V Česku prošel fotbalovými kluby z Chebu, Sokolova či Teplic, blízko ale měl do Německa. Právě tam začal jeden velký příběh, který dnes pomalu, ale jistě směřuje do světa velkého fotbalu. “O fotbalovou kariéru jsem se pokoušel asi do svých 22 let, jenže pak už to nešlo kvůli problémům s třísly. Ale chtěl jsem u fotbalu nějak zůstat,” vypráví o tom, jak kopačky uklidil do sklepa a začal fanouškům dělat radost trochu jinak.
Na začátku podnikatelského plánu byla návštěva bundesligového zápasu. Za to, že se v Česku začaly vyrábět atraktivní modely stadionů, může i atmosféra na tribunách, kterou vytvořili fanoušci Eintrachtu. “Jednou po zápase Frankfurtu mě napadlo vytvořit model stadionu. Tamní aréna je nějakým způsobem monumentální, žil jsem tam a míval jsem husí kůži, když 50 až 60 tisíc lidí skandovalo a fandilo. Frankfurtští fanoušci jsou unikátní. Říkal jsem si, že pro ně stadion může být víc, než šála nebo hrníček,” vzpomíná dnes na úplné začátky zakladatel a duše české firmy TARESPA.
Takže frankfurtský stadion byl vaším prvním?
"Nene, první byly Drážďany. To byl první klub, který jsme přesvědčili, aby nám dal zakázku. Snad půl roku jsme jezdili s modelem stadionu v kufru auta a ukazovali, jak hezké to je. No a pak se najednou stalo, že bylo v Drážďanech vyprodáno dřív, než jsme to stihli vyrobit."
Vyprodáno? O kolik šlo kusů?
"Bylo to 200 modelů. A vlastně jsme tehdy pochopili, že pokud přesvědčíme kluby, tak to nebudeme moci dělat v garáži, jako začínal Steve Jobs. My jsme se shodou náhod dostali k tomu, že jsme koupili továrnu v Aši, která byla svou velikostí opravdu na výrobu několika tisíc modelů. Takže to nebyla žádná garážová romantika. Od samého začátku jsme do toho šli s tím, že se to musí dělat jen ve velkém, protože jenom tak to dává smysl."
Jaké stadiony tedy následovaly?
"Byla to Sparta, jejíž stadion měl 100 let výročí, a pak následovaly většinou po 100 kusech i další české kluby. Ale také se nám podařilo dostat do Chelsea, kde po nás chtěli původně vyrobit šest tisíc modelů, a to jsme museli odmítnout. Prostě bychom to výrobně nezvládli. Domluvili jsme se nakonec na tisíci modelech a vznikla tak limitovaná edice, kterou dnes většinou děláme. Ale upřímně i zde těch tisíc modelů byla opravdová fuška."
Co vám z historie výroby modelů stadionů udělalo největší radost?
"Povedlo se nám spojit se s Arsenalem, to je asi splnění mého dětského snu. Dělali jsme model legendárního Highbury. Ambasadorem toho projektu byl Tony Adams a my s ním na dálku v době pandemie natočili speciální dokument, který letos na Vánoce pustíme mezi lidi. Taky potěšilo, když jsme se dozvěděli, že náš model stadionu má doma třeba Dennis Bergkamp, protože mu ho koupila jeho žena k Vánocům."
Co vás láká nyní?
"Po sedmi letech jsme si řekli, že bychom rádi dobyli Ameriku. Na konci ledna sedneme do letadla společně s Jakubem Voráčkem, který vstoupil do naší firmy, a máme naplánovaný trip, který čítá asi devět zastávek během 18 dní. Americké stadiony jsou specifické, je to úplně jiné než Evropa a moc mě to láká. A taky je zajímavé, že se o jeden stánek dělí třeba dva kluby. Ať už je to NHL a NBA nebo se v poslední době začaly hrát některé zápasy Major League Soccer na stadionech, kde se hraje NFL. Takže jeden model bychom dělali s tématikou pro dva různé týmy."
A také se blíží mistrovství světa, které se tam v roce 2026 uskuteční.
"To by bylo hezké. Uvidíme… Ale teď bychom se chtěli pokusit o něco v Miami. Rádi bychom ztvárnili Hard Rock Stadium, který je trochu atypický v tom, že se kolem něj jezdí i Velká cena formule 1. Takže tenhle projekt, pokud to dopadne, by měl být mimo obvyklá měřítka. Třeba až 60 centimetrů, abychom tam právě zakomponovali i ten závodní okruh."
Myslíte, že Jakub Voráček může otevřít dveře i do klubů NHL?
"Kdybych si to nemyslel, tak v naší firmě není. On už jich ale otevírá spoustu i tady doma v Česku. V posledních třech měsících se potkáváme skoro každý druhý den a já mu musím dát obrovský kredit a poklonu za to, jak rychle se etabloval z prostředí profi sportu do světa byznysu. Má chuť se učit. Myslím, že není úplně lehké změnit se z profíka s hokejkou do profíka v obleku, který dělá byznys."
Povězte něco o vašich modelech. Jak si je člověk vlastně má představit?
"Rozhodně to není žádná skládačka. Vytváříme už konkrétní hotový model, protože nechceme, aby se do toho fandové zamotali. (směje se) Je to spíš dárek a doslova tomu říkáme fotbalový šperk."
Z čeho se vyrábí?
"Dnes jsou naše modely složené třeba až ze šesti, sedmi různých materiálů. A čím prestižnější je projekt, tím víc se samozřejmě přemýšlí o tom, jak ho unifikovat. Něco je odlévané ze skla, ale jsou i kombinace konstrukcí ze dřeva či zlacených kovů, které spolu vypadají úžasně. Materiál se samozřejmě volí i podle cenové hladiny, ve které se má model prodávat."
Takže je to pro modeláře i docela náročný proces?
"Když se dává prototyp modelu dohromady, tak nad ním strávíme třeba pět nebo šest týdnů. Dnes se mi to zdá jako pekelně dlouhá doba, ale dřív to samozřejmě bylo ještě víc. Pracuje se s fotografiemi, snažíme se vystihnout podstatu a být přesní. Já vlastně v těch strašně šikovných chlapech to modelářství trošičku potlačuji. Protože kdybychom řešili každý detail, tak by některé stadiony ani nešly vyrobit. Na druhou stranu se jim snažíme přidávat lesk, takový fotbalový make-up, aby se to lidem líbilo."
To vás asi nemají modeláři moc rádi, když se nemohou piplat s detaily...
"Myslím, že se rádi realizují jinde. Většinou jsou to starší chlapi, opravdoví machři. V naší partě je třeba pan Jiří Hübner, to je takový náš dědeček. Nedávno jsem viděl výčet toho, kolik toho v modelařině nejen v Česku, ale v Anglii, nebo Itálii vyhrál, on vlastní snad 43 trofejí! Lepí, nebo vlastně vyrábí speciální modely aut. Když občas potřebuji vypnout, tak za tou partou jdu a koukám se chlapům pod ruce, jak ty složité díly dávají dohromady, a třeba s tím i pomáhám. Ale oni se samozřejmě podílí i na vývoji. Vědí, že stadion má vypadat právě tak, aby se prodával."
A až budete mít splněno? Budete chtít vyrobit jen něco pro sebe?
"Mám v hlavě jednu bláznivou věc. A protože jedním z našich velkých ambasadorů byl a stále je Petr Čech, tak pro mě jsou tak nějak legendární Blšany. Já sám jsem si tam prožil i nějaký mládežnický kemp a vlastně to tam na mě i nějak dýchlo. Samozřejmě to nemá ten pravý obchodní potenciál, ale říkám si, že by to mohlo mít duši. Ale jinak pro mě vždycky bude srdeční záležitost i Santiago Bernabeu."