Ten příběh zní až pohádkově, ale sen se stal skutečností. "Můj táta je Kanaďan, a chtěl nároďák ze své domoviny vidět. Já jsem tehdy vůbec netušil, kdo za ně hraje, nikoho jsem neznal. Ale vím, že když jsme šli z haly domů, na zdi visel plakát na další šampionát, který se měl konat ve Finsku. Tak mi táta povídá: ‘Vidíš, příště už můžeš hrát, už ti bude osmnáct.‘ Nevím, jestli to říkal vážně, nebo to byl vtip, ale zůstalo mi to v hlavě," vyprávěl na tribuně curyšské SwissLife areny mladík z Prahy.
Tátova předpověď se naplnila. Kryštof, který i když nepamatuje naganský triumf, na zádech nosí Haškovo číslo 39. A má za sebou druhý turnaj mistrovství světa ve florbalu. V Kanadě sice už pár let nebyl, nicméně svůj původ nezapře a na javorový list na hrudi je náležitě hrdý.
Jak se vůbec rodila vaše cesta ke kanadskému týmu?
"Když mi bylo 17 nebo 18 let a věděl jsem, že v Brně bude mistrovství světa juniorů, řekl jsem si, že zkusím kontaktovat kanadského reprezentanta Tylera Brushe. Sbíral jsem odvahu, ale ve finále to byla logická cesta. Tyler hrál v té době druhou ligu za Chomutov a tak se to nějak seběhlo, že mě opravdu pozvali."
Kanada ale v Brně na šampionátu chyběla…
"Ano, je to tak. Ta kanadská cesta do Brna se kvůli covidu nekonala, nebylo možné cestovat. Naštěstí hned potom v prosinci bylo mistrovství mužů v Helsinkách a současný trenér pozval i mě jako rezervního brankáře. A nakonec jsem tam i naskočil do hry, odchytal jsem zápas proti Německu."
Jak vůbec probíhá výběr hráčů Kanady pro mistrovství světa?
"Srazy většinou bývají před turnaji a trenéři spoléhají na hráče, které znají. Pokud vyzkoušejí nějaké nové, jsou to většinou ti, kteří prošli juniorským výběrem. Já jsem měl jet původně v únoru na kvalifikaci mistrovství světa, to se nakonec nepovedlo, tam vzali jiné. Ale pak jsem dostal pozvánku na červencové Světové hry do amerického Birminghamu a asi jsem přesvědčil, tak jsem mohl být v Curychu."
Kde všude se dá v Kanadě narazit na florbal?
"Jeden klub je v Montrealu a když se podívám na kluky, kteří jsou nyní v reprezentaci nebo v rezervě, máme i lidi druhé strany Kanady z Vancouveru. Jinak ale dobré kanadské kluby napočítám na prstech jedné ruky. Dřív liga probíhala tak, že se hrály se o víkendech dvoudenní turnaje třeba třikrát do roka. To ale to zrušil covid. Hrál se i Canada Cup, kam jezdily týmy z Evropy, ale to teď taky moc nefunguje."
To nevypadá úplně přesvědčivě. Jak se vlastně pak hráči mohou připravovat na mistrovství světa?
"Florbal v Kanadě v posledních dvou letech hodně zničil covid. Kluci, kteří hrají, většinou trénují sami a pak se dva měsíce před mistrovstvím světa jedou adaptovat a trénovat do Evropy. Takhle to mají třeba bratři Walshové. U nich je vidět, jaký udělali pokrok. Tyler byl jeden z našich nejlepších obránců. Teď se řeší nějaký systém oslovovat kluky, kteří se neprosadili v hokeji, aby se zapojili do florbalového dění. Možná cesta to je, ale jak se to povede, to se ještě uvidí."
Kanada podruhé za sebou skončila na mistrovství světa na 12. místě jako nejlepší neevropská země. Považuje se to za úspěch?
"Bylo těžké mluvit o cílech. Co vidím jako podstatné, mistrovství světa je spíš příležitost udržet krok a vidět další země. Progres jsme dělali i během mistrovství světa. Přípravu jsme začínali týden před turnajem v jižním Švýcarsku, v Ticinu. Začátky jsou vždycky těžké, ale pak se postupně rozvíjíme, to bylo to vidět. Zápas proti Dánsku, to byla úplně jiná úroveň, než jakou jsme předvedli v úvodu proti Estonsku…"
V kanadském týmu se tradičně objevují hráči, kteří se potkali s českým florbalem. Joel Inoyue hrál třetí ligu, Tyler Brush ve druhé za Chomutov…
"Joela neznám, nikdy jsme se neviděli. Ale Tyler je pro mě nejdůležitější osoba a díky němu za Kanadu hraju. Kontaktoval jsem ho, a pak ho i v Česku mohl potkávat. Už je zpátky za mořem, vede vlastní klub a organizuje to velmi dobře. Je to možná druhý nejlepší florbalový klub v Kanadě. Jinak udělal hrozně moc také pro kanadskou reprezentaci i celý kanadský florbal."
Trenérem je Otto Moilanen, kterého Češi pamatují jako jednu z ikon legendární Finnsty…
"Opravdu? To jsem nevěděl, jsem hodně mladý. (směje se) Ale Otto je moc vtipný člověk a mě s ním baví trénovat, i ty věci okolo dělá zábavně. Je to jeden z nejlepších trenérů, které jsem měl a rozhodně mi dal nejvíc příležitostí ze všech. Věřil mi, i když jsem malý. A to Finové nemají rádi malé gólmany. Přesto mi dal šanci a asi jsem se osvědčil."
A pak ještě Brandon Barber. To je influencer, u nějž se inspirují i hráči NHL. Jak je on důležitý pro kanadský florbal?
"Jasně, díky němu je florbal v Kanadě vidět. Na instagramu má asi 800 tisíc followerů. Právě to povědomí o našem sportu je asi největší problém. Lidé florbal znají v Kanadě hlavně díky Brandonovi. On je mimo to i skvělý ofenzivní hráč a taky kluk, který je přátelský, vstřícný. Kdykoli ho můžu poprosit a on na mě jde nájezdy a jezdil by třeba dvě hodiny, dokud neřeknu stop. Teď na přípravném kempu, po jednom zápase, který se mi nepovedl, jsem si to potřeboval trochu odčinit, tak jsem s ním asi hodinu a půl zůstal na hřišti a byl ochotný."
Valtteri Viitakoski je zase synem bývalé finské hokejové hvězdy a hráče NHL…
"To je na něm velmi znát. Je cílevědomý. Pokaždé kouká znovu na celý zápas, zatímco ostatní se snaží třeba zapomenout. I po blbém výsledku se na všechno znovu podívá, poprosí tátu o jeho názor. Jsou v kontaktu a otec mu dává své trenérské a rodičovské tipy. Valtteri měl sebou v Curychu manželku a bratry a když jsme hráli proti Polsku, právě jeho bráchové sundali trika a házeli na hřiště čepice při jeho hattricku."
Za vámi v Curychu také byli rodiče?
"Před rokem byli v Helsinkách, tady nejsou, hlavně kvůli švýcarským cenám. Táta o tom sice dost uvažoval, ale řekli jsme si, za dva roky je Malmö a snad se mi povede dostat se i tam…"
Kdy jste byl vůbec naposledy v Kanadě?
"Je pravda, že to už je hodně dávno…"
Takže pro další kanadské angažmá se budete připravovat v Česku?
"Ano, chytám za Black Angels U23, akorát že všichni naši U23 hráči se rozutekli pryč, takže teď jsme spíš U40. (směje se) Je to hodně veteránský tým. Jsou tam hráči, kteří dřív hráli superligu a teď hrají jen pro radost. Trénujeme jednou týdně a já se mezi nimi nějak udržuju, je to skvělá parta. Ovšem snad se rozchytám i někde jinde."
A práce? Prý sbíráte data pro Livesport….
"Je to tak. Od různých lidí z různých koutů i kamarádů jsem slyšel, že tam začali dělat. Tak jsem si říkal, že pokud tam dělají oni, může to být zajímavé. Že když se budu koukat na sport a sbírat data, bude to pro mě nejlepší práce. Trvalo to rok, než jsem se k tomu dostal. Začínal jsem na konžském fotbalu a řeknu vám, že někdy je opravdu těžké, nonstop hledat data tam, kde třeba žádná nejsou. Jo, v tomhle ohledu je africký fotbal nejlepší sport na světě." (směje se)