přestup oznamují v rádiu v autě.
Tím se vše, co podepsal, anulovalo. "Každý, kdo mě zná, ví, že v tu chvíl byl prostě konec," komentoval tuto vzpomínku. Cesta do Hamburku byla tedy otevřená.
Všechno si hned sedlo
Pro Hrubesche bylo při přestupu v roce 1978 prioritou čestná jednání a stejně fungující organizace. Přesně na to byl zvyklý z působení v Essenu.
"V HSV to bylo perfektní hned od začátku," říká. Byl to začátek velmi úspěšného působení, celý tým navíc fungoval jako jedna velká rodina. Po zápasech si všichni pohromadě poseděli, plno věcí se dělalo společně a každý bojoval za toho druhého. Tato filozofie Hrubeschovi perfektně seděla.
Během rozhovoru chtěl bývalý fotbalista ale zdůraznit ještě jednu věc. "To, co jsme měli, a žádný jiný klub neměl, byl Hermann Rieger. Byl duší klubu, to je třeba říct zcela jasně. Pro nás hráče to tady byla oáza dobrého klidu a pohody, dělal pro nás všechno."
Kultovní masér strávil v HSV celkem 26 let a po své smrti v roce 2014 je svému oblíbenému klubu stále nablízku. U severovýchodního vchodu do Volksparkstadionu totiž má bronzovou sochu.
I nedávno zesnulý Franz Beckenbauer choval k Hermannu Riegerovi velkou úctu a vděčil mu za mnohé. Dokonce až do Riegerovy smrti o klubovou legendu pečovali bývalí spoluhráči, zejména Felix Magath. Hrubesch to uváděl jako ukázkový příklad týmové solidarity. "Postavili jsme se jeden za druhého," vysvětlil.
Poctivý fotbal a dobrá parta
Hrubesch na dny v Hamburgeru SV vzpomíná s úsměvem na tváři. "Byli jsme rodina, jeden druhého jsme podporovali a k tomu jsme hráli fotbal," vybavuje si. "Tehdy nic nebylo problémem."
V sezonách 1979/80 a 1980/81 skončili "Rothosen" v tabulce až na druhém místě, ale bývalý útočník byl i tak spokojený s přístupem. "Tři týdny jsme na sebe byli naštvaní, ale pak jsme to hodili za hlavu a začali znovu."
Takový přístup už se teď často nevidí a byl pravděpodobně také receptem na úspěch tehdejšího špičkového mužstva. Vybrané posily navíc velmi dobře zapadly. "Ať už to byl Lars Bastrup, Thomas von Heesen nebo někdo jiný. Přišli sem a hned se začlenili."
Podle Hrubesche to bylo mládí, které tehdy dělalo HSV silným a motivovalo ho k tomu, aby ze sebe i nadále vydával to nejlepší. "Kluci prostě hráli fotbal a bavili se, jako když byli ještě malí," říká.
Kultovní rakouský trenér
Když se Ernst Happel v červenci 1981 přesunul do Hamburgeru SV a vystřídal Branka Zebce na trenérském postu, Hrubesch se cítil, jako kdyby právě vyšlo slunce. "Měl kolem sebe dechberoucí auru," vybavuje si.
Pod Happelem se hrál úplně jiný fotbal, Hrubesch si vybavil přátelské utkání, v němž jeho tým vedl 3:0 a 4:0 a trenér stále chtěl vidět další góly.
A to byla filozofie, která byla střelci, jenž v prvních sezonách nastřílel za Hamburk 13, 21 a 17 gólů, šitá na míru. V Happelově premiérové sezoně se trefil 27krát ve 32 zápasech, což mu zajistilo titul nejlepšího střelce. Velkou měrou se tak podílel na zisku mistrovského titulu. S gólovou bilancí 94:45 se útočný fotbal rakouského trenéra odrazil i v konečném výsledku. Tým byl téměř na špici.
K dosažení tehdejšího fotbalového vrcholu však bylo třeba vyhrát Evropský pohár. I zde Hrubesch reagoval na náš rozhovor se svým obvyklým klidem a upřímností a vzpomínal na porážku ve finále s Nottinghamem Forest v roce 1980. Tým Hamburku následně čekal na letišti a viděl soupeře s trofejí pro vítěze. A Hrubesch pronesl: "My ji taky dostaneme."
Jeden muž, jedno slovo
A přesně to se také stalo, protože Hrubesch, který se stal kapitánem mužstva, vždy držel slovo. Když hráči Hamburku v sezoně 1982/83 ovládli finále v Aténách proti Juventusu, pro trofej si došli v teplákových soupravách.
Bylo to finále, které opět ukázalo obraz sjednoceného týmu, který do zápasu dal všechno. "Po utkání by se asi nenašel nikdo, kdo by ještě zvládl nastoupit do případného prodloužení. Dali jsme totiž do těch 90 minut úplně všechno," řekl tehdy pokorně Hrubesch. Hamburk vyhrál 1:0 a zajistil si dosud jedinou trofej v nejvyšší evropské klubové profesionální fotbalové soutěži.
O něco později však přišel konec jeho hráčské éry v HSV, v létě 1983 totiž odešel do Lutychu. V Hamburku se objevily nové tváře, ale ke klubu žádnou zášť nechoval. "V určitém okamžiku je třeba omladit a každý, kdo se tehdy doslechl, že přicházejí (Dieter) Schatzschneider a (Wolfram) Wuttke, to jistě chválil. Jestli to dokáží pak přenést na hřiště, je ale jiná věc."
Schatzschneider byl tehdy podobným druholigovým fenoménem jako Hrubesch a ve svých 25 letech byl mnohem mladší, ale nikdy ho nedokázal kvalitně nahradit.
Návrat do Hamburku
Hrubesch je muž, který i ve svých 72 letech dokáže vyzařovat mladistvou energii potřebnou k tomu, aby se HSV vrátilo na správnou cestu. Sám to komentoval s úsměvem. "Momentálně je mi 72 let a v dubnu mi bude 73. Někdy mě až zaskočí, jak jsem starý," usmíval se.
V červenci 2020 se dlouholetý trenér německých mládežnických reprezentací vrátil do Hamburku, aby jako šéf mládežnického oddělení nastavil správný kurz pro budoucnost klubu.
V rozhovoru také objasnil důležitý postoj, který ho tehdy chrakterizoval na hřišti a nyní předává svému týmu jako funkcionář. "Je důležité rozložit odpovědnost mezi ostatní. Lidé by měli dělat rozhodnutí, což ale znamená také dělat chyby a nechat chyby vzniknout."
To jsou slova, která v rychlém tempu moderního fotbalu, kde každý chce vždycky výš, rychleji a dál, už skoro neuslyšíte. Několikanásobný německý mistr a nejlepší střelec, který dokáže všechny vrátit na zem, byl pro druholigový klub, který by se rád co nejrychleji vrátil do nejvyšší soutěže, požehnáním.
Svůj tvrdý a přímočarý způsob komunikace přenáší i na mladíky. "Mají talent a potřebují přímý přístup. Důležité je, aby byli připraveni převzít zodpovědnost, včetně zodpovědnosti za ostatní. To je pro mě v konečném důsledku to, co charakterizuje dobrý tým," vykládá.
"My jsme HSV"
Pro Hrubesche byl vždy klíčový lidský přístup, což mu zůstalo dodnes a neubylo z toho ani v roli šéfa mládežnického oddělení. Při jednání s talentovanými hráči v mládežnických týmech je přímý a upřímný. "Když mluvím s hráčem, nezajímá mě názor poradce ani nikoho jiného, zajímá mě názor samotného kluka: Jsi tady už čtyři roky, chceš tady zůstat, nebo ne?"
A pokud se někdo jako trenér stal mistrem Evropy s německými týmy U19 a U21 – týmy, v nichž hráli pozdější vítězové mistrovství světa jako Toni Kroos, Mesut Özil nebo Sami Khedira –, dokáže najít správnou cestu pro dnešní mládež.
V HSV zastává přístup, že vše lze dokázat jedině společně, nikdo to nesvede sám. Následují závěrečná slova, která shrnují Hrubeschovu dosavadní hráčskou a funkcionářskou kariéru v HSV. "Krédo, kterým se vždy řídím, zní: Nejsem tak důležitý já, důležití jsme my. Já nejsem HSV, my jsme HSV."
