Je těžší proměnit dvacet penalt z dvaceti proti Tomáši Grigarovi, nebo přežít první kolo s Karlosem Vémolou a neodklepat mu?
"S Grigarem jsem trénoval, tomu dám gól asi i poslepu. Jednoznačně by byly lehčí ty penalty, protože zůstávám fotbalistou, můj život se točí okolo fotbalu a je to pořád moje životní vášeň. To, že jsem se teď rozhodl pro MMA, má více rozměrů a jedním z nich je i to, že se můžu vrátit zpátky do koloběhu profesionálního sportovce, který každý den vstává na trénink a má nějaký režim."
Loni na podzim jste nechyběl na frankfurtské rozlučce Alexe Meiera. To muselo být taky fajn, ne?
"Jistě. Alex Meier se stal legendou klubu, byl i nejlepším střelcem bundesligy. Pozval si tam legendy a svoje kamarády, takže jsem si zahrál například s Jay Jay Okochou nebo Anthony Yeboahem. Co si budeme povídat, už nikdy nedostanu šanci hrát před padesáti tisíci lidmi. Dal jsem gól, byla tam moje dcera, kterou jsem vzal po zápase na hřiště… Splnil se mi sen, ve který jsem už ani nedoufal, protože to nevypadalo, že se to může stát."
Když jsme u Bundesligy, debutovat v ní hattrickem na Olympijském stadionu v Berlíně se nestává každý den. Zajímá mě, jak jste se cítil, když jste se den dva poté procházel ulicemi Frankfurtu?
"To se ani nedá popsat. Tam je to zajímavější o to víc, že jsem po zápase s Herthou do Frankfurtu ani neletěl. Druhý den byl totiž reprezentační sraz. Možná to bylo lepší, protože jsem se pak dozvěděl, že už na letišti na mě čekaly stovky fanoušků. Ve městě jsem tak nebyl, přijel jsem až těsně před dalším zápasem, ve kterém jsem zase skóroval, takže to bylo pořád neuvěřitelné. Výhodou bylo to, že jsem neuměl německy, ve dvaceti jsem byl poprvé od rodiny a protože bylo vjemů fakt hodně, nestačil jsem si užívat, že mě lidi žerou. Tehdy jsem byl ještě navíc nejdražší posilou v historii Eintrachtu. Už na mém vůbec prvním tréninku po přestupu byly dva tisíce lidí, to nám chodilo v Teplicích na špatný zápas se Zlínem. Celkově to byl nový svět."
Kariérní statistiky Martina Fenina
Po konci ve Varnsdorfu v sezoně 2017/2018 se vám ulevilo, že už se nemusíte nikomu zodpovídat. To byly vážně ty okolní tlaky tak velké?
"Nejdřív jsem byl totální hvězdičkou českého fotbalu, která byla až moc přeceňovaná. Byl jsem vystřelen do neskutečného vesmíru, pak jsem přišel do reprezentace, ve které doznívala zlatá éra. Bohužel už to bylo po tom průšvihu, kdy se vypadlo z mistrovství světa a proběhl průšvih s těmi prostitutkami, kdy se po nás bulvárně nehezky šlo. Já se pak po vypadnutí z ME připletl v Kozičce ke rvačce, takže bulvár si to otočil a od dvaceti let po mě šel strašným způsobem. Někdy jsem tomu šel třeba trochu naproti, ale na to, že mi bylo dvacet, jsem toho zažil jak někteří za tři kariéry a nebylo to hezké. Vypadnutí z okna atd., bylo to vážně nepříjemné. Když jsem končil, trenéra Zdenka Frťalu jsem informoval, že už to prostě nedávám. Nejdříve jsem si vzal volno a když nepomohlo ani to, zničehonic ze dne na den jsem vypnul a řekl si, že už prostě nemůžu. Strašně se mi ulevilo."
O pár let později jste se vrátil v pražské 1. A třídě v dresu Řeporyjí. Proč to skončilo tak brzy?
"Ono to ani pořádně nezačalo. Bylo to sice velké haló, ale opakovaně to zhatil covid. Stopli nám to vždy, když jsem v sobě opět probudil lásku k fotbalu. A protože to v 1. A třídě není profesionální, bylo to všechno na prd. Když se člověk dostane do nějakého věku, netrénuje pořádně a nemá k dispozici žádné fyzioterapie a prostě na to kašle, tělo nestíhá. Dva podzimy jsem ale odehrál celé, v tom minulém jsem dal osm gólů, zápasů bylo docela dost a asi bych i pokračoval, nicméně nejprve dorazila nabídka na tu exhibici v Německu, na kterou jsem se připravoval kondičně, a pak se ozval Oktagon. Já bych samozřejmě klukům rád pomohl, ale je to obrovský projekt a nemůžu si dovolit, aby se mi něco stalo a ztroskotalo to na tom, že si na mě nějaký blbec bude chtít něco dokazovat. Jinak reakce lidí problém nebyl. Ano, venku na mě řvali, dali si pivo a vyvolávali mě, ale v kariéře jsem se naučil nevnímat to a často jsem je do oněch míst posílal sám. Buď rád, že se na mě můžeš podívat, pak si na mě můžeš šáhnout a sklapni. Nikdy to ale nebylo za hranou, člověk s tím v pralese počítá a spíš jsem se tomu smál."
Miroslav Slepička se po MMA zápase ještě do fotbalu vrátil a vy si prý s touto myšlenkou pohráváte také. Když se člověk podívá na Jindřiška, Matějovského, Hübschmana, 35 let ještě není žádný věk…
"Je to můj sen, který vyplynul po tom loňském Frankfurtu. Já si tím uzavřel strašně velkou část svého fotbalového života a fakt se mi ulevilo. Rozloučil jsem se s městem a fanoušky, kteří mě tam mají rádi. Jedno vím jistě. Když se nezraním, určitě to zvládnu a v září do toho dám všechno. Když si chodím každý pátek zakopat, vnímám, že jsem na tom fyzicky úplně jinde, než když jsem byl v Řeporyjích. Šest či sedm náročných tréninků týdně je znát. Bylo by strašně nádherné si to ještě nějak uzavřít tady v Čechách. Dát si třeba jeden start za béčko Teplic nebo něco takového. Nechci po nikom šaškárnu, jako když nastoupil Ivan Trojan za Bohemku, ale na rezervu Teplic ve třetí lize bych si troufl. Jsou tam pořád i Ljevakovič nebo Rezek. Asi to není na to, abych tam přišel, byl tam 90 minut a nějak je vytrhnul, ale jsem útočník a když tam útočníka, který se umí orientovat v šestnáctce, plivneš na posledních patnáct minut, nemusí to být špatné. Myslím, že bych to zvládnul s prstem v nose."
Čím to je, že ač Teplice mají dlouhodobě silného partnera i dobrý stadion, poslední léta jen tápou nad propastí?
"V roce 2014 všechny překvapilo náhlé úmrtí Františka Hrdličky. Tehdy jsem tam byl. Umřel někdo, kdo ten klub sám vytvořil. Byl to táta všech, nikoho k tomu nepustil a všechno si dělal sám. X lidem pomohl nahoru. Když pak někdo takový odešel takřka z minuty na minutu, klub to úplně ochromilo. Ti, kteří tam přišli po něm, vůbec nevěděli, jak to funguje a co se má dělat. Mnohdy dorazili i lidé, kterým na Teplicích nezáleželo. Ať už funkcionáři, nebo hráči. V mé éře se hrálo každý rok nahoře. Za pana Marečka jsme byli jednou třetí a jednou čtvrtí a každý rok se hrály poháry. Krásná doba. Pak tam byl ještě záchvěv za Zdeňka Ščasného, přitáhl si africké posily, byla euforie a chodilo dost lidí. V současnosti je rozdíl i v kádrech. Když jsem v Teplicích začínal, podíval jsem se po kabině a byli tam jen někdejší reprezentanti nebo bývalí hráči Sparty a Slavie s tituly."