Když Piqué začínal s profesionálním fotbalem, těžko přemýšlel o tom, že by se někdy v budoucnu mohl stát prezidentem Barcelony. Dnes už málokdo pochybuje, že jím jednou skutečně může být. Ostatně to sám naznačuje v emotivním rozlučkovém videu, kde slibuje, že se vrátí, a hledí při tom k lóži na Camp Nou. Právě tady úspěšný střední obránce odehraje v sobotu proti Almerii poslední zápas kariéry.
Nikdy si moc nebral servítky. Jeho slovní výpady proti Realu v kontextu napětí mezi oběma slavnými kluby způsobily, že když hrál s národním týmem v Madridu, sklízel bučení. Pokaždé, když dostal míč, mu část publika dávala najevo, že není vítán. Podobně byl trestán i za výrok, že souhlasí s konáním referenda o nezávislosti Katalánska.
V roce 2004, v pouhých 17 letech, odešel na přestup do Manchesteru United. Mimochodem nedlouho poté, co se jeho parťák z mládeže Barcelony Cesc Fàbregas rovněž přesunul na ostrovy – do Arsenalu. Piqué měl před sebou nelehký úkol přesvědčit Alexe Fergusona, že i v útlém věku má na základní sestavu Rudých ďáblů.
S Xavim, Iniestou a Puyolem
Během své první sezony na Old Trafford si zahrál 25 minut v Lize mistrů proti Fenerbahce a na pár chvil se objevil v zápasech obou národních pohárů. Víc prostoru i vzhledem ke konkurenci v podobě o poznání zkušenějších Ria Ferdinanda, Wese Browna či Gabriela Heinzeho nedostal. V další sezoně 2005/06 si odbyl premiéru v Premier League, ale během ročníku naskočil jen do tří ligových utkání.
Vzhledem k nedostatku příležitostí se rozhodlo, že by pro obě strany bylo lepší hostování. Za destinaci byla zvolena Zaragoza, kde začal hrát mnohem důležitější úlohu a dokonce dal gól Barceloně. Následoval návrat do Manchesteru, kde se ale opět musel spokojit s vedlejší rolí. Sezonu 2007/08 zakončil s bilancí devíti ligových startů a ziskem svého prvního ligového titulu. Dvěma góly ve třech duelech pomohl v tomtéž ročníku i k triumfu v Lize mistrů.
Poté se definitivně vrátil domů na Camp Nou, odkud už neodešel. Stal se součástí slavné éry katalánského klubu i národního týmu a měl to štěstí, že hrál po boku hráčů, o nichž se dnes hovoří jako o legendách – Xavi, Andres Iniesta, Carles Puyol... Barcelona působila dojmem neporazitelného týmu, s Piquém osmkrát opanovala ligu a její sílu jí záviděla celá Evropa.
Totéž se dalo říct o španělské reprezentaci, která byla svého času prakticky neporazitelná a vrcholu dosáhla suverénním finálovým vítězstvím 4:0 nad Itálií na Euru 2012. Piqué se rozhodl ukončit mezinárodní kariéru dříve, než by to za něj udělal někdo jiný, po MS 2018. Byť letos překvapivě figuroval v širším výběru pro katarský šampionát, další utkání za La Roja už nepřidá. Odehrál za ni 102 zápasů, dal pět gólů a vyhrál s ní mistrovství světa i Evropy.
V klubu měl ale ještě silnější pozici. Až do minulé sezony byl pro všechny trenéry Barcelony nezpochybnitelným členem základní sestavy, zejména díky mimořádnému čtení hry, dokonalé kontrole míče a dominanci ve vzdušných soubojích. Navíc jej téměř nepotkávala zranění, což mu umožnilo odehrát takřka 400 zápasů v La Lize, 75 v Copa del Rey a více než stovku na evropské úrovni.
Pět prstů na Camp Nou
Jednou z Gerardových nejkrásnějších vzpomínek je výhra 5:0 nad Realem z roku 2010, kdy na Camp Nou do televizních kamer rozšafně ukazoval pět prstů. O nic méně neslavil ani ponížení úhlavního soka v jeho chrámu – Barcelona na Santiago Bernabéu v květnu 2009 vyhrála 6:2 a její poslední gól dal právě Piqué.
Celá řada fotbalistů se nedokáže vyrovnat s blížícím se koncem kariéry a následným odchodem do sportovního důchodu. Ne tak Gerard Piqué. Končí, byť je zdravotně fit. V únoru mu bude 36 let, takže nějaký ten pátek by určitě ještě kopat mohl – i když možná už ne na TOP úrovni. Jeho ambice jsou ale mimo hřiště. Založil investiční skupinu Kosmos, která financuje tenisový Davis Cup, navíc je majitelem a předsedou druholigového klubu FC Andorra.
Leccos naznačuje, že v životě po fotbale může Piqué tak trochu kopírovat kroky, které činil v začátcích kariéry. Tedy nabrat cenné zkušenosti a ty pak zúročit v klubu svého srdce. Jen by už nebyl pilířem obrany Barcelony, ale klubovým šéfem.